„Na zastupitelstvech se většinou domnívají, že když něco obec dostane darem a nemusí za to nic platit, je možné postavit kdekoliv cokoliv,“ popisuje historička umění Milena Bartlová způsob, díky němuž se dostávají do veřejného prostoru objekty nevalné umělecké kvality. Platí to o okřídleném lvu na malostranském Klárově, soch Anny Chromy — která má dnes v Praze vůbec nejvíce soch a využívá to pro vlastní propagaci, příkladem špatné umělecké práce je ale třeba i socha Přemysla Otakara II. v Pardubicích.

„Když padl ideologický monopol KSČ, který rozhodoval o všem včetně umění ve veřejném prostoru, nepodařilo se rozhodovací mechanismus správně nastavit,“ pokračuje Bartlová. O umístění či odstranění objektů do veřejného prostoru rozhodují obce, respektive úředníci bez adekvátního vzdělání, a to bez veřejných soutěží či konzultací s experty.

Kraje o objektech na svém území vědí pouze v případě, že jde o kulturní památky. „Nepovažuji za vhodné, aby další veřejná instituce do procesu zasahovala či určovala co v daném místě má, či nemá existovat. Liberecký kraj může přispět na umístění mimořádného díla, není však jeho ambicí realizaci projektů regulovat či určovat. Takový názorový proud považuji za reziduum doby minulé,“ odpověděl na dotazy Deníku Referendum třeba René Brož z odboru kultury Libereckého kraje.

Park padlých monumentů

Specifický případ představuje Praha. Některé objekty patří městu a rozhoduje o nich Galerie hlavního města Prahy — tedy odborná instituce. Mnoho jiných vlastní městské části — a ty rozhodují jak o jejich ničení, tak o výběru nových.

Galerie hlavního města Prahy dříve spravovala veškerá díla v Praze. „V roce 1991 ale vyhrálo politické a ekonomické křídlo Václava Klause, které pojalo učení o deregulovaném kapitalismu chicagské školy jako nový marxismus-leninismus a aplikovalo ho i na urbanismus,“ vysvětluje sochař a spoluautor projektu Vetřelci a volavky Pavel Karous. Nové vedení Galerii města Prahy snížilo dotace a ta si už nemohla dovolit dohlížet na všechny objekty. Instituce jako Fond výtvarných umělců, Svaz českých výtvarných umělců i celý aparát odborných komisí byly v devadesátých letech zrušeny úplně.

Praha ztratila o umění na svém území přehled. Situaci se však nyní rozhodl napravit magistrát. Rada hlavního města Prahy odsouhlasila návrh uvolňovat na kulturu dvě procenta z městského rozpočtu a Institut pro plánování rozvoje hlavního města Prahy vypracovává pravidla pro realizaci uměleckých děl ve veřejném prostoru.

Magistrát městským částem zákonné oprávnění rozhodovat o svých dílech nemůže vzít. Sbírá od nich ale soupis všech objektů na jejich území. Do konce roku má vzniknout ucelená celopražská databáze. Ta umožní přezkoumat, jaká díla do veřejného prostoru patří a jaká ne. Pro ta, jež budou z veřejného prostoru odstraněna, by mohl vzniknout „park padlých monumentů“. Otázkou je, jak bude proces rozhodování o objektech probíhat.

Záměrem magistrátu je ustanovit komisi podřízenou primátorce Adrianě Krnáčové (ANO). Podle Karouse i Bartlové by ale měla o objektech rozhodovat odborníci. „O uměleckých dílech se má rozhodovat na základě umělecké kvality. Nejde o „líbí — nelíbí“. Existují minimálně dva akademické obory — estetika a dějiny umění — které se tím zabývají. U pomníků se kromě estetické kvality musí vzít v úvahu, komu je postaven, koho oslavuje a co nám sděluje,“ objasňuje Bartlová.

Podle Bartlové nemusejí experti přímo rozhodovat, musejí ale mít možnost poskytnout podklady: „Na základě informací od odborníků by se demokraticky zvolení zástupci, případně celé společenství dohodli. Když se něco postaví, je to na hodně dlouho, a když se něco odstraní, je to trvalé, nehledě na to, jaké názory bude mít další zastupitelstvo. V podobných případech je ideální komunitní rozhodování, které ovšem dlouho trvá a je drahé.“

Uznává, že institut referenda není samospásný a hodí se spíše pro potřeby menších územních celků, například právě městských částí. „Na Praze 6, kde bydlím, se tak rozhoduje o podobě parku nebo umístění tramvajových zastávek. Na druhou stranu zastupitelstvo rozhodlo, že potřebujeme pomník Marie Terezie. Uspořádalo veřejnou soutěž, což je naprosto v pořádku. Otázkou, jestli skutečně potřebujeme pomník Marie Terezie, kterou já osobně považuji za politicky problematickou, se už ale nezabývalo,“ tvrdí historička umění.

