Populismus pracující s falešnými informacemi a nejnižšími lidskými pudy má v české politice svoje zavedené stálice, jakými jsou Václav Klaus mladší nebo Tomio Okamura. Těmto velikánům bohužel v posledních měsících zdatně sekunduje místopředseda KDU-ČSL a místopředseda Poslanecké sněmovny Jan Bartošek. Ten si bere na mušku přípravu zákona o sociálním bydlení, ale nepohrdne ani dalšími oblíbenými tématy populistů, jakými jsou muslimské šátky nebo politická korektnost.

↗

Skutečné politické zásluhy by politické dráze Jana Bartoška prospěly víc než fakt, že se mu podaří pošimrat ego několika voličů Okamury či Klause mladšího. Foto FB Jana Bartoška

Konsensus sociálního bydlení

Přestože značná část obyvatel je schopna si bydlení obstarat v rámci tržního prostředí, vždy existují jednotlivci i celé skupiny obyvatel, kteří buď vlastní chybou, nebo vnějšími okolnostmi v rámci trhu neuspějí, případně se zajištěním bydlení dostávají na existenční hranici. Pomoct těmto lidem patří mezi základní sociální funkce moderního demokratického státu.

Na tomto panuje natolik široká shoda, že právo na bydlení je součástí fundamentálních mezinárodních smluv, jako je Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech nebo Evropská sociální charta. Mnoho zemí také právo na bydlení výslovně kodifikuje ve svých ústavách, případně deklarují zodpovědnost státu za zajištění adekvátních podmínek pro bydlení všech občanů.

Zavedení zákonné povinnosti obcí zajistit sociální bydlení ohroženým skupinám obyvatel má vysokou podporu i v české společnosti: pohybuje se mezi sedmdesáti až devadesáti procenty. Tím větším zklamáním je, co se kolem otázek dostupného bydlení odehrává na české politické scéně.

České země stále bez zákona

Podle šetření ministerstva práce a sociálních věcí z r. 2016 žije v České republice téměř sedmdesát tisíc lidí bez domova. Dalších sto dvacet tisíc je ztrátou bydlení ohroženo. Ačkoli bezdomovectví nemívá jednu izolovanou příčinu, mezi ty hlavní patří zadlužení, závislost na alkoholu a nezaměstnanost.

Přestože neexistuje jednotná evropská definice sociálního bydlení, většina zemí EU má svůj vlastní program podpory dostupného bydlení a návazných služeb pro různé skupiny obyvatel. Česká republika je jednou z mála zemí, která tuto oblast zákonem upravenou nemá. Současná vláda schválila v říjnu 2015 koncepci sociálního bydlení pro pomoc lidem v bytové nouzi. Její součástí je mimo jiné povinnost obcí vyhradit část svého bytového fondu pro sociální bydlení.

Stojí za připomenutí, že všechny strany vládní koalice měly prosazení sociálního bydlení ve svém programu a vláda si sociální bydlení stanovila jako jednu z priorit pro ministerstva místního rozvoje a lidských práv.

Z návrhu zákona, připravovaného ministerstvem práce a sociálních věcí, byla na nátlak Svazu měst a obcí odstraněna povinnost obcí vyčleňovat část bytů pro sociální bydlení. Podle názoru iniciativy Mít svůj domov, sdružující odborníky a organizace dlouhodobě pracující v sociální oblasti, tím bylo ze zákona odstraněno hlavní opatření, které mělo přinést zlepšení oproti současnému stavu. Návrh čelí další oponentuře. Ministryně pro místní rozvoj Šlechtová (ANO) mimo jiné usiluje o zúžení cílové skupiny.

Bydlení a zásluhy

Mimořádně pozoruhodná je však argumentace hlavního vyjednavače za KDU-ČSL Jana Bartoška. Ten, jako by se probudil uprostřed divadelní hry, jejíž děj mu unikl, vydal v lednu 2017 zcela dezorientované prohlášení: „Odmítám, aby stát rozdával byty. Každý, kdo má zkušenosti s placením nájmu nebo hypotéky, ví, že bydlení je nákladná a zásluhová věc.“

Co do kontaktu s realitou si toto prohlášení nezadá s pověstným Cimrmanovým tahem pěšcem na G12, alias prvním autem v historii šachu. Pokud by bydlení skutečně bylo produktem individuálních zásluh, rodili bychom se všichni jako bezdomovci a zůstávali bychom jimi většinou až do rané dospělosti a první výplaty. Mnoho lidí navíc bydlí nikoli díky vlastním zásluhám, ale díky sociální síti vlastní rodiny nebo přátel. Ne každý má však takové štěstí.

