Kdyby o složení Sněmovny rozhodovali středoškoláci, proniklo by do ní s 5,2 procenty hnutí Sportovci. Co už přesněji vypovídá o přístupu velké části mládeže k politice? To se pak i prvenství Pirátů (24,5 procenta), druhé místo ANO (11,9 procenta) a třetí TOP 09 (11,8 procenta) jeví jako naprostá pohoda. Jenže kde se upeklo? A co stojí za propadem ČSSD (2,48 procenta) nebo KDU-ČSL (3,49 procenta)?

Předesílám, že z celého projektu nejsem nijak zvlášť nadšený. Chtít po patnácti- až osmnáctiletých, aby měli přehled o stranickém spektru, můžeme jen sotva. Pak by ale měla i před „volbami nanečisto“ proběhnout v zúčastněných školách minikampaň, která by atraktivně představila argumenty jednotlivých politických sil.

Piráty, Zelené či Okamurovu SPD lze volit z protestu — coby strany předkládající ve srovnání s establishmentem alternativní pohled na svět. Ovšem hlasy pro Sportovce, to už je čirá sranda. Prostě to jsou sportovci, správní chlapi a správné ženské. Nic víc vědět netřeba.

Můžeme se pídit, kde se stala chyba, ale nic extra nevymyslíme. Škola by měla přidat v občanské výchově, včetně debat o demokracii, právním státě a politických ideologiích. Rodiče by neměli budit u potomků dojem, že politika je svinstvo, jemuž se slušný člověk vyhne.

↗

Mladé příliš netrápí mzdy a důchody, zajímá je spíš jazyk, styl, ideály včetně zájmu o lidská práva či menšiny. Foto Garry Knight

Omladina by mohla o pár minut víc strávit u televizních zpráv nebo občas projet nějaký zpravodajský server na internetu. Dospívá dřív — hovoří se o snížení hranice trestní odpovědnosti, hranice pro legální sex či hranice pro aktivní volební právo. Proto by mohla prokázat aspoň trochu dobré vůle při sledování věcí veřejných.

Jenže hlavní odpovědnost leží na politicích samotných. Nakolik jsou věrohodní a srozumitelní? Dokážou hájit sebe a svoji značku? Rok od roku přibývá straníků, kteří se za svoje členství stydí (připomíná jim cejch) a volební kampaň prosedí doma. Dokonce i mnozí kandidáti jako by se báli voličů. Co kdyby s nimi chtěli, nedejbůh, debatovat? Copak není pohodlnější schovat se za široká záda lídra?

Jak oslovit mladé

Když strany už nedokážou najít cestu ani ke starším voličům, zhusta se zajímajícím o politickou situaci, jak by mohly být přitažlivé pro mladé, kteří mají desítky jiných zájmů? Nepřekvapuje pak, že volební účast je v kategorii 18—24 let zdaleka nejnižší.

Může se nám to nelíbit, ale v mladším věku si člověk všímá spíš stylu a slovníku než programu. Problém pochopit, co chtěl ten který politik říci, má tu a tam i politolog, natožpak o generaci nebo dvě mladší teenager.

Prvním úkolem politiků by mělo být používání jazyka, jemuž je rozumět. Ne funkcionářské ptydepe, ale mluva svižná, věcná a vtipná. Na univerzitní půdě se snese i teoretizování, ovšem nikoli z úst uspávačů hadů.

Součástí stylu jsou též gesta, úsměvy, oblečení. Jsou chvíle, kdy se serióznost, nebo dokonce škrobenost hodí, jsou ale také chvíle, kdy musí politik ukázat svoji lidskou stránku, záliby, emoce.

Kdo chce zaujmout prvovoliče tématy, neměl by příliš spoléhat na mzdy či důchody. Ani bydlení, které třeba akcentuje ČSSD, tuto kategorii ještě moc nevzrušuje — přebývají buď u rodičů, nebo na vysokoškolských kolejích či ubytovnách. Lepší už to je se svobodou cestování a přivýdělku. Víc času též zbývá na záliby související se vzděláním, poznáváním světa, kulturou a zábavou. Před přízemní realitou mají přednost ideály, včetně zájmu o lidská práva či menšiny. Případně naopak — o potlačování lidských práv a menšin.

Zde se dostáváme ke společné odpovědnosti demokratických stran. Před dvacítkou se usazuje morálka a schopnost žít s druhými. Přetahování o hračky na písečku by mělo být minulostí. Stejně jako touha dokazovat si sílu na úkor druhých, leckdy slabších. Startovat proti migrantům, Romům a dalším minoritám by mělo být pokládáno za projev malosti a slabosti, nikoli síly.

I když třeba partajím nevyjde jejich sebeprezentace, měly by aspoň zabránit útěku mladých do spárů extremistů. Prakticky za každou cenu. To ale znamená juniory chápat, mluvit s nimi bez náznaků povýšenosti, hledat styčné body. Když tomu pomohou mladí politici typu Dominika Feriho, Jakuba Michálka nebo Radima Hejduka, tím lépe. Ovšem klíčová je (ne)prozíravost stranických špiček a volba komunikačních nástrojů. Politika nesmí být jen pro staré (duchem), zkušené, přemoudřelé. A už vůbec se nemůže stát nástrojem generační pomsty.