Pomníky Horákové jako předvolební gesta

S organizováním veřejných soutěží za účelem vytvoření pomníků či soch — jak je to běžné na západě — souhlasí i Karous. Pokleslé památníky podle něho bývají realizovány jako gesto před volbami. „Podobně byl za minulého režimu zneužit odkaz Julia Fučíka. Milada Horáková má mít v Praze svůj pomník, ale po veřejné soutěži s odbornou komisí, což se ani jednou nestalo. Pro mě Horáková představuje právě sledování demokratických principů a přibližování se Západu, kde jsou díla do veřejného prostoru vybírána odborníky a na základě soutěže,“ osvětluje Karous. Milada Horáková má v Praze devět pomníků. Brzy má přibýt desátý.

Sochař navrhuje, aby odbornou komisi v Praze tvořili zástupci profesních institucí jako Českého vysokého učení technického, Akademie výtvarného umění, Národního památkového ústavu, Galerie hlavního města Prahy nebo Vysoké školy umělecko-průmyslové. „Ti by se shodli na tom, že okřídlený lev na Klárově je kýč, který nerespektuje rozhodnutí Národního památkového ústavu, ale neoznačovali by za kýč díla z minulého režimu jenom pro dobu jejich vzniku,“ upozorňuje sochař.

Za masivním odstraňováním soch z minulého režimu podle něho vězí snaha vydělat netransparentně peníze. „Úředníci pod taktovkou spřátelené stavební lobby raději přistupují k masivní „revitalizaci“ veřejného prostoru, místo aby ho udržovali. Pravidelná údržba by jim nedovolila otevřít tak široké penězovody z rozpočtu městské části. Kvůli kšeftům se zámkovou dlažbou a polystyrénem u nás zaniklo mnoho výtvarných děl. Krásný bruselský reliéf Jaroslava Vacka na fasádě základní školy Plamínkové na Pankráci byl rozřezán na pláty a vyhozen do sběrny kvůli novému zateplení,“ uvádí.

Měli jsme odborníky v komisích i 2 % na umění. Za socialismu

Za minulého režimu přitom odborníci v komisích seděli. „Proč za socialismu fungoval systém dvou procent na umění? Věřilo se, že stát je zodpovědný za to, aby mohl být každý člověk povznesen uměním. Když každý nedojde do muzea, pojďme to udělat tak, aby musel o umění zakopávat. Když se ale do této pozice dostane špatné umění, je to jakoby vám někdo nutil špinavou vodu místo čisté,“ rozvádí Bartlová.

Oba podporují znovuzavedení systému jednoho procenta na umění z rozpočtu veřejné stavby, v zahraničí známé jako „percent for art.“ Karous podotýká, že „procento na umění v Evropě nefunguje pouze u nás, v Bulharsku, v Makedonii, v Moldavsku, v Albánii, Bělorusku, na Ukrajině a v Ruské federaci. Na Slovensku ho zavádějí. Spadáme do kulturního okruhu, kde se systémově osazování soch ve veřejném prostoru vůbec neřeší.“

O historii procenta na umění bude 15. listopadu od sedmi hodin večer Karous přednášet v pražské Galerii Jaroslava Fragnera. V galerii zároveň probíhá výstava o veřejném prostoru Krajina města.

Podle tiskové mluvčí ministerstva kultury Simony Cigánkové se zavedení procenta na umění chystá. „Záměrem ministerstva je úpravu tzv. procenta na kulturu zavést, návrh je zpracován jako součást novely zákona o některých druzích podpory kultury. Z časových důvodů zatím novela nebyla předložena do Poslanecké sněmovny,“ odpověděla Cigánková na dotaz Deníku Referendum. Ministerstvo chce předejít neúměrně zátěži obcí při nezbytných zakázkách, a tak by se procento týkalo pouze zakázek nadlimitních.

„Je to problém zdejšího technokratického myšlení, kdy jsou za důležité považovány otázky z technické či ekonomické oblasti, ne však otázky z oblasti humanitní. Umění by se ale demokratickým procesům vymykat nemělo. Vlastně se to celé vztahuje k tomu, že potřebujeme poctivou politiku,“ uzavírá Bartlová.