Britské noviny The Independent otiskly v březnu článek Michaela McCarthyho, který informuje, že OSN tvrdí, že ubývání včel už je globální fenomén. Vědci spolupracující s programem pro životní prostředí (UNEP) zaznamenali úbytky včelstev už nejen v Evropě a USA, ale také v Číně, Japonsku a v Egyptě. Jiné zdroje uvádějí, že vymírání se týká i čmeláků. Tato tichá katastrofa může mít tvrdší dopad než mnohé kalamity, které plní hlavní stránky.

Podle vědců za úbytek včel může pravděpodobně souhra různých faktorů jako je úbytek kvetoucích rostlin, které včelám poskytují potravu, používání insekticidů včetně těch, které jsou zvané „systemické“ a které migrují v celé rostlině i do nektaru a pylu, zamoření ovzduší, které ohrožuje schopnost včel najít kvetoucí rostliny, celosvětové rozšíření chorob, zejména varroázy. Další příčiny, o kterých se občas píše, jako neblahý vliv elektromagnetického smogu zatím nejsou prokázané.

Článek cituje Achima Steinera, zástupce generálního tajemníka OSN a výkonného ředitele UNEP: „Skutečností je, že ze sta rostlinných druhů, které zajišťují devadesát procent světové potravy, více než sedmdesát je opylováno včelami." Pomoci by mohla podpora farmářů při restauraci habitatů příznivých pro opylující hmyz a daleko šetrnější a uvážlivější používání insekticidů a dalších chemikálií. Zatímco domácí včelstva mohou být přemisťována, divoké populace opylovačů, které jsou potřebné stejnou měrou, jsou vydané napospas. Je otázka, zda se podaří vyvinout odpovídající úsilí a zda i pak to bude stačit.

Marie Pujmanová ve svém románu Lidé na křižovatce nazývá město, kde sídlí Kazmarovy závody Jafeta, Úly a je známo, že předobrazem byl Baťův Zlín, později Gottwaldov, nyní opět Zlín. Jméno Úly není jistě náhodné. Dokonalá organizace včelstva odedávna fascinuje a dodnes budí obdiv i organizace práce a celého života poddaných v rámci Baťova impéria. Vize hierarchicky uspořádaného systému po hmyzím vzoru, kde má každý své vymezené místo a koná svou práci v rámci harmonického celku, inspiroval mnohé sociální inženýry.

Fordistický kapitalismus, fašismus i byrokratický socialismus snily o překonání rozporů a o hladce fungující společnosti. Včely se svým uspořádáním společenstev přežily asi 80 milionů let a jen proto, že se lidem dosud nepodařilo vytvořit podobně stabilní systém soužití s přírodou a mezi lidmi navzájem, jsou dnes ohroženy vyhynutím spolu s námi.

Zatímco uspořádání včelího společenstva je řízeno instinkty, u lidí je tomu jinak. Lidé nejsou stroje ani instinktivně řízení živočichové, ale mohou a vlastně musí volit uspořádání svého soužití, k jehož změnám dochází historicky čím dál rychleji. Lidé se také přirozeně nedělí na královny, dělnice a trubce. Takové role jsou u lidí společensky konstruované. V lidských společenstvích nejsou také obvykle hierarchie dány jen funkčně a kompetenčně, ale vyjadřují dosaženou moc. Mocenské hierarchie je možné udržovat jen s použitím donucování a násilí, a čím větší jsou rozdíly, tím větší útlak je nutný. To nemůže fungovat donekonečna, protože útlak a nespravedlnost omezují možnosti rozvoje dané společnosti, blokují její schopnost reagovat na ohrožení a využívat tvůrčí síly. Dřív nebo později musí dojít ke kolapsu.

Analogicky to zřejmě platí i ve vztahu lidských společenství k ostatním druhům, k přírodě. Vykořisťování lidí a přírodních zdrojů jde ruku v ruce. Vůči přírodě uplatňuje euroamerická civilizace stupňující se násilí, které často nabývá povahy genocidy. To, že hubíme i ty druhy, na kterých jsme existenčně závislí, prokazuje, že se současná civilizace blíží kolapsu.

Co budeme dělat? Budeme to řešit technicky? Dokážeme udělat umělé včely? A umělé ryby? A geneticky modifikovaný tuřín, který bude obsahovat látky proti blbosti?

Už citovaný Achim Steiner konstatuje: „Lidské bytosti si vytvořily iluzi, že v jednadvacátém století disponují takovými technologickými schopnostmi, že mohou být nezávislé na přírodě.“

Čínští sadaři v některých oblastech pro nedostatek včel opylují květy ručně.