Představitelé KDU-ČSL a STAN vyhlásili ambici vést jednání o možné volební spolupráci do letošních sněmovních voleb i po nich. Následkem toho se političtí komentátoři v posledních několika týdnech předhánějí v superlativech vynášejících toto spojenectví. Nejdál zatím paradoxně zašel zástupce levicové konkurence, politolog z Masarykovy demokratické akademie Lukáš Jelínek. Ten na stránkách Deníku Referendum rovnou mluví o „třetí síle české politiky“.

Podobná očekávání odrážejí vedle dílčích politických aspektů jeden aspekt zásadní, a to ambici ustavit třetí pól českého stranického systému. Takové očekávání je jistě legitimní, naráží však na několik zásadních těžkostí. Ty je třeba pojmenovat včas, protože zůstanou-li skryté, v pokročilejším stadiu integrace KDU-ČSL a STAN mohou přivést vyjednavače do neřešitelných situací. Myšleno neřešitelných společně.

Třetí pól poprvé v dějinách

Nadšená očekávání komentátorů a politických konkurentů z jednání o spolupráci mezi KDU-ČSL a STAN nejsou dány jenom zřetelnou mezerou na politickém trhu, již by mohla zaplnit standardní středopravá a hlavně volebně silná strana, která by zároveň nebyla ideově neoliberální, ale především z vývojových tendencí českého stranického systému.

Ten se po posledních dvou volbách do Poslanecké sněmovny přeformátoval a ustavil se tu silný systémový pól, který je prakticky nezařaditelný na standardní socioekonomické pravolevé ose, avšak co do prostoru politické soutěže se pohybuje v jejím pomyslném středu. Máme zde samozřejmě na mysli hnutí ANO, které po posledních volbách sice voličsky zakotvilo více vpravo od středu, avšak jeho ideová rozbředlost i pragmatismus jeho lídra, jenž se navzdory již tříletému vládnímu angažmá stále drží tématu protestu proti establishmentu a „sanace státu“ od korupčních a klientelistických sítí, mu umožňuje expandovat tu doprava, tu doleva.

Pomyslný soutěžní prostor však můžeme chápat i dvojdimenzionálně, což by znamenalo, že vedle standardní pravolevé osy leží ještě další zásadní rozměr, a to soutěž mezi tradičními stranami na straně jedné a protestním hnutím ANO na straně druhé.

V minulosti končily všechny pokusy o konstituování pomyslného třetího pólu českého stranického systému neúspěšně (tím nejvýznamnějším a nejnadějnějším byl projekt takzvané Čtyřkoalice na přelomu století), neboť dva hlavní byly tvořeny ideově zásadně protilehlými — neoliberální ODS a sociálnědemokratická ČSSD. A jak je známo, „střed se dobývá z krajů“.

Dvoudimenzionalita, respektive středové rozprostranění ANO a jeho ideová bezpohlavnost dnes však otevírá prostor, v němž by se mohl ustavit „třetí pól“ v podobě silné strany vpravo od ANO, jež by byla schopná integrovat voliče, kteří si ani nepřejí levicový dogmatismus v podání ČSSD, ani politiku coby „byznys jinými prostředky“, jak ji prezentuje ANO.

Důležité je však podotknout, že v tomto prostoru tvoří pochopitelnou a tradiční konkurenci původní dominantní pravicový pól — ODS. Dlouhodobý vývoj voličských preferencí včetně výsledků několikerých voleb, jež proběhly od roku 2013, však naznačuje, že ODS navzdory všem snahám jejího současného vedení o „očistu“ setrvává v pozici nanejvýš středně silné strany, lehce překračující desetiprocentní hranici.

Za příčinu nelze považovat jen silné postižení ODS fenomény klientelismu a korupce před rokem 2013, ale též fakt, že ji opustila významná část pravicových voličů, hlavně drobných živnostníků z menších měst a z venkova. Ti již po zklamání z politiky Nečasovy vlády nejsou ochotni opět „vzít na milost“ její protagonisty, ODS a TOP 09, a tak jejich hlasy „leží na ulici“, zejména po přijetí EET. Spojenectví KDU-ČSL a STAN se o ně může klidně poprat, napřed se však musí vypořádat se dvěma těžkostmi, které mohou být pro jejich budoucí spolupráci naprosto zásadní.

