Staronový maďarský premiér Viktor Orbán byl již před pěti lety kritizován za svůj výrok, že jeho vláda ve své zemi buduje systém takzvaně iliberální, tedy neliberální demokracie. Za takové zřízení je tradičně považováno demokratické uspořádání, kde probíhají svobodné soutěživé volby, ale moc v zemi je koncentrována do rukou vládnoucí parlamentní většiny a opozice nemá rovnoprávný přístup ke zdrojům ani prostředky kontrolovat vládu.

Je tomu jednak proto, že státní správa, justice i veřejná média jsou podřízena vládě, jednak protože je ostrakizována coby nepřátelská vůči státu a hodnotám, na nichž stát stojí. Orbánovy výroky o iliberální demokracii se měly stát rétorickým důkazem toho, že Maďarsko zavádí do procesu vládnutí autoritářské tendence.

Poněkud jinou reakci nyní vyvolává Orbánovo sebepřihlášení ke konceptu, který označil jako „křesťanskou demokracii 21. století“. V parlamentním projevu po svém znovuzvolení do čela exekutivy 10. května prohlásil, že tento koncept „zaručuje lidem důstojnost, svobodu a bezpečnost. Podporuje tradiční rodinný model, zadržuje antisemitismus, brání naši křesťanskou kulturu a dává našemu národu šanci přežít a prosperovat.“ Tuto konzervativní vizi rozvoje společnosti, jejíž konkrétní kontury jsou vyvoditelné z dosavadní politiky Orbánových vlád v uplynulých osmi letech, pak maďarský premiér postavil do kontrapozice vůči liberální demokracii, „jejíž éra definitivně skončila.“

Poslední strážce praporu

Za křesťanskou demokracii označil svůj politický koncept Viktor Orbán vůbec poprvé. Odkazy na křesťanství jsou sice tradiční výbavou národních konzervativců v Maďarsku i v Polsku po roce 1989 a Orbánův trvalý koaliční partner KDNP je historická křesťanskodemokratická strana, přesto je však toto sebeoznačení pozoruhodné. Křesťanskodemokratickou ideovou pozicí totiž disponují i strany, jejichž lídři jsou namnoze nahlíženi coby zásadní kontrapunkt populistickým lídrům Orbánova střihu.

Za nejvýznamnější lze samozřejmě považovat německou kancléřku Angelu Merkelovou, předsedající straně, která má křesťanskou demokracii přímo v názvu. Časovým přídomkem, kterým Orbán situoval svůj koncept do tohoto století, se ovšem pokusil právě od politiků typu Angely Merkelové odlišit, neboť ti o křesťanské demokracii 21. století nehovoří.

Upřesněním své vize se maďarský premiér pokusil o zásadní aktualizaci křesťanskodemokratického konceptu v současné době tváří v tvář soudobým politickým výzvám. Implicitně tím dal také najevo, že neměnnost křesťanskodemokratických ideových východisek, které koneckonců stály před téměř sedmi desetiletími u zrodu evropského integračního projektu, tedy mír, solidarita, prosperita a pořádek, je nutno v současné době upřesňovat právě politickými kroky, které realizuje jeho vláda.

Nepřímo tím však také naznačil, že západoevropští lídři právě takové kontextuální uvádění křesťanskodemokratických ideových principů v život dnes nedělají, a tím koncept křesťanské demokracie reálně zrazují. Viktor Orbán tak sám sebe pasoval na jednoho z posledních strážců praporu tradiční křesťanské demokracie v dnešní Evropě.

Široký liberální konsensus a jeho slabí stoupenci

Sebedeklarované postoje některých středoevropských konzervativních lídrů, kteří zdůrazňují tradiční hodnotové poselství tváří v tvář údajnému náporu liberálních dogmat, jsou formovány dvojí negativní zkušeností. Za prvé postoji domácí liberální opozice a za druhé skutečností, že v západní Evropě, a tedy i v unijním mainstreamu takzvaných proevropských sil, došlo v posledních asi 25 letech k obratu politiky ideové konfrontace k politice dosažení širokého liberálního konsensu zleva doprava.

Neznamená to úplnou ztrátu ideové soutěže stran, ale znamená to faktickou depolitizaci některých zásadních témat, spojených s reálným životem společnosti, kdy se různé ideové proudy jednoduše shodují na jednom správném řešení dané otázky. Typickým příkladem může být právě role nadnárodních institucí v procesu rozhodování a míra jejich demokratické legitimity i kontroly.