Navrhovaná podoba sociálního bydlení však především není žádným „rozdáváním bytů“ lidem „bez zásluh“. Jde o pomoc skrze cenově dostupné bydlení, za které lidé platí nájem a musí splňovat řadu podmínek.To jim má pomoci zapojit se do společnosti a dosáhnout soběstačnosti. Pokud tyto podmínky splňovat přestanou, o bydlení přijdou.

Příliš nápadné nepravdy

Bartošek posléze k tématu zveřejnil na xenofobním serveru senátora Valenty ještě bizarnější text. V něm nepravdivými argumenty kritizuje vládní návrh zákona, který věrně naplňuje jeho vlastní stranou schválenou koncepci a celý koncept nájemního sociálního bydlení se snaží rozmělnit přesunem důrazu na usnadnění nákupu nemovitostí pro lidi mimo ohrožené skupiny.

Opět pak podsouvá nepravdivý fakt, že návrh znamená rozdávání bytů parazitům: „U sociálního bydlení jde o to, že nesmí být primárně zaměřeno na ty, kteří pomoc státu pouze zneužívají. Za druhé jde o onen rozumný rozsah — tedy ne o masovou výstavbu státních bytů, ale pouze o řešení sociálních případů.“

Dále zcela nepravdivě uvádí, že původní návrh zákona ukládal obcím povinnost zřizovat sociální byty bez ohledu na to, zda jsou v obci potřeba a bez ohledu na finanční situaci obce: „Zákon o sociálním bydlení měl pro KDU-ČSL závažné nedostatky. Především nařizoval povinně i nejmenším obcím, aby část bytů vyčlenily jako sociální, bez ohledu na to, zda jsou u nich třeba a zda na to mají. Po našem tlaku MPSV ustoupilo, účast obcí bude dobrovolná a nevznikne aparát se stovkami úředníků.“

Návrh zákona přitom v paragrafu 15 výslovně uváděl, že obec nemusí zřizovat sociální byty, pokud není pro koho, jakož i další hmotné důvody, které obec této povinnosti zbavují: „Obec se povinností podle odstavce 2 zprostí pouze tehdy, pokud neodkladně nahlásí ministerstvu skutečnost, že neeviduje žádnou osobu s rozhodnutím o bytové nouzi s potřebou dostupného nebo sociálního bytu, která má na území dané obce skutečný pobyt delší než 6 měsíců, popřípadě trvalý pobyt…“

Stejně nepravdivá a věcně zcela zavádějící je další Bartoškova výtka: „Druhým vážným problémem byla ambice zákona řešit bytovou krizi takříkajíc univerzálně a slíbit byty de facto každému, kdo řekne, že ho potřebuje. Už ze socialismu ale víme, že takto to nefunguje. Stát nemá a nemůže mít prostředky na to, aby dal všechno všem.“

Navrhované sociální bydlení si neklade nároky řešit „bytovou krizi“, to je příliš rozsáhlý úkol. Snaží se řešit problém skupin obyvatel nejvíce ohrožených bezdomovectvím, chudobou a sociálním vyloučením. Především však navrhovaný program v žádném případě nedává všechno všem, dokonce ani každému, kdo řekne, že něco potřebuje. Nároková skupina je jasně definována objektivními faktory a podmíněna závaznými požadavky.

Poté, co se pochválí za vykostění vládního návrhu (zrušení povinnosti obcí zřizovat fond sociálních bytů), předkládá Bartošek „lidovecký koncept“, který má pomoci poněkud záhadné skupině „alespoň miliónu“ obyvatel: „Ministerstvo práce a sociálních věcí odhaduje, že sociální byty pomohou o něco víc než sto tisícům lidí. Ale pak je tu ještě alespoň milion jiných, kteří by se dokázali o bydlení postarat a platit za něj. Ale nedosáhnou na příliš drahé komerční byty. (…)