Desetiprocentní Damoklův meč

Pro oba subjekty by nebylo nic jednoduššího než vytvořit do sněmovních voleb dvoučlennou volební koalici. Ta by ovšem musela pro vstup do dolní komory získat nikoliv pouze pět, ale rovnou deset procent hlasů. V současné situaci, kdy KDU-ČSL získává ve volebních modelech něco mezi šesti a sedmi procenty a STAN se v některých pohybuje hluboko pod hranicí volitelnosti, by byl podobný podnik více než riskantní a mohl skončit pravým opakem zamýšleného — tedy nikoliv sčítáním síly, ale sčítáním slabosti obou.

V úvahu potom připadají dvě další možnosti volební spolupráce. Tou první je postup, využívaný dosud ve sněmovních volbách při spolupráci STAN a TOP 09, kdy členové jednoho subjektu kandidovali na kandidátkách druhého. V praxi tak z  čistě formálního hlediska kandiduje pouze jedna strana a druhá se fakticky stává součástí druhé. Reálně však může subjekt na neformálních nosičích, například volebních billboardech či letácích, vystupovat jako koalice.

Historicky se tento model v České republice uplatňuje hlavně od roku 2010. Nezvolila ho jen TOP 09 a STAN, ale například i někdejší členové Evropské demokratické strany Jany Hybáškové, kteří vystupovali na kandidátkách KDU-ČSL, či členové SNK ED na kandidátkách Věcí veřejných ve volbách 2010. Už tehdy se však v souvislosti s tímto formátem spolupráce mluvilo o faktickém obcházení volebního zákona a vytváření „kryptokoalic“. Nebyla to však zcela pravda, poněvadž ve volbách formálně vystupovala stále pouze jedna strana.

Nepoměrně relevantnější je však tato námitka v situaci, kdy by příslušné strany chtěly vytvářet společnou volební platformu na zcela nové bázi, pouze by nešlo o formální koalici. Taková faktická koalice by se dala realizovat skrze ustavení vlastní zcela nové stranické formace (ať už by šlo formálně o stranu, či o hnutí), do níž by fakticky vstoupily všechny ustavující strany. Podobný projekt známe například ze Slovenska, kde se vytvořila Slovenská demokratická koalice proti mečiarovské garnituře z konce 90. let.

V českém prostředí zatím paralela neexistuje. Nutno konstatovat, že zákon o politických stranách podobu vnitřní organizace politické strany ani charakter členství nijak striktně neupravuje. Vyvstávají zde však další dílčí složitosti, jako například nutnost nalézt pro novou „volební stranu“ vhodný název, vystihující povahu všech ustavujících subjektů, a dále určit jeho rozhodovací mechanismy.

Uskutečnit takový plán nelze za několik měsíců prakticky stihnout, a když, může z něj být jen nedodělaný „polotovar“. To může mít pro budoucí fungování společné strany fatální důsledky. Nejvíce limitující skutečností je však její právní zakotvení. Bylo by totiž relativně snadné napadnout ji jako účelové obcházení platného volebního zákona a jeho podmínky pro potřebu vyhnout se desetiprocentní aditivní klauzuli. Není vůbec jasné, zda by v takovém případě Nejvyšší správní soud nerozhodl, že takový projekt anuluje, a tím z časových důvodů fakticky znemožní i případné samostatné vystoupení zúčastněných stran ve volbách. To by pro ně mohlo znamenat doslova smrtící ránu.

Slaďování protikladů

Vedle ryze formálních těžkostí však bližší volební spolupráci KDU-ČSL a STAN stojí v cestě některé věcné, respektive strukturální podmínky, které je od sebe významně odlišují.

Lukáš Jelínek zmiňuje skutečnost, že KDU-ČSL je tradiční historickou stranou s pevnou členskou a voličskou základnou a jasnou ideovou profilací, hnutí STAN naopak celostátní platformou komunálních politiků, starostů a místostarostů hlavně menších měst a obcí. Ideově jsou spojeni tématem podpory menších obcí posílením jejich rozpočtových příjmů, jakož i větší podpory rozvoje venkova obecně. Většinu představitelů STAN ideově spojuje obecně pravicová orientace, neboť jde hlavně o druhou generaci „nezávislých“ starostů z doby po roce 2000, kteří se již neuplatnili v ODS, jakož i o odpadlíky z ODS po roce 2010.

