Musím přiznat, že mě diskuse o tom, zda homosexuálním párům povolit adopci dětí, v důsledku tedy jejich výchovu, neustále překvapuje. Ukazuje se na ní, že tkvíme v patriarchálních pořádcích víc, než si uvědomujeme, a že se jich držíme i za cenu toho, že někomu bude způsobena škoda nebo křivda. Přičemž běh světa se řítí po své vlastní dráze a naše lpění na starých pravidlech nebere na vědomí.

V diskusi o sňatcích nebo registrovaném partnerství homosexuálních párů zaznívá někde vespod hlas starého rodového uspořádání: vždyť svatba je přechodový rituál, jímž se snoubenci vymaňují ze svých původních rodin a zakládají rodinu novou. Je to do jisté míry i obchod, nevěsta dostává věno a výbavu, ženich má mít zajištěnou existenci, která zaručuje, že se o rodinu postará. Rodiče předávají ženichovi nejen to, co nevěstě naspořili a pořídili, ale i to, jak ji vychovali (hraje v tom roli i její pracovní síla), celá bytost nevěsty je prostě určitý kapitál.

Je-li ženich neseriózní čili špatně vychovaný (třeba karbaník nebo opilec) anebo chudý či sirotek, rodiče se zdráhají mu nevěstu dát. Máme na to téma opravdu geniální hru bratří Mrštíků Maryša, která je celá o takovém handlu peněz a rodičovského svědomí, konvencí a zdravého úsudku. V jiné evropské literatuře taková hra jako Maryša není (mám na mysli téma i dramatickou kvalitu a nadčasovost). Ale všude existuje spousta folklorního materiálu.

A teď se na ten rituál podívejme zdravým úsudkem dneška: cožpak dnes musí ženich žádat otce o ruku nevěsty? Cožpak nevěsta až do svatby musí žít v rodičovském domě? Je nutné věno? (Za dnešní věno by mohlo být považováno i vzdělání nevěsty, ale protože mezi vzdělanými lidmi jsou tyhle handly veřejně nepřípustné — i když v rodinách k nim asi dochází — se vzděláním nevěsty se takto nepracuje). Je bezpodmínečné, aby byl ženich zajištěný? (Tady už o vzdělání řeč bývá a jeho nižší stupeň se pro rodinu jeví jako problém). A co výbava? A společné jméno?

Mohla bych ještě pokračovat, ale vidíme přece, že svatba se všeobecně z přechodového rituálu stala prostě úředním aktem, který zajišťuje nějaká vzájemná práva a povinnosti, ale jinak nic. Rodiče do toho nemají co mluvit, jiné podmínky než to, aby žádný z partnerů nebyl svázán současným manželstvím a aby byl duševně schopný právních úkonů, zde není.

Proto si myslím, že lidé nemají potřebu uzavírat manželství, pokud je k tomu nevede nějaký úplně materiální důvod (třeba rozhodnutí uzavřít hypotéku je silnějším důvodem než očekávané dítě). Status manželství život často spíše komplikuje, například je-li partner gambler a nadělá dluhy, jsou to v manželství dluhy společné a partner(ka) o nich ani nemusí vědět. Jsou to všechno záležitosti materiální, převážně finanční povahy.