Petr Honzejk ve svém komentáři bez zábran oslavuje ministra financí za hnutí ANO Ivana Pilného. Staví ho do protikladu vůči populistům napříč spektrem a dává ho za příklad i hlavnímu populistovi a doživotnímu generálovi hnutí Andreji Babišovi. Proč? Pilný podle Honzejka „říká lidem na rovinu nepříjemné pravdy“, na rozdíl od plejády populistů, kteří umí jen mazat med kolem huby. 

Tou největší nepříjemnou pravdou má být ta o našem důchodovém systému: je neudržitelný, nerespektuje demografický vývoj, a je proto třeba jej zčásti privatizovat. Kdo si sám nenaspoří, bude zkrátka makat až do smrti.

Petr Honzejk se tak na okamžik vrací do role pravicového „posla špatných zpráv“, kterému z nebe pokynula neviditelná ruka trhu a vyslala ho za pracujícími, aby jim se soucitem v hlase oznámil, že mají hromadně odevzdat úspory investičním fondům. Bylo na čase. Uprchlická krize, kulturní pnutí a bitva o evropskou identitu nutily liberální pravicové komentátory omezit na čas svou roli překlapěčů tržních signálů.

O to větší apetit se dnes pravičáků zmocní, kdykoli mají možnost aspoň přitakat prvnímu asociálnímu rozjívenci, pro něhož ekonomie skončila zaklapnutím Friedmanovy učebnice a rozjetím prvního byznysu a který zřejmě posledních deset let hibernoval mimo sociální realitu. 

Peníze jsou u těch nahoře

Privatizace části důchodového systému znamená, že se průměrný důchod sníží a rozdíl shrábnou na úrocích a poplatcích banky a soukromé fondy. Prostě taková ta česká klasika, kdy se politická třída i zasloužilý komentariát shodnou na tom, že je nezbytné mít se trochu hůř, aby se měly banky trochu líp. Petr Honzejk má pravdu, je to dost „nepříjemná pravda“…

Veřejný důchodový systém je vždy už rovnou „neudržitelný“. Záleží na úhlu pohledu. Ano, rodí se málo dětí. Nepříznivý demografický vývoj nás však nemusí hned vést k panice a úprku do spárů natěšeného finančního sektoru, kterému se zase pravice chystá systémově přihrát dlouhodobý kapitál — to se to pak bankám podniká. Copak jsme se z posledního vývoje dostatečně nepoučili?

Pilný i Honzejk se mýlí, protože si vůbec nepřipouští alternativu k asociálnímu spiknutí finančníků a pravičáků s beránčím jménem „druhý pilíř“. Z neudržitelnosti aktuálního nastavení důchodového systému nijak nevyplývá nutnost privatizace jeho části. To je ideologie, jejíž efektivita byla v praxi mnohokrát vyvrácená. Ostatní státy v našem regionu, které se vydaly v důchodovém systému tam, kam jim kázala ruka trhu, od takto radikálních reforem nejpozději od hospodářské krize houfně ustupují.

Musíme naopak změnit odvodový mix tak, aby se demografický výpadek prostě a jednoduše zalepil. A není tak složité uhodnout, odkud se na to vezme. Komu záleží na soudržnosti české společnosti, měl by otevírat diskusi o tom, jak velcí ekonomičtí hráči splatí svůj blahobyt české společnosti.

Veřejný důchodový systém musí být kultivován z prostředků těch, kdo na dnešní práci běžných lidí královsky profitují. Jeho tupá privatizace je jenom úhybným manévrem, jak zvýšit tlak na běžného člověka a spekulovat s jeho životem v kasinu. To je další rána jakékoli představě budoucnosti, která má už tak dost chatrné obrysy v zemi, kde má každý desátý člověk exekuci.  

Nedopusťme návrat rétoriky utahování opasků. Je to ideologické vydírání a sociální experiment, za který společnost draze platí rozpadem soudržnosti a generační panikou. Výzva k individuálnímu spoření na stáří je jen další podomní fígl uprostřed zuřící třídní války shora.

Zdroje přitom jsou, kdyby to ještě někoho zajímalo. Hromadí se dál i po finanční krizi u těch nahoře. A víte, co by taky pomohlo růstu české demografie? Třeba kdybychom měli takové mzdy, se kterými bychom si mohli nějaké děti vůbec dovolit.