Pozitivní lobbing ve prospěch veřejného zájmu se v (téměř již) uplynulém volebním období díky projektu Rekonstrukce státu posunul do nových, dosud neprobádaných sfér. Je tedy na místě i zevrubné hodnocení jeho dopadu, přínosů a záporů. Je přitom logické, že hodnocení výsledků Rekonstrukce státu je potřeba posuzovat v širším kontextu občanských aktivit, kterých jsme v České republice v posledních letech byli svědky. Tento článek se o takové srovnání snaží - a z něj Rekonstrukce státu nevychází vůbec špatně.

Lobbing ve veřejném zájmu není soutěž na body, ale pomyslnou ligovou tabulku lobbistických úspěchů aktuálního volebního období vede Rekonstrukce státu s přehledem. Dokázala shromáždit - na české prostředí - nevídané zdroje, kvalitní sestavu odborně i mediálně zdatných protagonistů i potřebnou veřejnou podporu. Prosazení čtyř konkrétních požadavků, které bezesporu zlepšují protikorupční prostředí, je zdaleka nejvíc, co se lobbingu veřejných aktivistů vůči této vládě povedlo.

Podobně silný úspěch, ale v mnohem méně kontroverzní oblasti, se dá přiřknout kampani za konec kožešinových farem. OBRAZ a další aktivisté a aktivistky jsou sice ještě před cílovou metou, protože zákon ještě míří do senátu, ale podařilo se jim získat podporu napříč stranami a vzhledem k nesporné fotogeničnosti kožešinových zvířat i široké veřejnosti.

Podobně je na tom nový protihazardní zákon. Ač nedokonalý, bez úspěšného občanského tlaku by posun nenastal zcela určitě. Sporná otázka blokování internetu, které loterijní zákon zavedl, je ale pouze potvrzením toho, že zájmy občanské společnosti jsou stejně jako zájmy politických sil vždy různorodé a neexistuje něco jako „obecné občanské dobro“. Pro některé aktivisty je důležitější omezení hazardu, pro některé plně svobodný internet.

Za jistý úspěch občanského aktivismu lze považovat i občanskou mobilizaci ve prospěch zákona o národních parcích. Otázkou je, zda tuto úspěšnou kampaň ale srovnávat s občanskými aktivitami, protože se de facto jednalo o podporu zákona z pera ministra životního prostředí Brabce (ANO). Ukazuje to ale i na komplikovanost vazeb politické a občanské roviny - ti, kdož jsou v jednu chvíli spojenci, jsou o pár měsíců později nesmiřitelnými protivníky.

Už zmíněné Ministerstvo životního prostředí totiž zároveň zaznamenalo největší antiekologický zářez této vlády v podobě prolomení těžebních limitů. České ekologické hnutí si tak po mnoha letech připsalo zásadní neúspěch a jen následné vzedmutí a restart protiuhelného aktivismu v podobě hnutí Limity jsme my a akcí jako Klimakemp dává naději, že všechno zlé je k něčemu dobré.

Více lidí ve veřejném životě

Soupis aktuálních neúspěchů veřejného lobbingu je ale mnohem delší. Je naprosto relevantní otázkou, zda by k tomuto osekání došlo, pokud by snaha občanské společnosti zachránit účast veřejnosti ve správních řízeních dostala takovou podporu a zpracování, jako aktivity Rekonstrukce státu. Mimochodem, pokud by protikorupční aktivismus měl najít svůj nový směr, je to právě oblast kterou pokrývá stavební zákon, kam nyní směřovat.

Poté, co se podařilo dostat do jisté míry pod kontrolu například veřejné zakázky, rozdělování peněz z evropských fondů nebo financování stran, tak je to právě development a spekulace s pozemky, kam se přesunuly aktivity spojené s masivní korupcí. Osekání práv veřejnosti ve stavebních řízeních je tak možné do jisté míry vnímat jako přímou reakci na omezení, která prosadila Rekonstrukce státu, a na tlak, který na zákonodárce vyvíjela při svých aktivitách.

Od korupce a životního prostředí je možné se posunout i k nejzásadnějšímu neúspěchu této vlády v sociální oblasti. Snahy o prosazení zákona o sociálním bydlení v podání Platformy a dalších subjektů vyšly vniveč jednoznačně pouze pro to, že se Andrej Babiš nedostal pod tak silný tlak, jako například v případě registru smluv.

Jak by se ale vyvíjela tato diskuse, kdyby se jej podařilo „zaháčkovat“ a zákon by v nějaké smysluplné podobě prošel? Nejedná se pouze o teoretické téma, protože pravděpodobnost účasti ANO v další vládě je vysoká a je potřeba diskutovat o tom, jak se k fungujícímu sociálnímu bydlení dostat.

Podobně je možné spíše za neúspěch považovat v podstatě minimální posuny v oblasti zrovnoprávnění stejnopohlavních svazků nebo jakékoli aktivity ve věci přijímání uprchlíků - oficiální postoj vlády se s postupem času jen zhoršoval, přes aktivní účast tisíců lidí na rozličných aktivitách na pomoc uprchlíkům včetně výjezdů na Balkán.

Diskuse má ale ještě jednu úroveň. Rekonstrukce státu dosáhla v některých svých bodech zásadních posunů, které znemožní opakování některých excesů z minulosti, případně vytvoří preventivní prostředí do budoucna. Je ale velmi pravděpodobné, že náplasti na problémy minulosti nebudou stačit na nově otevřené rány.

Příkladem budiž zákon o financování politických stran. Přes některá jeho problematická ustanovení alespoň v základní podobě kolíkuje pravidla pro standardní politické kampaně. S nástupem v podstatě neomezených možností Babišova „hnutí" se ale může ukázat, že to, co se dá vměstnat pod termín „politická kampaň" zdaleka zákon tohoto typu nemůže pokrýt v plném rozsahu.

Je ale iluzorní si myslet, že je to specificky český problém a že se jedná pouze o otázku Rekonstrukce státu nebo otázku Andreje Babiše. Když Orbánova vláda doslova vytapetovala Maďarsko billboardy, na kterých nacionalisticky šturmovala proti uprchlíkům, EU a společné solidaritě, také zřejmě neporušila místní zákon o financování politických stran a kampaní. Není ale pochyb, že se jednalo o masivní politickou kampaň ve prospěch Orbána. Novým výzvám budou aktivní lidé čelit stále a stále.

Je zjevné, že Rekonstrukce státu „posloužila" politikům a stranám pouze v tom rozsahu, v jakém jim „slouží" jakékoli jiné kauzy, ke kterým se politici hlásí a které pomáhají prosazovat v naději, že se tím zavděčí té či oné skupině obyvatel. Žádná z takových kauz neřeší společenské problémy vcelku, po žádném takovém úspěšném zásahu nebude možné s aktivismem přestat jednou pro vždy.

V České republice můžeme identifikovat stovky problémů k řešení, další nové přichází se společenskými a technologickými změnami i externími vlivy. Čím více lidí se bude do veřejného života se snahou o změnu alespoň jednoho jim blízkého problému zapojovat, tím bude demokracie lépe fungovat.

A je logické, že Rekonstrukce státu může v tomto být dalším veřejným lobbistickým skupinám různě silnou inspirací - od konkrétního návodu jak na to, přes prostou inspiraci a studnicí zkušeností až třeba i k oné pověstné slepé uličce. A pokud tento odkaz povede nejméně k takovým posunům, jako přinesla Rekonstrukce státu, její odkaz bude pozitivní.