Do lidí se musí natlouct, co je v jejich prospěch, pak se hrnou
Petr BittnerVšichni jsou dnes posedlí politickým PR. Politika ale není produkt, který je třeba prodat zákazníkům. Hluboká lidská touha po dobrém životě je na rozdíl od touhy po čokoládové tyčince skutečná a prvotní.
„Do lidí se musí natlouct, co je v jejich prospěch. Pak se hrnou,“ říká Evžen Huml v epizodě Kapřín normalizačního seriálu Chalupáři. Jiří Sovák tenkrát vyslovil manifest oboru jménem PR. K němu jako by se dnes upíraly zraky všech, kdo hledají cestu s politické krize. Je to však jen fata morgana…
PR je zkratkou pro „public relations“, tedy „vztah s veřejností“. V kolonce „vztah“ na Facebooku by dnes mezi politikem a občanem stálo „je to komplikované“: politika zažívá krizi reprezentace. Komunikace mezi dvěma póly zastupitelské demokracie má trhliny. Na vině jsou oba: lidé se naivně obehnali vítězoslavnou mantrou „politika mě nezajímá“ a očekávají, že jim systém samospádem zajistí klid na práci a volný čas. Politici si zase zvykli, že jim nikdo nekouká pod ruce a že si ve volbách rozdělí penězovody bez ohledu na to, kolik nás přijde k urnám. Pravdu nemá nikdo a doplatíme na to všichni.
Co chce lid?
Lidé mluví o „zbytečných politicích“ a jejich „korupci“ a „klientelismu“ jako o důvodech, proč nad politikou lámou hůl. Přitom právě lhostejnost veřejnosti vůči správě věcí veřejných nechává klid na práci všem korupčníkům a jánabráchistům.
(O Kosteleckých uzeninách psala Zuzana Vlasatá pro Deník Referendum a knihu „Žlutý baron‟, o sklárně v Teplé natočil Vít Janeček část filmu „Závod ke dnu‟, ovšem informaci o tom, proč zaměstnanci sklárnu tak rychle prodali novému majiteli, se mu nepodařilo získat ze spolehlivého zdroje, protože nikdo informovaný o důvodech prodeje mluvit na kameru nechtěl.)
Problém ČSSD není ani tak v tom, že by jí PR nemohlo pomoci, ale v tom, že PR agentury znají dobře svůj třídní zájem, a tak od nich nelze v žádném případě očekávat, že by odvedly dobrou práci pro levicovou stranu s levicovým programem.
Svůj vztah s voliči musí levicová strana budovat sama, ne se spoléhat na nákup agenturních služeb. Přitom by se měla pochopitelně inspirovat tím, jak to dělají úspěšní.
Nejpozději od té doby, kdy Naomi Kleinová vydala knihu „Bez loga‟, víme, že úspěšné firmy vděčí za svůj úspěch usilovnému budování značky. Úspěšná značka musí v představách zákazníků představovat určitý soubor hodnot. Všichni například víme, která oděvní značka představuje spojené barvy světa, a nikdo si nesplete Benetton s Thor Steinar — zatímco ČSSD snadno.
Kdyby chtěla ČSSD následovat příklad úspěšných značek, musela by své PR soustředit na sociálně demokratické hodnoty — fromulovat, jaké hodnoty to jsou, a pak ze všech sil přesvědčovat voliče, že za prvé to jsou ty hodnoty, které chtějí, a za druhé, že nikdo nepředstavuje tyto hodnoty lépe než ČSSD.
Místo toho se ČSSD utápí v průzkumech veřejného mínění a ptá se reklamních poradců — v jejichž zájmu navíc ani není pomáhat ČSSD k úspěchu, pokud by měli sebemenší podezření, že její politika se bude lišit od politiky ODS —, jaké sliby teď voliči nejochotněji přijímají, co si právě teď nejvíc přejí. Jako by věřila, že než se na trhu objevil Apple 2, volali lidé po osobním počítači, a s iPhonem přišel Apple na trh proto, že zákazníci v obchodech se na iPhone ptali.
Sociálně demokratické hodnoty, na kterých měla ČSSD budovat svou zančkum, schovala stydlivě do zadní kapsy kalhot, už když přijala povinný neonormalizační antikomunismus, posvátnou úctu k soukromému vlastnictví a kult neviditelné ruky trhu. Dnes ty hodnoty štítivě vytahuje z kapsy ven, aby je zmačkané a upatlané odhodila do smetí. Možná má strach, že kdyby je teď začala propagovat, voliči by možná zjistili, že právě to jsou ty hodnoty, které nutně potřebují k životu, ale že lépe než ČSSD je představují Zelení.