„Sladká Temže, klidně plyň, dokud tuhle píseň neskončím. Neplují řekou prázdné lahve, mastné papíry, hedvábné kapesníky, kartonové krabice ani vajgly ani žádná jiná svědectví letních nocí. Nymfy už jsou pryč,“ napsal poetický imaginista Thomas Stearns Eliot v Pusté zemi.

Dnes už nemůžeme spatřit Temži tak, jak ji vídal Eliot, stejně jako další koryta řek. S vervou psích značkovačů jsme zanechali stopu odpadu a špíny na téměř každém centimetru zelené planety. Ropné katastrofy se staly folklorem. V poslední době se navíc jako mor začaly šířit zprávy o dalším alarmujícím znečišťování, které z moří prosakuje i do posledních nedotčených koutů.

Jen za uplynulých čtrnáct dní informovaly noviny o třech případech nezvyklého, ale o to více znepokojivého zamoření vody. Jako první se v Kanadě vynořil humr s „tetováním“ Pepsi Cola. Mořský tvor údajně vyrůstal tak dlouho v blízkosti plechovky zmíněné firmy, až se mu její povrch nesmyvatelně vpil do jednoho z klepet.

Následovala zpráva o pstruzích na antidepresivech. „Vodní organismy, které žijí v tocích, do nichž ústí čističky, jsou psychoaktivním látkám vystaveny celý život a koncentrace těchto látek v jejich těle může ovlivňovat jejich metabolismus i chování,“ varovala Kateřina Grabicová z Laboratoře enviromentální chemie a biochemie fakulty rybářství. Grabicová vychází z výsledků testů provedených se pstruhem obecným v potocích na Prachaticku. Zjednodušeně řečeno: čističky nezvládají zbavit vodu antidepresivních látek, a tak pstruzi, kteří v této vodě žijí, nejsou schopní uvědomit si nebezpečí plynoucí ze setkání s predátorem. Kvůli antidepresivům jsou natolik „vyklidnění“, že se ani nesnaží přežít. Problém se neomezuje jen na území České republiky. Podobné výsledky zaznamenal i výzkum americké Niagary. Ta má nyní naprosté oprávnění teskně hučet.

Přidat se mohou i Blanice se Sázavou. Do nich minulý týden vytekl z havarované cisterny latex, který samozřejmě škodí jak vodním tvorům, tak i člověku. Zlatá řeka Sázava se v důsledku oděla do pohřební bílé, jako by sama sobě vystrojovala smuteční průvod. Vědci dokonce varují, že do roku 2050 může být v mořích více odpadků než ryb.Voda se stala skládkou našich životů, odráží obraz člověka a jeho kultury.

Rozpustit se ve vodách

„Jestliže se Bůh stal člověkem, stal se rovněž živlem, kamenem, rostlinou, zvířetem,“ napsal německý romantik Novalis do svého „Zápisníku“. Básník ve svém díle pojímá člověka jako součást přírody, věří v dávné lidstvo, které s ní koexistovalo v harmonii. Novalis navazuje na kultury, které vnímaly zemi a vodu jako živou bytost.

Moderní společnost se od takového smýšlení odvrátila ve jménu mechanistického výkladu světa. Vydání se po takové stezce nás zavedlo k pozvolnému, ale o to jistějšímu vraždění země, dříve „matky“, nyní proměněné v zásobárnu zdrojů. Vždyť to ona nám dává půdu pod nohama, plní plíce vzduchem, sytí a napájí nás. Je to paradoxně právě zelená planeta, která nám umožňuje každé ráno vstát, žít a s lhostejností pokračovat v jejím devastování.

Americký filosof Peter Lamborn Wilson spatřuje — stejně jako Novalis — v zeleno-modré přírodě duši, v rostlinách vidí sestry, ve stromech bratry. Póry květin jsou pro něj tepajícími žilami živoucí přírody. Vlny jsou tekutiny přírodního těla. Postoj svého učitele Novalise Wilson v lecčems domýšlí a dotahuje. Staví se do opozice proti korporacím a lidem zodpovědným za dnešní žalostný stav planety. Přijímá pozici ochranáře a hledá východisko ze zoufalé situace, kdy se člověk ocitl sám na umírající planetě ponížené do role ne-živé poskytovatelky zdrojů: „Pokud lidské tělo zůstává součástí přírody nebo existuje v přírodě, pak i konzistentní materialista by měl připustit, že příroda není ještě tak docela mrtvá.“

Zmíněný Eliot kdysi také napsal: „Bojte se smrti vodou!“ Kvůli novým technologiím nám hrozí záplava antidepresiv, latexu a plastu. A díky vědecky objeveným přírodním zákonům také víme, že žádná Noemova archa nás nezachrání. Zůstali jsme sami. Jen my a příroda. Možná je načase připustit — ještě než se Země změní v mrtvou pustinu —, že planeta je živou bytostí, a podle toho s ní jednat. Bytostí, které je nutné přiznat vlastní práva a potřebnou ochranu. Vždyť jí dlužíme za naše zrození i každý nádech života.