Obnovit zájem lidí o politiku a vrátit jim důvěru v ústavní a stranický systém a jejich představitele není žádná legrace. Nejedna partaj na tento cíl rezignovala a rychlokvašeným protestním hnutím jde leckdy o něco úplně jiného než o hodnoty, ideje, programy. V současnosti se politici aspoň pokoušejí najít cestu zpátky k občanům — jezdí za nimi a mluví i s nimi, byť odvahu nadnášet politická témata mají jen někteří.

Další šancí, jak zatraktivnit politiku, může být úprava volebních pravidel, aby byla více „přátelská“. Ovšem ne za cenu deformování volebního systému, nadržování jedněm a poškozování druhých. V případě sněmovního klání se dá hovořit o tom, kdy a na jak dlouho otevírat volební místnosti, zda neumožnit i jiný typ hlasování než do volebních uren či jestli voliče nějak nemotivovat (ctitelé represe naopak hovoří o volební povinnosti).

Začal bych však u voleb senátních, kde účast voličů v prvním kole osciluje okolo třiceti procent a ve druhém jen okolo patnácti. Kdo volí, ten rozhoduje. Legálnost ani legitimita voleb tím narušena není, každý se může rozhodnout jít, nebo nejít. Přesto je to ostuda nás všech.

Nemluvě o tom, že se najde nemálo občanů, kteří žijí jinými starostmi než studováním volebních regulí, takže jim nedochází, že senátní volby jsou dvoukolové, že nestačí dorazit jen ke kolu prvnímu, že se výsledky obou kol nesčítají nebo neprůměrují, nebo že se pak kandidáti na základě výsledků nakonec nedohodnou mezi sebou. Aktéři kampaní by mohli sypat z rukávu spousty bizarních historek.