Musím přiznat, že mě diskuse o tom, zda homosexuálním párům povolit adopci dětí, v důsledku tedy jejich výchovu, neustále překvapuje. Ukazuje se na ní, že tkvíme v patriarchálních pořádcích víc, než si uvědomujeme, a že se jich držíme i za cenu toho, že někomu bude způsobena škoda nebo křivda. Přičemž běh světa se řítí po své vlastní dráze a naše lpění na starých pravidlech nebere na vědomí.

V diskusi o sňatcích nebo registrovaném partnerství homosexuálních párů zaznívá někde vespod hlas starého rodového uspořádání: vždyť svatba je přechodový rituál, jímž se snoubenci vymaňují ze svých původních rodin a zakládají rodinu novou. Je to do jisté míry i obchod, nevěsta dostává věno a výbavu, ženich má mít zajištěnou existenci, která zaručuje, že se o rodinu postará. Rodiče předávají ženichovi nejen to, co nevěstě naspořili a pořídili, ale i to, jak ji vychovali (hraje v tom roli i její pracovní síla), celá bytost nevěsty je prostě určitý kapitál.

Je-li ženich neseriózní čili špatně vychovaný (třeba karbaník nebo opilec) anebo chudý či sirotek, rodiče se zdráhají mu nevěstu dát. Máme na to téma opravdu geniální hru bratří Mrštíků Maryša, která je celá o takovém handlu peněz a rodičovského svědomí, konvencí a zdravého úsudku. V jiné evropské literatuře taková hra jako Maryša není (mám na mysli téma i dramatickou kvalitu a nadčasovost). Ale všude existuje spousta folklorního materiálu.

A teď se na ten rituál podívejme zdravým úsudkem dneška: cožpak dnes musí ženich žádat otce o ruku nevěsty? Cožpak nevěsta až do svatby musí žít v rodičovském domě? Je nutné věno? (Za dnešní věno by mohlo být považováno i vzdělání nevěsty, ale protože mezi vzdělanými lidmi jsou tyhle handly veřejně nepřípustné — i když v rodinách k nim asi dochází — se vzděláním nevěsty se takto nepracuje). Je bezpodmínečné, aby byl ženich zajištěný? (Tady už o vzdělání řeč bývá a jeho nižší stupeň se pro rodinu jeví jako problém). A co výbava? A společné jméno?

Mohla bych ještě pokračovat, ale vidíme přece, že svatba se všeobecně z přechodového rituálu stala prostě úředním aktem, který zajišťuje nějaká vzájemná práva a povinnosti, ale jinak nic. Rodiče do toho nemají co mluvit, jiné podmínky než to, aby žádný z partnerů nebyl svázán současným manželstvím a aby byl duševně schopný právních úkonů, zde není.

Proto si myslím, že lidé nemají potřebu uzavírat manželství, pokud je k tomu nevede nějaký úplně materiální důvod (třeba rozhodnutí uzavřít hypotéku je silnějším důvodem než očekávané dítě). Status manželství život často spíše komplikuje, například je-li partner gambler a nadělá dluhy, jsou to v manželství dluhy společné a partner(ka) o nich ani nemusí vědět. Jsou to všechno záležitosti materiální, převážně finanční povahy.

Cynické versus romantické

Jistě, takto viděno je to cynické, ale takto cynické to také v minulosti mnohdy bývalo. Pokud do toho zapleteme lásku, narazíme pravděpodobně na potřebu nějakého rituálu zaslíbení se sobě navzájem, slibu věrnosti a vzájemné podpory. Ale k tomu poslouží možná autentičtěji třeba prstýnek z trávy nebo nějaká symbolická společná cesta, před oddávajícího úředníka se z těchto romantických důvodů předstupovat nemusí. I k tomu najdeme spoustu příkladů v literatuře i v lidové kultuře. Skvostem evropského symbolismu je Kvapilova Rusalka, zejména díky Antonínu Dvořákovi. A ikonickým dílem Romeo a Julie.

Jistě, člověk našeho civilizačního okruhu má po takovém romantickém aktu zaslíbení po čase potřebu postavit vztah na solidní základ — ale k tomu přece stačí začít bydlet spolu, hlásit se k sobě jako muž a žena (nikoli jako přítel a přítelkyně, jak se z rozpaků z tohoto zmatku rozmohlo). No a nakonec, čím se k sobě jako rodina přihlásíme podstatněji než tím, že spolu máme dítě?

Pokud nám ve vztahu o něco šlo, je rozchod nesezdaného páru stejně bolestný jako rozvod manželství. Ostatně tak, jako se vyprázdnil akt svatby, i rozvod manželství je u nás tak jednoduchý, že jedinou komplikací se stal společný majetek (včetně dluhů již zmíněných). Pokud se o jeho rozdělení manželé dohodnou předem a stvrdí to notářsky, soud jim do vztahu nemluví a rozvede je. A není k tomu potřeba souhlasu partnera, vůle toho, kdo se chce rozvést, je rozhodující. Rozvody tedy můžou být stejně upřímné nebo účelové jako sňatky. Alimentační povinnost je u nás jen k dětem, nikoli k rozvedenému partnerovi.

Není pravda, že žena, která žije s otcem svého dítěte ve společné domácnosti, je sociálními úřady posuzována jako samoživitelka: kontroluje se to dost přísně a týká se to i dětí, které v té domácnosti žijí a společné nejsou. Nesezdané soužití tedy žádné výhody neposkytuje (kromě snad o něco delší mateřské), proto si nemyslím, že by lidé takto žili z vypočítavosti. Spíš skutečně přestali spatřovat v rituálu svatby, civilním a formálním, hlubší smysl. A když člověk necítí potřebu přechodového rituálu, nemá ani potřebu manželství. Prostě ten život jen tak lineárně jde dál.