Z osobní zkušenosti vím, že je zde velká skupina lidí, kteří se chtějí zodpovědně postarat o zajištění vlastního bytu. Jen třeba nedosáhnou na několikamiliónovou hypotéku. Pokud získají možnost složit pouze určitou kauci, následně splácet byt v rozumném nájmu a v případě zájmu si ho nakonec převést do vlastnictví, budou z nich zodpovědní nájemci a majitelé. (…) Dostupné bydlení pak tvoří střední úroveň mezi sociálními a komerčními byty. Pokud by zůstal pouze koncept sociálního bydlení, pak by na to doplatily statisíce nízko a středně příjmových lidí. Bohatí se o sebe postarají. O chudé by se postaral stát. Oni by ostrouhali.“

Místopředseda lidovců tedy na jedné straně reptá, že by snad stát chtěl „pomáhat všem“, zároveň však rezignuje na pomoc nejvíce potřebným (vypuštění povinnosti obcí) a obratem navrhuje pomáhat těm, kdo bydlí v nájmu, aby si mohli nemovitost koupit do osobního vlastnictví.

Protože nebylo zřejmé, kdo tvoří onu milionovou skupinu, požádal jsem pana Bartoška o upřesnění: kdo spadá do této skupiny obyvatel, kde a jak tito lidé bydlí nyní a co je zdrojem těchto informací o jejich počtu a statusu? Odpověděl obratem (chvála mu za to):

„Jedná se o skupinu semi-aktivních seniorů, kterých jsou podle průzkumů Hlavního města Prahy, města Brna a Ostravy minimálně desítky tisíc. Jejich největším problémem v tuto chvíli je, že obývají obecní či městské byty s větší rozlohou, a tomu odpovídá i výše nájemného. Jednoznačně chybějí nájemní byty s dostupným regulovaným nájmem, kam by se tito lidé mohli přestěhovat. Analogicky obdobný problém řeší mladé páry, které přemýšlejí o společném životě a založení rodiny. Jistě chápete, že v případě „milionu“ šlo do jisté míry o nadsázku. Měl jsem zejména na mysli, že peníze na tuto kategorii bydlení jsou jednoznačně investičním výdajem měst a obcí i státu.“

To je pozoruhodné. Přestože si je Bartošek prokazatelně vědom, že by z jeho programu mělo údajný prospěch několik desítek tisíc lidí, bez uzardění mystifikuje veřejnost tvrzením o nejméně milionu příjemců. Kdyby toto číslo mělo být pravdivé, šlo by o program, v jehož rámci by se majiteli bytů měli stát v podstatě všichni lidé, kteří v České republice bydlí v nájemním nebo družstevním bytě. Podle sčítání z roku 2011 tak totiž bydlí přibližně 1,3 milionu domácností.

Že Jan Bartošek uvádí v souvislosti se sociálním bydlením nepravdivé informace, je zřejmé. Že tak minimálně v některých případech činí vědomě, je zřejmé rovněž. Proč, to lze pouze spekulovat. Faktem je, že případná povinnost věnovat určitou část bytů do sociálního fondu obcí se nelíbí mnoha developerům. Státní podpora v oblasti bydlení sice pomáhá naplňovat právo obyvatel na bydlení, zároveň však zasahuje do volného trhu s bydlením. Oba protichůdné zájmy je potřeba vyvažovat a určitý konflikt je nevyhnutelný. To není české specifikum, viz soudní případy z Holandska, Švédska, Belgie či Francie. Podléhání lobbingu developerů se tak nabízí jako jedno z možných vysvětlení, proč hlavní vyjednavač KDU-ČSL podává k zákonu o sociálním bydlení tak věcně nekvalitní a zavádějící informace a jedná v rozporu s předchozími závazky strany.

Kdo nechce pracovat, ať nejí!

V únoru 2017 vstoupil v účinnost nový zákon o pomoci v hmotné nouzi. Jeho součástí je zavedení kontroverzní veřejné služby. Lidé nezaměstnaní déle než půl roku budou mít nyní nárok na dávku ve výši životního minima 3140 korun, pouze pokud odpracují alespoň 20 hodin veřejných prací. V opačném případě jim dávka klesne na existenční minimum, tedy 2200 korun. Pokud odpracují 30 a více hodin, dávka vzroste na 3745 korun měsíčně.