Tato vágní středopravá ideová pozice STAN i zastoupení některých dílčích, tradičně lidoveckých témat jako komunální politika, rozvoj obcí a venkova spolu oba subjekty přirozeně sbližuje. V dalších oblastech už tolik společných idejí nenajdeme. Ještě složitější se ak jeví dosažení shody na vhodném obsazení kandidátních listin tak, aby byli spokojeni všichni zúčastnění. Potřeba by jistě byly ústupky na obou stranách, ale samy o sobě nezaručují úspěch a spíše vytvářejí napětí.

Konečně poslední složitý moment představují dlouhodobé snahy předsedy STAN Petra Gazdíka zapojit do projektu další strany: vedle regionálních a místních hnutí a SNK ED ještě Stranu soukromníků, kterou Gazdík vidí jako přirozeného partnera především pro svůj odpor k EET. Tato strana však samostatně fakticky nemá žádné voličské pozice na místní, regionální ani celostátní úrovni s jednou jedinou výjimkou, kterou představuje senátorský mandát Iva Valenty v Uherském Hradišti.

Přestože tento kontroverzní politik není členem Strany soukromníků, strana má za jeho senátorský mandát nemalý příjem, díky kterému může realizovat veřejné kampaně. Zároveň není vyloučeno, že představitelé této strany mohou mít s Ivem Valentou užší osobní vazbu, což znamená, že Valenta může fakticky ovlivňovat její kroky.

Jaké politické důsledky by podobná vazba měla, o tom můžeme jen spekulovat. V celém procesu jednání o možné spolupráci KDU-ČSL a STAN jde každopádně o natolik kontroverzní moment, že pokud Gazdík neustoupí vedení lidovců, které s Valentou spolupracovat nechce, může to znamenat zásadní roztržku, která spolupráci znemožní.

Jak z toho ven

Zmíněné těžkosti můžou znamenat pro společný projekt vážné komplikace. Vezmeme-li je v potaz a zachováme-li ambici vytvořit pomyslnou třetí sílu české politiky, potom musíme představitelům obou stran doporučit v postupné časové posloupnosti následující kroky:

Za prvé, poslanci či senátoři KDU-ČSL a STAN by se v první řadě měli co nejdříve pokusit předložit návrh novely volebního zákona, která by obsahovala odstranění zcela absurdní aditivní vstupní klauzule pro koalice, která v podstatě znemožňuje stranám kandidovat v koalici. Lze ji snížit na sedm procent, jak je tomu v sousedních zemích a jak to fungovalo i u nás do roku 2000, nicméně logičtější by ji bylo ve sněmovních volbách zcela zrušit. Proč by měly být politické strany trestány za to, že koaličně spolupracují a vytvářejí tak větší nabídku pro voliče, což je pro demokracii navýsost zdravé?

Pokud by tento plán nevyšel (což se může stát, pokud se s ním zbytek politického spektra neztotožní), měly by se oba subjekty vydat cestou dnes již standardní a osvědčené spolupráce politických stran ve sněmovních volbách, tedy že budou všichni kandidáti vystupovat na kandidátce jednoho z nich. Nesouměřitelnou komparativní výhodou přitom disponuje KDU-ČSL jako etablovaná tradiční strana, která má ve sněmovních volbách samostatně vlastní legitimitu z předešlých voleb. Pokud by představitelé STAN s takovou nabídkou nesouhlasili, možnost užší volební spolupráce obou stran tím fakticky padá.

Pokud by takový scénář nastal, měly by pak za třetí dbát především na to, že politika se bude dělat i po volbách. Mám tím na mysli další spolupráci obou subjektů v Poslanecké sněmovně v případě, že by obě strany samostatně uspěly. Mimo to ale též reálnou koaliční kandidaturu v dalších typech voleb, kde je již aditivní klauzule nesvazuje, ať už jde o volby krajské, či do Evropského parlamentu, podporu společného jednoho kandidáta v prezidentských nebo senátních volbách, kde má rozdělení republiky na lidovecké a „STANovské“ obvody svou logiku a je nepoměrně snáze dosažitelné.

Podmínka pro naplnění těchto cílů je jedna jediná: aby jednání o možné spolupráci u sněmovních voleb neskončila roztržkou mezi představiteli obou stran, která by znemožnila další spolupráci. Volební legislativa i voličské postoje přestavují objektivní okolnosti, jejichž podobu mohou představitelé obou stran ovlivnit jen do určité míry. Byla by však škoda, aby česká politika nemohla projít tímto posunem jen z důvodu osobních animozit. Pokud se tak nestane, může třetí síla české politiky skutečně vyvstat.