Mám jednoho kamaráda, jehož základním postojem téměř ke všemu je, že „on to neví“ a že „to není možné generalizovat“. Chvályhodná touha po objektivitě, ale přece jen… Když se uplatňuje všude a u všeho, ztrácí trochu glanc a člověka napadne i takové ošklivé slovo jako „ zbabělost“. Působí to tak alespoň v případech, kdy to používá proto, aby nemusel k něčemu zaujmout postoj. A to on dělá opravdu nerad.

Jeho oblíbenou rolí ve společenských vztazích je — jak jinak — nestrannost. Úzkost, aby nebyl s nikým spojován, je jedním z hybných motivů spousty jeho činů. Mám ho moc ráda, během let se tento postoj „nepostoj“ stal polem, na kterém víme, že se nesejdeme, a které se tudíž snažíme nenavštěvovat. Někdy to jde docela dobře, jindy to skřípe.

Skřípe to ve mně. Všude tam, kde po zaujetí postoje volá nejen hravá mysl, ale i stahující se žaludek, kde mám nepříjemný pocit, že krasodušně tančím po lidském utrpení, nespravedlnosti, bolesti. Má slova se svírajícím se útrobám úzkostlivě vyhýbají.

Zrcadlení empatie je nežádoucí. To ale neznamená, že zmizí, spíš nás donutí vyhnout se tématům, které ji vyvolávají, a když není vyhnutí, bagatelizovat je. Také odvrátí pozornost — trochu úzkostlivě — od všeho, co se „příliš rozrůstá“ a upne se k detailům, které zahánějí obrazotvornost. Mění nás pomalu, ale jistě, to, co bylo v mládí hlubokou touhou po objektivitě, se postupně čím dál víc podobá křehkému tanci v navyklých stezkách, které zaručují nerušený klid.