Jan Bartošek pochválil zavedení této formy veřejné služby odkazem na biblický citát: „Sv. Pavel říká: Kdo nechce pracovat, ať nejí! Je-li někdo práce schopný a nedělá, nevidím jediný důvod, proč by ho měli ostatní dotovat.“

Takový podlézavý populismus není hodný nejen empatického křesťana, ale především seriózního politika pracujícího s fakty. Zmíněné opatření totiž znamená, že pokud člověk odpracuje 20 hodin, přilepší si hodinovou mzdou 47 korun. Pokud odpracuje 30 hodin, hodinová sazba vzroste na závratných 51,5 koruny. Za situace, kdy se odměny za nekvalifikované brigády pohybují v rozmezí 80—130 korun. Je otázkou, zda tuto podobu veřejné služby v budoucnu opět nezruší Ústavní soud. A pokud existuje požadavek na obsazení pracovního místa, naplňovaného v rámci veřejné služby, nemělo by být nezaměstnanému nabídnuto jako normální místo s plnohodnotnou mzdou?

Stereotypní pohled na dlouhodobě nezaměstnané jako na lidi vyhýbající se práci pak do velké míry korigují výzkumy zpracované pro vládní Agenturu pro sociální začleňování. Studie Kdy se práce vyplatí z roku 2014 zkoumá, do jaké míry se práce vyplatí lidem na pomezí mezi sociálními dávkami a špatně placeným zaměstnáním. Při analýze několika scénářů se ukazuje, že v řadě situací je zlepšení s přijetím zaměstnání malé až minimální, v některých případech se  ekonomická situace dokonce zhorší.

Podle autorů studie nejsou problémem příliš vysoké dávky, ale příliš nízké mzdy: „Spíše než důsledek štědrého systému jde o to, že ani zaměstnání na plný úvazek nedostačuje k tomu, aby domácnost pokryla základní výdaje, příjmy domácnosti zaměstnaných se často pohybují pod hranicí absolutní chudoby.“ Svou roli sehrává i nízká minimální mzda, která je jedna z nejnižších v Evropě jak v absolutní výši, tak po přepočtu na paritu kupní síly.

Mezi dávkami a prací, která není? se jmenuje druhá studie z r. 2015, která dále zkoumala motivace k zaměstnání u lidí v dávkovém systému: „Rozhovory, které jsme vedli, jasně ukázaly, že řada domácností dnes nestojí mezi otázkou „dávky versus práce“. Zásadní pro ně je, jak pokrýt své základní náklady a potřeby prostřednictvím nejvhodnější kombinace dostupných zdrojů,” popisuje jeden z klíčových výstupů výzkumu jeho hlavní autorka Lucie Trlifajová.

Odpovědi dotazovaných dále dokládají, že nelze říci, že by sociální dávky fungovaly jako faktor, který snižuje jejich motivaci k přijetí zaměstnání. Téměř všichni dotázaní by uvítali jistotu dostatečně placeného zaměstnání namísto závislosti na podpoře státu, často doplněnou nejistými dočasnými zaměstnáními. Pobírání sociálních dávek je naopak u řady lidí spojeno se silnou frustrací a pocity méněcennosti, a to zejména pokud i s prací na plný úvazek zůstávají pod hranicí chudoby. Autoři mezi jiným doporučují opět zvýšení minimální mzdy.

Ve světle těchto poznatků je snad zřejmé, nakolik zjednodušující, zavádějící a hlavně nic neřešící je v dané situaci politika založená na populistických heslech o parazitování.

Cizinec ať je rád, že je rád

Populistické dezinformace šíří Jan Bartošek i v souvislosti se soudním sporem somálské studentky se zdravotnickou školou o nošení hidžábu. Ve svém textu zkresluje podstatu sporu, útočí na ombudsmanku Šabatovou a především recykluje propagandu xenofobních a rasistických skupin, když zpochybňuje oprávněnost studentky cizího původu domáhat se svých práv: „Proč se tato somálská dívka, která ze své země utekla, protože nechtěl být proti své vůli provdána za příslušníka ozbrojených milic tzv. Islámského státu, „zakousla“ do pomocné ruky nabízející azyl a vzdělání?“

Podobný výrok je od místopředsedy zákonodárného shromáždění na pováženou. Právo platí pro všechny, a pokud se studentka cítila poškozena, má stejné právo obrátit se na soud jako kdokoli jiný. Její původ není nejmenším důvodem ke zpochybňování. Soud možná věcně správně rozhodl, že studentka nesplnila podmínky přijetí ke studiu. Nicméně v počátku kauzy sama ředitelka Ivanka Kohoutová o žádném nedodání dokumentů nemluvila a argumentovala výhradně nepřípustností hidžábu ve škole:

