Počet lidí umístěných v ústavech trvale roste, ke konci loňského roku jich takto žilo téměř sedmdesát tisíc. Za posledních deset let v ústavech přibylo téměř devět tisíc lidí, což znamená patnáctiprocentní nárůst. Ministerstvo práce a sociálních věcí přitom přijalo už v roce 2007 koncepci, která měla zahájit proces omezování ústavní péče.

Kroky ministerstva práce ale směřují především k lidem se zdravotním postižením. Nejviditelnějším výsledkem koncepce je pokles klientů ve velkých ústavech právě pro zdravotně postižené. Meziroční pokles klientů v těchto ústavech se pohybuje okolo čtyř set osob. Lidé se odtud nejčastěji stěhují do chráněných bydlení.

„Chráněné bydlení je samozřejmě lepší varianta. I lidé využívající chráněné bydlení se ale musí přizpůsobit tomu, kde, s kým a jak budou bydlet. Ani chráněné bydlení není jejich domov, o domovních pravidlech nadále rozhoduje personál. Ministerstvo vlastně lidi stěhuje z ústavů velkých do ústavů malých,“ komentovala pro Deník Referendum Milena Johnová z organizace Quip, která lidem pomáhá dostat se z ústavů. Právo zvolit si místo i způsob života přitom lidem se zdravotním postižením zaručuje článek 19 Úmluvy OSN o právech lidí se zdravotním postižením.

„Postupný proces je na místě. Ze zahraničí, třeba z Kanady, máme zkušenosti, že překotný proces rušení ústavní péče, kdy byla najednou všechna ústavní zařízení zrušena, ale nebyla dostatečně rozvinutá síť ostatních druhů služeb, vedl ke zvýšení počtu osob bez přístřeší, klientů psychiatrických nemocnic a počtu osob ve věznicích,“ vysvětlil Deníku Referendum David Pospíšil, ředitel odboru sociálních služeb, sociální práce a sociálního bydlení na ministerstvu práce.

Zapojení do projektů ministerstva je navíc dobrovolné. „Za dostupnost sociálních služeb jsou zodpovědné především kraje. Záleží tak i na tom, zda je pro ně změna způsobů podpory a péče prioritou,“ upozorňuje Pospíšil. V současnosti probíhá třetí projekt ministerstva nazvaný Život jako každý jiný. Do prvních dvou projektů transformace se zapojilo asi sedmdesát pobytových zařízení.

Osobní asistence je alternativou

„Ministerstvo se zavázalo pouze k podpoře transformace, nikoliv k transformaci,“ pokračuje Johnová z organizace Quip. „Společenská poptávka po změně ale není velká, většina společnosti nevnímá ústavy jako problém, který bere lidem práva. Transformace se u nás drží v ranku pobytových služeb. Ministerstvo by si mělo uvědomit, že alternativou je osobní asistence, jako je tomu v zahraničí. Vhodní osobní asistenti tu jsou. Jsou však zaměstnáni v ústavech,“ dodává.

Osobní asistence navíc stojí mnoho peněz — i třicet tisíc korun měsíčně. A letos připravená novela zákona o sociálních službách, která měla mimo jiné nastavit pravidla tak, aby podporovala omezování ústavní péče, Sněmovnou neprošla.

„Větším problémem jsou ale spíše postoje lidí — strach a neznalost alternativ, ne finance. Jednu paní, která péči nepotřebovala a měla zajištěnou pomoc od přátel, jsme z ústavu dostávali tři roky. Výpomoc přátel nebyla brána jako dostatečně profesionální. Dva roky jsme z ústavu dostávali i pána po mozkové příhodě, který měl přitom dostatek peněz i vlastní byt. Ústavy dostávají za každé obsazené lůžko příspěvek na péči, což jejich provozovatele motivuje ke snaze je co nejvíce zaplnit,“ uzavírá Johnová.

Na zvyšujícím se počtu klientů pobytových sociálních služeb má výrazný podíl i stárnutí populace. Počet klientů v domovech pro seniory se příliš nezvyšuje a dlouhodobě se drží okolo třiceti pěti tisíc. Výrazně ale roste počet osob v domovech se zvláštním režimem, kam jsou umisťováni zejména lidé s demencemi, duševním onemocněním či závislostmi. Jejich počet se vloni vyšplhal téměř k sedmnácti tisícům, před deseti lety jejich počet nepřevyšoval čtyři tisíce. Vůči seniorům si ale ministerstvo klade za cíl spíše zlidšťování stávajících služeb než jejich skutečnou transformaci.