Jsem jednou z organizátorek letošního ročníku Alt*Pride, festivalu vymezujícímu se proti Prague Pride — alternativy pro ty, kdo s jeho současnou formou nesouhlasí a chtějí nalézt jiný, bezpečný a osvobozující prostor. Přesto se ale účastním řady aktivit s Prague Pride spojených či jsem členkou organizací, které s tímto festivalem spolupracují. Zrazuji myšlenku jednoho či druhého? Jsem názorová améba? Nebo je to celé úplně jinak?

V první řadě je potřeba si uvědomit, v jaké pozici se Prague Pride nachází. Je to pozice jistá, poměrně neochvějná, pozice však také nutně diplomatická a kompromisní. Jedná se o festival určený pro tisícové až desetitisícové masy, tedy o veliký počet cílových skupin.

Prague Pride každoročně slaví masové úspěchy, těší se politické a sponzorské přízni a díky své pozici je schopen ovlivňovat mediální reprezentaci LGBTQIA* komunity. Ale — jeho přínos je nedocenitelný, nikoli však nekritizovatelný.

Pospolitě a solidárně

Zaměříme-li se na volbu partnerů a sponzorů, najdeme tam korporáty a velké firmy, sponzorující každoročně řadu jiných, čistě zábavních akcí, což lze s poukazem na výše zmíněné pochopit. Problém nastává v případě konkrétních jmen, a to zejména jednoho — Airbnb. Platforma, která měla původně nabízet levné krátkodobé bydlení, se vlivem alibistického jednání svého vedení stala jedním z nástrojů gentrifikace, vybydlování čtvrtí a neregulovaného zisku. Samotný Prague Pride ještě v loňském roce skrze Czeslawa Waleka nabízel speciální, opět finančně motivovanou akci. Nejednalo se tedy o tichý souhlas, nýbrž hlasitou podporu.

Bojím se také, že u festivalu stále převažuje zábavní složka nad tou osvětovou, edukativní. Jak ale zmiňuje ve svém článku Petra Dvořáková, chápu přítomnost obojího. Na jednu stranu Prague Pride nabízí večírky, kulturní zážitky, koncerty, odrážející pestrost vkusů svého publika, na druhou stranu se v tomto roce v rámci vzdělávání posunuje dál — kromě důrazu na zásadní rozdíl mezi respektem a tolerancí se letos výrazně zaměří na destigmatizaci HIV+ lidí či na životy trans* lidí (v LGBTQIA* komunitě před několika lety v zásadě neviditelných a odsouvaných). Některé akce jsou dokonce zaměřeny na samotnou komunitu, respektive na toleranci uvnitř ní, na bifobii, transfobii či slut shaming.

↗

V případě Alt*Pride ovšem nejde jen o „nějakou“ alternativu k Prague Pride — vzhledem k umístění, složení organizačního týmu nebo volbě akcí má zřetelný politický (respektive „stranický“) podtón, a to radikálně levicový. Repro DR

Ovšem ani v řadě těchto případů Prague Pride věci nedotahuje do konce — v anotacích akcí na internetových stránkách festivalu je často používán necitlivý či ne úplně promyšlený jazyk. V diskusi o bi/pansexualitě, která v jeden z festivalových dní předchází filmové projekci, je například legitimně položena otázka, zda v případě bisexuálních lidí „nejde jen o nenasytné nevěrníky“. Věřím tomu, že taková formulace má zcela jistě potenciál být takzvaně „catchy“, bulvarizovat sexuální identity mi však rozhodně v pořádku nepřijde.

Ostatně v případě trans* žen bychom se také v rámci festivalu queer hrdosti neptali, zda jde jenom o „chlapáky s fetišem“. K diskusi je také letošní propagační kampaň a vizuální styl Prague Pride, respektive heslo „úplně zbytečný festival“. Záměr, totiž jednoduchá — a naprosto legitimní — krádež a ironizace argumentu homofobů, je jasný. Po kampaních jako „všichni jsme stejně teplí“ se však nabízí otázka, zda by nebylo lepší se příště silně zaměřit opět na skutečnost, že jde o oslavu sexuální i genderové diverzity, nikoli o šednutí a vplouvání do většinové společnosti.

A právě v takovém případě přichází čas a prostor pro Alt*Pride — festival výrazně komornějšího formátu, který si ale díky své „velikosti“ může dovolit užší, radikálnější a pro laickou veřejnost snad i „kontroverznější“ témata. Zároveň, protože se stejně jako loni koná v prostorách Autonomního sociálního centra Klinika, však zaručuje autonomii, bezpečnost a respekt.

Letos nese téma Východní Queeropa — jedním z ústředních témat je tedy vnímání queer identity v politickém, geografickém a sociálním kontextu východní Evropy. Debatovat a přednášet přijedou přímo hostky a hosté z příslušných zemí, nebude se tedy jednat o izolované diskuse o někom, kdo se nachází stovky kilometrů od Prahy.

Vedle toho se řada akcí zaměří na tělesně či sexuálně pozitivní přístup k sobě samým. V případě Alt*Pride ovšem nejde jen o „nějakou“ alternativu k Prague Pride — vzhledem k umístění, složení organizačního týmu nebo volbě akcí má zřetelný politický (respektive „stranický“) podtón, a to radikálně levicový. Ostatně proto se jeho kritika na adresu Prague Pride vztahuje vedle sociální kritiky především na vliv komerce na formu a fungování festivalu. Alt* Pride vzniká na principu DIY, na principu solidarity, vzájemnosti a života bez předsudků.

Kolektiv okolo tohoto festivalu se již loni zúčastnil závěrečného průvodu Prague Pride v charakteristické černo-růžové (tedy queer anarchistické) stylizaci a s velkým bannerem „Nepřizpůsobuj se, měň společnost“. Do průvodu se chystá i letos, ostatně stejně jako jiné politické frakce v něm má své místo. Prague Pride si totiž kritiku zaslouží — ať už formou konání Alt*Pride, či mediálních reflexí a diskusí.

Pod kritikou si ale nepředstavujme obskurní akci anarchokapitalistů z Paralelní polis, kteří si k diskusi pozvali neonacistu Pavla Matějného z Národní obrody, protože „loni žádal o protestní pochod proti Prague Pride“ (ve významu maličké akce neonacistů, antisemitů a xenofobů, které spojuje homofobie), nebo skrze exotizaci průvodu a jeho zobrazování coby „přehlídky exhibicionistů a deviantů“. Protože ty, kdo jdou proti nám — jako třeba Dominik Duka, zaštiťující homofobní průvod, umně maskovaný jako Den pro rodinu a konající se v den průvodu Prague Pride — nezajímá, jestli jsme radikální levice, střed či volíme třeba ODS. Proto musíme jít pospolitě a solidárně my proti nim.