Někteří z nás tu potřebu ale mají. Někdy se dostaví po několika letech soužití, často už spolu lidé mají děti, a teprve tehdy pocítí touhu dát svému soužití oficiální status. Vzpomínám si na paměti knížete Jindřicha Kolowrata Krakovského, který se úplně otevřeně v knize přiznal k tomu, že s matkou svých synů se oženil — a přiznal jí tedy status Krakovských a také právo na dědictví — až když mu porodila dostatečné množství zdravých dětí, respektive synů.

Podobně se zachoval i jeden z jeho synů, Tomáš, jen bohužel zemřel dřív, než si stačil matku svých dětí Dominiku vzít, takže ta je dnes správkyní majetku a čímsi jako regentkou, ale není oprávněnou dědičkou, protože není vdova. (Na tomto příkladu je vidět, že i šlechtičtí konzervativci mají dost nezávislý vztah k instituci manželství).

Obyčejným smrtelníkům však třeba volný způsob soužití přestane vyhovovat, zatouží po větší důstojnosti, po potvrzení rodiny takříkajíc „na papíře“. Možná získají dojem, že už uplynula jakási „zkušební doba“, kterou vztah prošel, a je třeba prodloužit smlouvu na neurčito. Třeba si chtějí něco postavit nebo pořídit jako společné a mít to skutečně úředně stvrzeno. Můžou v tom sehrát roli i důvěrné informace, které se podávají jen rodinným příslušníkům, a partner se stává rodinným příslušníkem jedině sňatkem. Jde také o dědictví. Prostě civilizace a její normy a předpisy se do lidského života proderou různými cestami a lidé, často doprovázeni svými předchozími i společnými dětmi, předstupují před oddávajícího úředníka. A není žádný skutečný důvod, proč by to mělo být odepřeno párům stejného pohlaví.

Podpora rodiny ve všech podobách

Tohle všechno ale nemá nic společného s výchovou dětí. Dětem může být dobře jak v konzervativní rodině s nedělními obědy a povinnými rodinnými návštěvami, tak ve volném soužití s výlety a improvizacemi. Zažila jsem kamarády svých dětí, kteří k nám jezdili proto, že naše domácí poměry byly proti jejich liberální, ale do stejných poměrů k nám jezdili i jiní kamarádi, kterým imponovala poměrná pravidelnost a spořádanost našeho rodinného provozu. Důležitá je, řekla bych, pro děti jistota a spolehnutí, ale máme zde i kvalifikované psychology, kteří to vědí lépe než já.

Trváním na konzervativním rodinném modelu ničemu nepomůžeme, dávno totiž neplatí. Jeho porušování je součástí naší individuální svobody a podle mého názoru je to tak v pořádku: teprve když člověk sám uznává normu, bude ji plně respektovat. Respekt k tradičnímu rodinnému uspořádání je takovou normou, kterou člověk musí uznávat, protože není vynutitelná a za její porušení nejsou žádné trestní sankce (kromě těch, kterými se trestáme navzájem, ale o tom teď řeč není). Podpora rodiny by tedy měla znamenat podporu rodiny v různých jejích možných podobách. I takové, kdy spolu žijí v lásce a vzájemném respektu a odpovědnosti partneři stejného pohlaví.

Dnes už snad přiznáváme i ženám, že nejvyšší metou jejich života nemusí být dítě, že prostě mohou dítě i nechtít, že se nemusí cítit na jeho výchovu, že mají z mateřství obavu. Mužům to přiznáváme odpradávna, ženám jen pomalu a postupně, ale přece snad. Značná část žen, troufám si stále ještě říci, že většina, se mateřství nebrání. A k tomu přistupuje ještě zvláštní podoba mateřství na druhou zvaná babičkovství.

Prarodiče jsou pro dítě neobyčejně důležití. A to i ti z mužovy strany. Chci tím připomenout, že dítě, které žije jenom s mužským rodičem, má ve své blízkosti ženský element jménem babička, není tedy v pohlavních vzorech tak úplně omezeno. (A analogicky u dítěte párů pohlaví ženského, kde jsou zase dědové). U lesbických párů se dá poněkud fixlovat, když spolu dvě ženy vychovávají dítě jedné z nich, těžko jim někdo může sahat do svědomí, na to je až příliš mnoho žen, o jejichž děti se otec nestará, i když by si to přály.

Mužský pár ovšem z konzervativních důvodů, které se vlastně zakládají jen na biologických předpokladech, dítě adoptovat — a tudíž vychovávat — nemůže. Tedy přesněji řečeno nesmí. Ačkoliv biologickému otci to umožněno je a postoj, rovněž známý z Maryši, kdy muž se žení, aby dětem opatřil novou matku, je i díky pohádkám o zlých macechách společensky spíše zavrhovaný. (Zavrhovanější, než když chce žena opatřit dítěti náhradního otce, asi vlivem popkulturních kýčů jako Jak vytrhnout velrybě stoličku).

Vzhledem k tomu, kolik je na světě opuštěných dětí, je to celé prostě nesmysl.

Jestliže muž touží po tom vychovávat dítě, jestli se na to cítí a dospěl k tomu ne tak, že se to jaksi všeobecně očekává (protože neočekává), ale protože mu tak velí jeho založení a povaha, zdá se mi vyloženě tvrdé a společensky škodlivé mu v tom bránit za pomoci úředních překážek. Sexuální orientace v tom zase tak důležitou roli nehraje.