Uvažovat racionálně, ověřovat a dokládat svá tvrzení, ale též akceptovat jiný názor a respektovat své oponenty v diskusi — akademik na Hradě by se mohl stát jistým vzorem pro nás všechny, myslí si 

Nadcházející druhé kolo prezidentských voleb je aktuálně mediálním tématem číslo jedna. Využijme této příležitosti, abychom se zamysleli nad otázkou, která se v pomyslném třeskotu zbraní a v palbě kandidáty střídavě vychvalujících i zatracujících argumentů snad může jevit jako odtažitě abstraktní a nedůležitá. Přesto však stojí za to věnovat jí alespoň malý zlomek pozornosti.

Letošní volby poprvé nabízejí možnost, že by se prezidentem České republiky mohl stát člověk, jehož celý profesní život je pevně spjat s vědou, výzkumem a akademickou sférou, tedy bytostný akademik. Je to skutečně poprvé. Byť i Václav Klaus se honosil (a s oblibou nechal oslovovat) profesorským titulem a Miloš Zeman vstoupil do veřejného a politického života vědeckým článkem, pro oba znamenala vědecká práce jen drobný výsek jejich života a ani jeden z nich není nositelem onoho étosu, který teprve činí vědu vědou.

Můžeme se tedy ptát, co by to znamenalo pro akademický svět a pro českou vědu, kdyby na Hradě usedl akademik. A co by to znamenalo pro společnost.

Věda jako oslavovaná Popelka

Vztah české společnosti a samozřejmě i českých politiků k vědě a k akademickému světu je poněkud nejednoznačný. Vědec či vysokoškolský pedagog patří dle výzkumů veřejného mínění k nejváženějším profesím a snad každá politická strana ve svých programových materiálech mluví o nutnosti podporovat vědu a vzdělanost. Při bližším pohledu však zjistíme, že se jedná spíše o pouhé deklarace, které nemají oporu v realitě. Například v okamžiku, kdy dojde na otázku financování, projeví jak politici, tak široká veřejnost svou pevnou spoutanost v logice účelovosti, rentability, efektivnosti, výkaznictví.

S nadsázkou bychom mohli situaci popsat tak, že sice všichni mluví o nutnosti výzkumu chování neutrin v temné hmotě ve Vesmíru, uměleckých projevů starých Sumerů či komunikace mezi vážkami, neboť to povznáší lidského ducha a rozšiřuje meze lidského poznání, ovšem financování daného výzkumu podmiňují nutností příslibu, že díky němu budeme mít do tří let materiál na výrobu kvalitnějších pneumatik anebo nový, dobře prodejný lak na nehty. Přičemž se očekává, že vědci se budou průběžně ze své činnosti zodpovídat veřejnosti, z jejíchž peněz jsou placeni. Tím se ale nerozumí popularizace vědy a informování laické veřejnosti o nejnovějších vědeckých objevech, jejich důsledcích a praktických konotacích (současný systém hodnocení vědecké práce naopak od těchto činností odrazuje), nýbrž až paranoidní účetnické vykazování každého haléře.

Prezident republiky má sice omezené kompetence, přesto je v České republice obdařen velkou autoritou — jeho promluva do veřejného prostoru tedy má svou váhu. Snad by se mohlo něco změnit, kdyby i z Hradu zaznělo, že skutečná věda je svobodná disciplína a že vědecký výzkum je vždy výpravou do neznáma, jejíž cíl zdaleka není predikovatelný — pokud nechcete stále jen obcházet již dobře známá místa.

Nebo že vědci svou odpovědnost vůči společnosti nemají projevovat předkládáním účetních knih, ale tím, že budou za standardní a nezbytnou součást své práce považovat převod aktuálních vědeckých poznatků a teorií do podoby srozumitelné široké veřejnosti. Tím, že se o své vědění podělí s každým, kdo bude ochoten číst popularizační články a knihy či naslouchat přednáškám pro širokou veřejnost.

Anebo že skutečným přínosem vědy lidské společnosti není růst HDP ani efektivnější manažerské řízení lidí, ale rozvoj všelidského poznání a vzdělanosti vedoucí ke kultivaci a povznesení člověka jako vědoucí bytosti schopné lépe uchopovat svět a porozumět mu. A nebyly by to jen prázdné fráze napsané zdatným poradcem, ale autentické výroky člověka, který vědě zasvětil svůj život.

Akademická diskuse jako nový vzor komunikace

Akademik na Hradě by ovšem zdaleka nemusel být přínosem jen pro českou akademickou obec, nýbrž i pro celou společnost. A to přestože jsou jeho kompetence poměrně malé a přestože se každý z nás může s jeho konkrétními názory na věci shodovat i rozcházet. Prezident akademik by totiž mohl vnést do veřejného prostoru způsob komunikace, který je ve formě akademické diskuse ve vědeckém světě běžný, avšak v politice poměrně vzácný.

V situaci, kdy do našeho veřejného prostoru vstupují z jedné strany nenávistní dogmatičtí řvouni, z druhé strany dezinformátoři a účeloví manipulátoři a ze třetí strany lidé snažící se spoutat jazyk hypertrofovanou „korektností“, by principy akademické diskuse — všem hlasům otevřené a tolerantní, zároveň však věcné, slušné a férové — představovaly svěží vítr, který by mohl odvanout všechnu vzájemnou nevraživost, předsudky, iracionalitu, pověrečnost a manipulaci.

Uvažovat racionálně, ověřovat a dokládat svá tvrzení, ale též akceptovat jiný názor a respektovat své oponenty v diskusi, a zejména neklást myšlení žádné mantinely — to jsou atributy akademické diskuse. Akademik na Hradě by se tak mohl stát jistým vzorem pro nás všechny, a to nikoli co do obsahu svých názorů, ale co do formy, jakou názory sdělovat a jakou o nich diskutovat. Takováto změna formy by byla pro náš veřejný prosto nanejvýš žádoucí.

Perspektivy Jiřího Drahoše

Mohl by se takovým „akademikem na Hradě“ stát Jiří Drahoš ? Snad ano. Svým naturelem a životním příběhem této představě jistě odpovídá. Otázkou ovšem je, zda dokáže akademický étos přenést i do politiky a udržet si jej. Pokud bude zvolen prezidentem, bude vystaven mnohému pokušení moci a snahám politického světa připodobnit jej sobě. Bohužel, máme již několik příkladů úctyhodných akademiků — ať už se jedná o Petra Fialu, Jana Kellera, či další — které svět politiky postupně semlel.

Bude-li Jiří Drahoš zvolen prezidentem České republiky, můžeme doufat, že jej akademický étos neopustí a naplní tedy výše uvedená očekávání. Nicméně žádný člověk není dokonalý, a proto se můžeme dočkat také zklamání. V každém případě idea „akademika na Hradě“ prospěšného jak české vědě, tak zejména českému veřejnému prostoru, zůstává a neměla by být zapomenuta ani v budoucnu