To ovšem není situace ve většině postkomunistických zemí, kde nejen neexistuje podobný široký liberální konsensus, ale namnoze mezi vládou a opozicí, respektive různými stranickými aktéry, neexistuje konsensus vůbec žádný. Ostrá polarizace politické scény a majoritní logika rozhodování pak vede k tomu, že ideové postuláty druhé strany ta první nejen nepřijímá, ale snaží se je deklasovat jako nelegitimní a nebezpečné.

Zatímco liberální síly jsou ze strany konzervativců takto označovány jako zrádci národních zájmů a zaprodanci nadnárodním aktérům a jejich zištným motivacím, konzervativce zase liberálové nahlížejí jako odpůrce začlenění svých zemí do západních euroatlantických struktur, nedemokraty a stoupence východních despocií. Podobná polarizace „do hrdel a statků“ je pak přiživována právě nositeli západního širokého liberálního konsensu, když se minimálně z nepochopení dané reality začnou pasovat do spolubojujících na jedné straně barikády, v tomto případě na straně současné liberální opozice v Maďarsku, jejíž mimořádnou slabost potvrdily dubnové parlamentní volby.

Legitimní partikularista versus systém

Maďarský (ale v mnohém podobně i polský) diskurs o liberální či nějaké jiné demokracii obsahuje východiska, která jsou nejen v západní Evropě, ale do velké míry i v České republice poměrně těžko pochopitelná. Vláda Viktora Orbána realizovala mnohé ze svého programu v oblasti socioekonomické, kulturní, zahraničně-politické či bezpečnostní a mnohé z těchto kroků mohou být předmětem legitimní kritiky.

Legitimní jsou však taktéž tyto kroky samy, bez ohledu na to, zda s nimi souhlasíme, či nikoliv. Jedná se totiž o legitimní partikulární postoje, které má každá strana, která získá jednobarevnou většinu v parlamentu, plné právo prosazovat i proti vůli menšinové opozice. Jiná věc jsou ovšem některá zásadní institucionální nastavení politického systému, jejichž posuny mohou znamenat zásadní proměnu politického režimu.

V této věci jsou za značně kontroverzní považovány právě Orbánovy ústavní změny směrem k soudní moci i nezávislým médiím a jejich podřizování vládě. Jestliže Orbán hovoří o kritice liberální demokracie, nemá tím dopředu na mysli to, že by chtěl zásadním způsobem předělat institucionální rámec politického systému. Ten je sice v Maďarsku poměrně silně vychýlen ve prospěch většinových tendencí a oslabené dělby moci (jednokomorový parlament, smíšený volební systém, posílená pozice vlády vůči parlamentu), avšak takový stav trvá již od roku 1990 a ani levicovým liberálním vládám před rokem 2010 nikterak nevadil.

Orbán se touto rétorikou snaží vymezit právě vůči těm, kteří z opozičních lavic zvedají právě prapor liberální demokracie coby vlastního ideového postoje a zároveň se stylizují do pozice jeho výlučných nositelů. Je celkem zřejmé, že jestliže koncept liberální demokracie nebyl nahlížen jako všeobecně přijímané institucionální a právní nastavení politického systému postavené na garanci občanských práv a dělbě, kontrole a vzájemné rovnováze moci, nýbrž jako partikulární vize dílčích politických aktérů, nelze se divit, že jejich oponenti takový koncept zavrhnou a začnou vůči němu stavět nějak jinak pojatou hodnotovou vizi.

Největší slabinou Orbánova sebevymezení i reálné politické praxe je to, že rozdíl mezi legitimní partikulární politickou pozicí a pohledem na systém není s to postihnout. V praxi to vede k tomu, že v zájmu prosazení svých vizí je ochoten omezovat naplňování výše zmíněných postulátů liberální demokracie. Lze však hovořit o liberální demokracii v zemi, kde se tyto instituce podařilo rozvinout jen v určité míře?

Model křesťanské demokracie je třeba vnímat taky tak. Proto než ho začneme mechanicky stavět do kontrapozice vůči liberální demokracii západního typu, zamysleme se nad tím, jestli právě paralyzující široký liberální konsensus neznamená ztotožnění svých partikulárních ideových postojů se systémem jako takovým. Rozlišovat je třeba vždy a všude!