Nedávno zveřejněný průzkum CVVM věnovaný popularitě vrcholných politiků vzbudil svými výsledky pozornost. Podle nich se vzrůstající podpoře těší poslanec a předseda strany Svoboda a přímá demokracie (SPD) Tomio Okamura, který se se ziskem 35 procent kladných ohlasů umístil na druhém místě za vicepremiérem Andrejem Babišem, a předstihl tak i premiéra Bohuslava Sobotku. Okamura je většinou svých politických oponentů nahlížen jako populista a jeho politické vize jako antisystémové. Z tohoto hlediska se vzestup jeho popularity zdá jako alarmující znamení.

Vysvětlit tento jev z časového hlediska není nikterak jednoduché, poněvadž vzestupná tendence protestních, populistických a obecně antisystémových sil charakterizuje české politické klima již několik let. Ani v dalších zemích včetně vyspělých západních demokracií nepředstavuje nic výjimečného. Přesto se však mnozí tážou, proč nejen dnes, ale proč vůbec vlastně roste popularita politiků Okamurova formátu.

Zodpovědět tuto otázku vyžaduje hlubší analýzu. Můžeme se ale zeptat i obráceně. Lze z jednoho průzkumu obliby individuálních politiků činit takto dalekosáhlé závěry? S tím souvisí obecnější otázka: o čem vlastně průzkumy popularity politiků vypovídají?