Náměstek pražské primátorky Petr Dolínek vyslovil v souvislosti s Libeňským mostem něco, co je příznačné pro společnost, která kvůli účelu nevnímá širší souvislosti. Pokud jde o pražský Libeňský most, je pro Dolínka kromě funkce mostu důležitá už jen výhodnější cena — za obnovu původního, nebo za vybudování nového? — a jeho hypotetická životnost, kterou nám stanovil na 100 let, prohlásiv: „Odborníci z Kloknerova ústavu ČVUT zdůraznili, že požadované životnosti a trvanlivosti mostu na sto let lze dosáhnout pouze stavbou zcela nového mostu.“

Kdyby těmto odborníkům tak nešlo o to, aby se starý most zboural a stavěl nový, stejně tak by mohli říci, že stoleté trvanlivosti mostu lze dosáhnout dobře provedenou rekonstrukcí a včasnými opravami a údržbou, viz Karlův most.

Ostatně kdo z odborníků i na slovo vzatých může stoletou trvanlivost nového mostu zaručit, že. Pokud pak půjde o záruční dobu nového díla, budou váhat i nad desetiletou. Za podmínek nezanedbané údržby, která bude obnášet, a tak dále, umíme si představit. (Jak starý, totiž mladý je most barrandovský, dříve Antonína Zápotockého, který rovněž čeká rekonstrukce — tomu je právě třicet let.)

Teď, když si magistrátní úředníci už brousí tužku na havarijní výměr, odborníci dokonce připouštějí, že šíře mostu postačí původní, tedy dvacet jedna metrů místo uvažovaných sedmadvaceti, což byl jeden z důvodů, proč stavět most nový.

Také cenou za dílo odborníci vyšli Dolínkovi (nebo komu všemu) vstříc: stavba nového mostu i rekonstrukce původního je prý srovnatelná, 550 až 600 milionů korun. (No a kdo by nechtěl mít za ty peníze raději most nový, že.) Já to letmo hodil do kalkulačky, a mně vyšly asi 893 miliony… Tak teď nevím, ale domnívám se, že má předběžná cena bude mít ke skutečné ceně za dílo blíž (demoliční práce notně podraží, a také odvoz suti na skládku), kdo se chce vsadit?

Nyní jsme svědky toho, jak pod tíhou různých odborných posudků a expertiz, které počítají statiku a peníze, ale nepočítají s hodnotou původního díla, se bortí usnesení pražských zastupitelů. Jan Čižinský, starosta Prahy 7, na něm ale trvá: „Požadujeme, aby byl ihned vypracován projekt citlivé rekonstrukce Libeňského mostu, jak odsouhlasilo zastupitelstvo i rada Prahy již v roce 2016.“

Jak v té věci můžeme účinně pomoci? Vztah k původnímu mostu není projevem zaťatého staromilství, ale poznáním, že právě on patří v Praze ke třem podivuhodným mostům moderní architektury, které se klenou nad Vltavou. (Už jsem o tom na tomto místě jednou psal, připomínám zkráceně, jinak je možno několik odstavců přeskočit.)

Nejstarším z nich je most Čechův od architekta staré školy Jana Kouly, který vytvořil spolu s Jiřím Soukupem v letech 1906 až 1908. Je to nejkratší pražský most přes Vltavu a ženy ho hodnotí jako nejkrásnější. Na mužsky pevně rozkročených dvou pilířích secesně lehce a žensky se klenou tři žebrovité ocelové oblouky, zdobené řadou světel jako perlovým náhrdelníkem. Sochy géniů na vysokých pylonech a orientální motivy vtepané do oceli činí most tak líbezným, že ženy, zmámené jeho krásou po něm chodí sem a tam, jako by zapomněly, kam původně šly a co chtěly.

Oproti tomu Hlávkův most, ačkoli je jen o trochu mladší, už představuje stěžejní stavbu architektonické moderny. Jeho tvůrci byli architekt Pavel Janák, který holdoval kubismu, a inženýr František Mencl. Celobetonovému mostu Janák dokázal vtisknout dekorativní formu a jemnější architektonické členění: elegantní mostní oblouky rámuje vlnovka, úpatí nad oblouky dekorují reliéfy i medailony s portréty významných osobností Prahy, například mecenáše Hlávky.

Střídmá secesní zdobnost nese znaky národního dekorativismu — posilujícího vlastenectví. Tomuto mostu se chodci — zvláště pak dámy — vyhýbají, protože jeho prostředí ohaví zběsilý ruch magistrály. Kdysi tu rád chodíval sám mecenáš Hlávka, a že tu chodil často — víme proč — jednou také zahlédl ve Vltavě topícího se muže. Podle svědectví básníka Ivana Wernische Hlávka neváhal ani okamžik a hned za nešťastníkem vhodil větší množství bankovek.

Třetí, libeňský most je nejúžasnější. Jeho tvůrcem je opět Janák s Menclem, a v roce 1928, kdy byl dohotoven, to byl nejdelší most v Praze. Spojuje Holešovice s Libní, a ačkoli oficiálně představuje konstruktivismus s výraznými znaky a prvky pozdního kubismu, jeho výraz je brutální.

Však také president Masaryk, když při výročí republiky 29. října 1928 slavnostně stříhal pásku, měl po prvním dojmu chuť nechat most zase rozebrat. Teprve když se lépe podíval, naznal, že Janák tu své dílo geniálně oprostil od lahodící zdobnosti, aby jeho robustní kubismus souzněl s povahou celého vltavského řečiště, jako kontrapunkt k libeňské skále; jako hranaté opozitum ke kouli libeňského plynojemu, jako zdůraznění industriální proměny periferie monumentální stavbou a tak dále.

Masaryk se ale nechtěl pouštět do složitých úvah, proto žižlaje tupými nůžkami pásku řekl jen: „Vám, pane Janáku, děkuji za to, že jste most dvěma chodníky šíře dva krát tři sta dvacet pět centimetrů ráčil opatřiti.“

Tři mosty, Čechův, Hlávkův a Libeňský tvoří v krátkém časovém rozmezí 1906 až 1928 drama vývoje architektury, jaké v mostním stavebnictví nemá obdoby. Za pouhých dvaadvacet let od mostu Čechova byl vybudován most v podstatě Antičechův, tedy libeňský. A oba jsou úžasné! Zbouráním libeňského tak dojde k významovému oslabení Hlávkova i Čechova.

Situace mi připomíná, jak tupě bylo zbouráno Nádraží Praha — Těšnov, dříve Denisovo. Rozhodlo o tom tupé ÚV KSČ. Dneska o zkáze Libeňského mostu může rozhodnout otupělost obecná, také tupý postoj náměstka Dolínka, jenž Libeňský most řeší pouze jako dopravní spojnici mezi Libní a Holešovicemi.

Mostu ještě může pomoci, prohlásí-li ho ministerstvo kultury za památku. Jenže to se to vskutku prodraží, protože památkáři vyloučí možnost povznésti slabá místa mostu třeba dodatečně vloženou konstrukcí. I to by bylo zajímavé!

Příkladem může být Hlávkův most, který koncem padesátých let minulého století byl rozšířen přístavbou nového mostu vedle původního, podle jeho vzoru. Způsobů záchrany Libeňského mostu je více.