Mediální výstupy týkající se Prague Pride jsou každý rok téměř stejné. Tiskové zprávy vždy přinášející statistiky, které se svou kvantitou snaží přebít předchozí rok. Nepřeberné množství přednášek, významných hostů a parties, které, pokud si člověk nevezme dovolenou, zkrátka nemůže stihnout. Týdenní přehlídka LGBT* kultury, která již tradičně vrcholí sobotním „průvodem hrdosti“, dostála svým počátečním ambicím a rozrostla se ve vskutku kolosální festival.

A to nemusí být nutně špatně. Samotný tým festivalu se podílí na organizaci jen několila akcí, zbytek programu obstarávají různá uskupení i jednotlivci, kteří se nějakým způsobem angažují v otázce LGBT* práv. Platforma PP tím umožňuje zviditelnění se subjektům, které v průběhu roku nevyniknou. Pravdou také je, že si na festivalu vybere alespoň jednu událost opravdu každý z LGBT komunity i mimo ni.

A tam, dle mého názoru, začíná jádro problému. Rok co rok totiž vedení PP v rozhovorech úzkostně upřesňuje, že celá akce není jen onen barevný průvod Prahou. A že Česká republika udržuje svou pozici střední Evropy, která se ale kloní spíše na západ. Na západě jsou totiž průvody spíše komerčními party, kdežto na východě se, vzhledem k tamní lidskoprávní situaci, konají spíše „pochody“.