Dne 26. srpna 1789 přijalo Ústavodárné národní shromáždění během Velké francouzské revoluce Deklaraci práv člověka a občana. Tato deklarace se stala stěžejní pro určení základních práv člověka a pro vytvoření demokracie v té podobě, v níž ji známe dnes. Poprvé v ní byly prohlášeny zásady, které by měly být považovány za nesporné. Citujme si některé z nich: Lidé se rodí a zůstávají svobodnými a rovnými ve svých právech. Společenské rozdíly se mohou zakládat pouze na prospěšnosti pro celek. Zákon má být stejný pro všechny. Všichni občané jsou před zákonem rovni.

Tyto principy jsou nyní zakotveny v ústavním řádu, zejména v Listině základních práv a svobod a mezinárodních smlouvách, které se staly součásti právního řádu ČR.

Bohužel, v České republice je výše uvedené chápáno jako nezávazná deklarace, kterou úřady nemusí dodržovat. Zaměstnanci jsou pro některé úřady méněcennými osobami, které mají nárok na podstatně menší náhradu za škodu na zdraví než jiní občané.

Dne 18. 1. 2014 vydalo ministerstvo práce a sociálních věcí a ministerstvo zdravotnictví společné stanovisko k postupu při odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. Toto stanovisko zní:

„Vzhledem k tomu, že se po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku dne 1. 1. 2014 vyskytují pochybnosti o tom, jak postupovat při posuzování odškodnění bolesti nebo ztížení společenského uplatnění při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, MPSV a MZ sdělují tento právní názor:

Nadále se postupuje podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodňování bolesti a společenského uplatnění, ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb.“

Problém spočívá především v tom, že nový občanský zákoník (dále jen NOZ) vyhlášku č. 440/2001 Sb. k 1. 1. 2014 výslovně zrušil s tím, že podle nové úpravy v NOZ náleží odškodnění v daleko a podstatně vyšší míře než ve zrušené vyhlášce. Na odškodnění zaměstnanců se má zřejmě nadále pořádně šetřit.

Protiústavní výklad spojených ministerstev rozděluje občany na dvě kategorie: občany odškodňované podle nového občanského zákoníku a zaměstnance, kteří utrpí úraz nebo získají chorobu z povolání v pracovní době. Důsledkem této protiústavní úvahy je velký rozdíl mezi náhradami škody podle zrušené vyhlášky a podle nového občanského zákoníku.

V praxi tak například řidič, který utrpěl úraz 1. 4. 2014 a je odškodňován podle nového občanského zákoníku, dostane přibližně osmkrát více než jiný řidič, který je odškodňován za stejný úraz ve stejnou dobu podle zrušené vyhlášky, protože se mu tento úraz stal v zaměstnání.

Při určení výše náhrady škody však musí platit rovnost před právem a zákonem, jinak je porušován ústavní řád. Oba řidiči z našeho příkladu mají podle ústavní zásady rovnosti před zákonem nárok na stejnou náhradu škody. Není oprávněné, aby řidič, kterému se stal úraz v práci, dostal osmkrát menší náhradu škody.

K odškodňování podle NOZ vydal Nejvyšší soud jako pomocné kritérium metodiku, k jejíž aplikaci byli vyškoleni někteří soudní znalci.

S účinností od 26. 10. 2015 bylo přijato nařízení č. 276/2015 Sb., které sice zakotvuje vyšší náhrady než zrušená vyhláška č. 440/2001 Sb., to ale problém neřeší. Podle NOZ a Metodiky Nejvyššího soudu lze dojít k podstatně vyššímu odškodnění než podle nařízení č. 276/2015 Sb. Srovnáním výše odškodnění podle NOZ a nařízení č. 276/2015 Sb. můžeme také dojít k závěru, že je porušována zásada rovnosti před zákonem.

Ústavní soud k tomuto uvádí v nálezu IV. ÚS 3122/15 ze dne 16. 2. 2016: Pro oblast odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání bylo po zrušení vyhlášky č. 440/2001 Sb. s výrazným časovým odstupem přistoupeno k vydání prováděcího nařízení č. 276/2015 Sb. účinného od 26. 10. 2015, které pro oblast pracovních vztahů znovuzavádí systém bodového hodnocení, a to jak pro odčinění bolesti, tak i  ztížení společenského uplatnění.

Takový postup se nicméně z pohledu Ústavního soudu jeví jako problematický jednak tím, že prováděcí předpis přinejmenším ve vztahu k odčinění ztížení společenského uplatnění nerespektuje systém stanovení náhrady podle metodiky Nejvyššího soudu. Zejména však opomíjí výchozí premisu rekodifikovaného civilního soukromého práva, na níž rovněž staví metodika Nejvyššího soudu, totiž že rozhodující činnost soudů při stanovení konkrétních částek odčinění je třeba oprostit od vlivu moci výkonné, která není oprávněna limitovat soudy v přiznání spravedlivé a dostatečné náhrady. "

Nařízení č. 276/2015 Sb. fixuje hodnotu jednoho bodu na 250 Kč, avšak metodika Nejvyššího soudu odvozuje hodnotu bodu od průměrné mzdy. Podle metodiky například pro rok 2015 činila hodnota bodu 256,86 Kč. Dále z obsahu nálezu vyplývá, že je třeba respektovat zrušení vyhlášky č. 440/2001 Sb. K 1. 1. 2014 i v pracovněprávních vztazích."

Na vydání nálezu Ústavního soudu ministerstva vůbec nereagovala.

Stanovisko ministerstva práce a sociálních věcí a ministerstva zdravotnictví z 18. 1. 2014 nebylo vydáno ve Sbírce zákonů nebo jiné úřední sbírce. Po formální stránce proto není pramenem práva a není tudíž co rušit. Jakékoliv ze zúčastněných ministerstev by se mělo bez ohledu na postup druhého ministerstva od stanoviska distancovat  ústavně konformním zdůvodněním.

Situace, kdy jakýkoli úřad dovozuje svým výkladem, že zákonodárcem výslovně zrušený právní předpis platí nadále pro dobu, která následuje po jeho zrušení, totiž představuje velmi nebezpečný precedens.