Mám jednoho kamaráda, jehož základním postojem téměř ke všemu je, že „on to neví“ a že „to není možné generalizovat“. Chvályhodná touha po objektivitě, ale přece jen… Když se uplatňuje všude a u všeho, ztrácí trochu glanc a člověka napadne i takové ošklivé slovo jako „ zbabělost“. Působí to tak alespoň v případech, kdy to používá proto, aby nemusel k něčemu zaujmout postoj. A to on dělá opravdu nerad.

Jeho oblíbenou rolí ve společenských vztazích je — jak jinak — nestrannost. Úzkost, aby nebyl s nikým spojován, je jedním z hybných motivů spousty jeho činů. Mám ho moc ráda, během let se tento postoj „nepostoj“ stal polem, na kterém víme, že se nesejdeme, a které se tudíž snažíme nenavštěvovat. Někdy to jde docela dobře, jindy to skřípe.

Skřípe to ve mně. Všude tam, kde po zaujetí postoje volá nejen hravá mysl, ale i stahující se žaludek, kde mám nepříjemný pocit, že krasodušně tančím po lidském utrpení, nespravedlnosti, bolesti. Má slova se svírajícím se útrobám úzkostlivě vyhýbají.

Zrcadlení empatie je nežádoucí. To ale neznamená, že zmizí, spíš nás donutí vyhnout se tématům, které ji vyvolávají, a když není vyhnutí, bagatelizovat je. Také odvrátí pozornost — trochu úzkostlivě — od všeho, co se „příliš rozrůstá“ a upne se k detailům, které zahánějí obrazotvornost. Mění nás pomalu, ale jistě, to, co bylo v mládí hlubokou touhou po objektivitě, se postupně čím dál víc podobá křehkému tanci v navyklých stezkách, které zaručují nerušený klid.

vjemy, které nás spojují s tím, co je v nás lidské, neosobní, univerzální. Foto vlc xla

Empatie je nežádoucí i ve veřejné debatě

Své osobní vztahy bych tu neventilovala, kdybych neměla pocit, že podobný proces je možné sledovat i v debatě veřejné. Shodou okolností jsem v průběhu psaní narazila na článek v magazínu Finmag Velké srdce mají i velké svině o knize, v níž autor vyrazil „Proti empatii“ dokonce do argumentačního boje:

Prvním argumentem je, že empatie má tendenci stranit blízkým a „známým“ a zkušenosti (tedy upřednostní soucit s vykonaným zločinem před abstraktním soucitem s oběťmi, kterým bylo předejito).

Dalším argumentem „proti empatii“ je, že empatie automaticky neznamená morálku, naopak, její služby je možné použít i ke zlému účelu.

Třetím argumentem je, že „silně empatičtí lidé mají sklon k asymetrickým (ač by člověk u asymetrie očekával širší spektrum, čti: druhé upřednostňujícím) vztahům“.

Čtvrtým — prý nejnápaditějším — argumentem je, že empatie může být i zdrojem konfliktů, ba dokonce válek.

V článku jsou dost hrubě směšovány pojmy „empatie“ a „emoce“. „Inženýrství lidských duší“, kterým tento elaborát bezesporu je, se skrývá nikoliv, jak by se zdálo, v argumentech pro nebo proti empatii, ale v bláhové iluzi, že máme jasno v tom, kde všude nás ona empatie ovlivňuje tím, že se výhýbáme staženému žaludku, informacím, které by jto vyvolaly, či případně manipulací sebe i okolí formou plochých argumentů.

Empatii, silné vjemy odehrávající se v rovině tělesnosti, skutečně můžeme použít všemi směry. Zrcadlení nezajímá individualita ani stranictví, směr ani cíl. Jsou to vjemy, které nás spojují s tím, co je v nás lidské, neosobní, univerzální, a co nám vztah k tomuto rozměru možná spíš zprostředkovává než namlouvá (jak podsunuje autor, když mísí empatii s emocemi).

Nenamlouvá, právě proto, že je to zrcadlení, které nerozeznává ani uvnitř a vně, natož nějaké osobní podtexty, zrcadlí to, co je nebezpečné prostě člověku, s čím neradno zacházet nejen z důvodů sebepečlivěji promyšlené morálky, ale první signální soustavou. To, co je nelidské.

Čím dál častěji mívám pocit — v osobní i veřejné komunikaci — že se nám honba za „objektivní nestranností“ mění v úprk před „nestabilitou“ emocí a s tím mizí z horizontu i smysl pro to, co možná není nejobjektivnější, ale rozhodně nejvlivnější (v dobrém i zlém) — naše lidství.