Kdysi kolovaly legendy — snad z Thajska — o tom, že otec provdal dceru raději za muže, který požíval Kratom, části psychoaktivního a léčivého stromu podobného kávovníku, než aby si ji odvedl nějaký boháč. Rostlina totiž propůjčovala energii v pracovních i vztahových záležitostech, dodávala zdraví a sílu. Takové výhody byly pro život podstatnější nežli luxus zbavený těchto kvalit.

Moc rostlinstva ovšem začala sesychat do zapomnění. Také proto dnes korporátní megalomani místo péče o zeleň, která nám zbyla, staví na loukách obrovské hangáry na výrobu součástek do automobilů, elektrokomunikace nebo třeba „robotů“. Ti mají nahradit člověka ve výrobním procesu. Syntetická farmacie zase zabrala místo bylinkářství. Jenže některé dráty nelze vyměnit za dary přírody. Intenzivně to prokazuje aktuální dění v japonské Fukušimě.

Před šesti lety se zde následkem zemětřesení porušil reaktor jaderné elektrárny, uvolnila se radiace, jejíž nebezpečí se vyšplhalo až na stupeň sedm. Tím se katastrofa zařadila k těm nejhorším jaderným haváriím od dob Černobylu. Zahubila více než tisíc obyvatel z přilehlého okolí a další desetitisíce musely být evakuovány. Dodnes se nemohou vrátit. Oblast je stále zamořená nebezpečnou radiací.

Firma TEPCO, jejíž laxnost k bezpečnostním opatřením stála na počátku katastrofy, musí nyní řešit vyčištění Fukušimy a jejího okolí od roztaveného radioaktivního odpadu. Za tímto účelem byli sestaveni Toshiba roboti „Škorpioni“, kteří měli probádat zamořenou oblast vnitřku poškozeného reaktoru. Svou práci ale nemohli dokončit. Uvnitř na ně čekala několikanásobně vyšší radiace, než jakou konstruktéři předpokládali. Místo očekávaných třiasedmdesáti sievertů za hodinu se jich na ně sesypalo celých 650. Mise tak skončila pětkrát rychleji, než se předpokládalo, a firma TEPCO je opět bezradná. Ani po šesti letech míra radiace neopadá a jejímu vystavení podlehnou i ty nejsofistikovanější stroje.

Skutečné houby místo atomových hřibů

Inspiraci k možnému řešení lze přitom najít přímo v místě katastrofy. Stačilo by na chvíli vyjít z kovových montoven a rozhlédnout se po krajině. Už před dvěma lety Arkadiusz Podniesinski vytvořil sérii fotografií, na nichž zachytil, jak industrializované končiny Fukušimy přebírá příroda nazpět. Narychlo opuštěné automobily obrůstají šlahouny rostlin. V místech, kudy se táhla frekventovaná dálnice, se v poklidném větru pohupují traviny. Zabetonované plochy trhají mocné kořeny stromů. Příroda se navrací do odcizených luk a hájů, a to bez ohledu na radiaci, kterou ji člověk zamořil. Zeleň se s ní dokáže — na rozdíl od elektrických drátů — vyrovnat. Dokonce lépe: mnohé zdánlivě neodčinitelné znečištění planety může příroda eliminovat.

Mykolog Paul Stamets ve svém návrhu na řešení fukušimské tragédie vychází ze znalostí načerpaných při zkoumání Černobylu. Nepřichází však se složitými konstrukcemi robotů ani čističek ovzduší. Vedle dalších kroků přináší v podstatě prostou radu: vysaďte houby. Přesněji slizáka mazlavého, lišku nálevkovitou a lakovku ametystovou. Trojice očistných hub obsahuje množství melaninu, díky němuž do sebe z půdy vstřebají radioaktivní Cesium 137. Obětují svá těla a hluboká podhoubí za chyby lidstva, a čistí tak zemi od sžírající radiace. Jistě, možná takový postup nebude zcela dostačující, ale tento směr uvažování rozhodně stojí za důkladný a pečlivý průzkum.

Mimochodem: podobně dokáže hlíva ústřičná zmírnit znečištění způsobené ropou. Při pokusech prováděných v místech nasáklých ropou z devadesáti procent očistila kontaminovanou zeminu. Jak? Rozložila ji. Samotná hlíva navíc zůstala i nadále neposkvrněnou, potenciální houbař ji mohl povečeřet.

„Jestliže svět je strom, pak my jsme květy,“ napsal německý romantik Novalis. Dnes se zdá, jako bychom byli spíše plevel bránící plnému rozbujení kořenů léčivých rostlin a mohutných stromů. Ovšem vizi divočiny, která se naopak rozšíří do industrializací zamořených sídlišť, přinesl v osmdesátých letech pozoruhodný spisovatel Alan Moore. V sérii grafických románů Bažináč zachycuje tehdejší znečišťování přírody. V jedné kapitole lidé „uklízejí“ radioaktivní odpad do bažin. Vždyť co oko nevidí, to srdce nebolí.

Příroda však v tomto vyprávění spatřuje vinu, kterou na ní člověk páchá — je zde ztělesněna právě v postavě Bažináče. Lesní elementál vidí, co lidé provádí s jeho rodinou rostlin. To jej rozhněvá do té míry, že nechá zarůst jedno z blízkých velkoměst. „Civilizovaný“ svět betonu a naleštěných kovů promění v divočinu podobnou té, která nyní vládne v okolí Fukušimy. V řádu uspěchané metropole zavládne zelený chaos a klid zároveň. Tento obraz nicméně nemusíme vnímat jako dystopii — může být spíše výzvou k novým úvahám o našem místě na této planetě.

Jsme jen křehké bytosti vytvářející poruchové stoje a chatrné budovy. Skutečnými vládci půdy, po níž denně šlapeme, jsou stromy a květiny. Jejími lékařkami jsou houby a plísně. Je na nás, zda budeme součástí této zahrady, nebo jen technokratickým plevelem. Zeleň by měla opět prorůst naše uvažování, naše společenství a naše města.