Dobré úmysly v boji se zlem mohou končit v pekle. Ale stejně to může dopadnout s ochranou svobody před zvůlí zastánců pořádku. Co dnes představuje reálné nebezpečí? Nová normalizace, která pod heslem obnovení pořádku překročí hranice základních demokratických pořádků? Nebo respekt k svobodám lidským i podnikatelským, který činí z těch slabších oběti mocenských predátorů? Je oligarchizace a víra ve vůdce tím pravým lékem na kmotrovské praktiky?

Jdeme do nich, chce to změnu. Slova, která zaznívala před volbami často. Za hesly boje s kmotrovskou mafií se ale skrývá souboj privatizačních elit. Melodramatický politický protikorupční kýč, při kterém často zloděj křičel „Chyťte zloděje“, slouží k navození uměleckého dojmu, že se s nešvary bojuje. Čas od času byl obětován nějaký pěšák, aby se mohly demonstrovat nějaké výsledky a zakrylo se, která že to ruka ruku myje.

Protikorupční úsilí dosavadních vlád nedokázalo přetnout penězovody do soukromých dychtivých kapsiček. Barnumská reklama se dnes dělá kolem systému EET, který zatím nepřinesl peníze a který obchází největší šíbry. Další krev přitom odtéká z těla české ekonomiky cestou odlivu zisků ze země a útěků do daňových rájů (dalších 200 miliard ročně). Sobotkova vláda byla trhána debatami o střetu zájmů a oligarchizaci země, ale vše skončilo jen vyvedením Agrofertu do svěřeneckého fondu.

Podle Transparency International byla ČR ve vnímání míry korupce v roce 2015 na 37. místě na světě (mírně lepší než evropský průměr). Ale v roce 2016 jsme opět klesli, a to na 47. místo na úroveň Itálie, která se v této oblasti netěší nejlepší pověsti. Přes rétoriku politiků se u nás drží systém různých protislužeb a úplatků, pletichaření, zneužívání postavení a informací, poměrně nenarušený dál a vzkvétá. I když v právu nepochybně platí presumpce neviny, v politice jde i o důvěru, a proto je třeba mít čistý stůl. To platí jak pro kauzy minulé, tak pro čerstvá obvinění vznášená vůči současnému premiérovi.

V časech, kdy existuje korupční jednání významných rozměrů, neprůhlednost různých techtlí se stala standardem a úplatky institucionalizovaným fenoménem, se ale pozornost společnosti často záměrně odvádí k zástupným problémům, které problémy nejsou. Systémová opatření, v politice s velkou slávou nakonec přijímaná, byla děravá a neefektivní — příkladem této polovičatosti a bezzubosti může být přiznání majetku, střet zájmů či služební zákon. Máme vsadit na nového šerifa, který slibuje, že se nezakecá? Další vlna prázdných žvástů o boji s korupcí by jen prohloubila otrávenost a apatii lidí.

Řešení nespočívá v tom uvěřit hurá heslům a prefabrikovaným kampaním. A bylo by vskutku rizikem zapomenout na mantinely demokracie, která při oslabení řádné dělby mocí, vymahatelnosti práva, ale i nezávislé veřejné i profesionální kontroly nefunguje. Kdo se bojí plošného majetkového přiznání, nepromlčitelnosti privatizačních zločinů či důsledného dokládání vlastnické struktury uchazečů o veřejné peníze? Stejně tak je důležité dotáhnout veřejné sledování zakázek či důslednost v trestně vymáhané odpovědnost veřejných osob. Boj s korupcí neznamená naaranžovaná gesta, taková v Palermu také dobře znají. Je prostě potřeba sebrat tento boj z rukou mafie a učinit z něho „res publica“.

Mrtvolný stav společnosti, kdy se klid pro práci vykupuje pověstným držet hubu a krok, se v nedávných časech nazýval normalizací. Neznamenalo by to novou normalizaci, svěřit pořádek autoritám rekrutujícím se z cynických privatizačních elit? Možnost veřejné kontroly, racionálně opřené o srozumitelně zveřejněné informace, je neméně důležitá než nezávislé vyšetřování i činnost dozorových orgánů v případě vzneseného podezření. Rozsah práva občanů na informace se nezužuje, naopak se zajišťuje řádně a včas. Nejenže to zúží korupční potenciál, ale taky předejde nenápadnému přechodu od kmotrů k oligarchii.