Papírová královna
Matěj SenftParadise Papers svědčí mimo jiné o tom, že dávná koalice lichvářů a mocných stále trvá. Všichni jsou si oficiálně rovni, movitější si však mohou koupit lepší rovnost.
Jedna z nejbohatších žen Anglie se rozhodla řídit heslem: kdo neokrádá stát, okrádá rodinu. Britská královna Alžběta II. žije ve Velké Británii, její daně ovšem odplouvají do teplejších krajin. Dokládají to takzvané Paradise Papers.Třináct milionů dokumentů zveřejněných německým deníkem Süddeutsche Zeitung ve spolupráci s Mezinárodním konsorciem investigativních novinářů podávají zprávu o osobách z různých částí světa, o osobách, jejichž peníze mizí v daňových rájích.
V seznamu opět figurují významné osobnosti světové scény jako například americký ministr obchodu Wilbur Ross, zpěvák Bono Vox, ale také velké firmy Apple, Nike a další. Odhalení královnina jména na zmíněném seznamu navíc získalo ironický kontext. Paradise Papers byly zveřejněny na takzvanou Bonfire Night, tedy v den připomínající Noc Guye Fawkese, španělského katolíka, který měl společně se Spiknutím střelného prachu v úmyslu 5. listopadu vyhodit do povětří britský parlament. Cílem bylo usmrtit tehdejšího krále Jakuba I., a v důsledku tak vyvolat povstání a změnit politický kurs Velké Británie. Spiknutí bylo včas zastaveno, král zachráněn a všichni odbojáři popraveni. Westminsterský palác však stojí dodnes.
Paradise Papers rozkrývají i další alarmující skutečnost. Některé z nezdaněných financí Alžběty II. byly použity na podporu obchodníka obviněného z vykořisťování chudých rodin. Královský rod má problém. Honosné rituály spojené s královnou a její rodinou bychom mohli považovat za podstatnou kulturní tradici, nicméně koalice šlechticů a lichvářů připomíná minulost až příliš důkladně. V době, kdy si osoba mající především symbolické a reprezentativní postavení dovolí podobný krok, je třeba znovu se ptát po základním smyslu demokratického zřízení, ať už má podobu parlamentní demokracie, nebo konstituční monarchie.
V novém hávu představil symbol kontroly mocenských struktur, kontroly, která vychází zdola, například komiksový román od brilantního scenáristy a anglického mága Alana Moorea. Román vyšel poprvé v osmdesátých letech minulého století pod názvem V jako Vendeta. Jeho protagonistou byla novodobá inkarnace zbojníka Fawkese, šílený revolucionář s hlubokými ideály a dobrým srdcem, který podpálil sklepy Westminsterského paláce. Nemyslím si ovšem, že má smysl svou důvěru vkládat do prskavek nebo výbušnin a ideály Spiknutí střelného prachu připomínat skrze plameny. Po ohni zůstane vždy jen popel.
Mnohem efektnější je současný „papírový útok“, který se nesnaží o destrukci a plameny, ale mapuje odvrácenou stranu současného systému. Ukazuje, že stále zůstávají pozůstatky aristokratických časů, že ti, kteří nemají dostatečný kapitál, aby mohli danit za hranicemi, financují chod země a život bohatších. Všichni si jsou oficiálně rovni, ale movitější si mohou koupit o něco lepší a luxusnější „rovnost“. Doufám, že tahle papírová vzpoura nezanikne v tichém šustění a bude rozloučením se šlechtickými manýry v bankovních palácích.