„Nošení pokrývky hlavy v prostorách školy je nespolečenské, a tak k této záležitosti v souladu s vnitřními předpisy přistupujeme. Nikomu nebráníme v jeho víře. Ve všech případech, ať žadatel o studium na zdejší škole pochází z České republiky, ze zemí EU nebo ze třetích zemí, je nutné, aby respektoval právní předpisy, zvyklosti dané země, etické normy i jiná náboženství. (…) Dívky, třiadvacetiletá Somálka a pětadvacetiletá Afghánka, podle ní nakonec souhlasily s řešením, že šátky budou nosit jen přes ramena. Když však studentky přišly znovu, šátky měly na hlavě.“

O tři roky později popírá paní ředitelka sama sebe, když tvrdí, že o hidžáb nikdy nešlo:

Otázka: „Dala jste prý muslimkám podmínku — buď sundají šátek, nebo musejí školu opustit?“

Odpověď: „To není pravda! Šátek se tady vůbec neřešil. Máme tu zhruba 14 etnik ze čtyř světadílů. Ročně tu studuje okolo 50 cizinců a nikdo z nich si nestěžoval. Naopak si naši školu vybírají právě proto, že jsme k cizincům vstřícní. V rámci Erasmu jsme vzdělali 1300 Turků.“

Proti politické korektnosti

Jan Bartošek se rozhodl pro svou popularitu vytěžit mezi xenofoby populární téma nizozemského černého Petra (Zwarte Piet). Nizozemská ombudsmanka provedla šetření na základě podnětu několika rodičů týkající se šikany. Z šetření, které zahrnovalo rozhovory s dětmi, vyplynulo, že řada dětí tmavé pleti čelí šikaně a útokům v přímé návaznosti na postavu černého Petra, která je součástí mikulášských oslav, a že tyto útoky každoročně gradují právě ve vánočním období. Vydala proto nezávazné doporučení, aby byla prezentace černého Petra změněna a zbavena diskriminačně stereotypních rysů.

Jan Bartošek pak ve svém textu celou kauzu neinformovaně dezinterpretuje, což mu umožňuje vydávat ji za příklad zhoubné politické korektnosti, a následně vymýšlet zcela nesmyslné příklady, co a proč by se mělo v politickou korektností zdegenerované společnosti ještě zakázat.

Pro lákání konzervativně zapouzdřených voličů využil Jan Bartošek i kauzu básničky Jiřího Žáčka ve školní čítance. Samotná básnička je mezi situace znalými staré téma. Diskuse se vedla nad otázkou, jestli je správné dávat dětem na základní škole do učebnic básničku, která se jim arbitrárně snaží sugerovat, co by měli za smysl svého života považovat kluci — objevovat svět, dělat velké věci, a holky — starat se o děti a rodinu. Hlavní námitka spočívá v tom, že by si svůj smysl života měl každý najít sám, a to bez ohledu na stereotypní očekávání.

Bartošek však absurditu protigenderové hysterie vyšrouboval do rekordních výšin, když do své sofistiky kromě naprostého minutí se s tématem zamotal i třetí pohlaví a hermafroditního čápa. Když slaměný panák, tak v nadživotní velikosti.

Kde zůstala zodpovědnost

Zdá se, že Jan Bartošek přijal u lidovců roli dalšího sběratele ultrakonzervativních a xenofobních voličů. Avšak na rozdíl od Tomia Okamury je funkcionářem vládní strany, a může tedy místo nadbíhání temným emocím přesvědčovat o své užitečnosti tím, že bude prosazovat věcnou a racionální politiku. Pokud se sníží počet sociálně vyloučených lidí, pocítí to pozitivně i většinová společnost. Takové zásluhy by mu byly v jeho politické dráze užitečnější než fakt, že se mu podaří pošimrat ego několika voličů Okamury či Klause mladšího. Tito voliči stejně zůstanou nakonec svým extremistům věrni.

Aktualizace:

V textu jsem omylem zařadil mezi organizace, které požadovaly po

MPSV, aby vypustilo z návrhu zákona o sociálním bydlení povinnost

obcí zřizovat fond sociálních bytů, i Občanské sdružení

majitelů domů. OSMD o zrušení povinnosti neusilovalo, naopak

povinnost obcí považuje za nutnou podmínku k tomu, aby byl zákon funkční. Za chybu se omlouvám. (pozn. aut.)