Pokud by v Antarktidě roztál všechen led, hladina světových oceánů by se zvedla o neuvěřitelných 65 metrů. K tomu, aby se tak stalo, není až tak daleko: lidstvo již objevilo dostatek fosilních zásob, jejichž spálením se oteplí tak, že všechen led na zeměkouli roztaje. Všechny objevené zásoby téměř určitě spálit nestačíme, nicméně závažné důsledky oteplování nás postihnou daleko dříve. Ve skutečnosti mnohé z nich pozorujeme již nyní — a jedním z nich je i probouzení Antarktidy.

Ještě donedávna jsme se domnívali, že hladina světových oceánů o víc než jeden metr do konce století pravděpodobně nestoupne — a to ani v případě, že nezačneme omezovat emise. Alespoň tak tvrdila zpráva panelu IPCC z roku 2013. Opatrně se v ní však také konstatovalo, že je otázka, jak budou na oteplování reagovat velké ledové štíty Grónska a Antarktidy, protože neexistuje dostatek důkazů, na jejichž základě by šlo vymodelovat zrychlené tání. Tento opatrný pohled až donedávna podporovala i skutečnost, že objem plovoucího ledu v okolí Antarktidy v posledních několika letech mírně narůstal.

Dnes je situace jiná. Zatímco ještě v roce 2014 dosáhlo zimní zalednění v Antarktidě nejvyšší úrovně nejméně od roku 1979, v polovině letošního února tohoto roku jsme se dočkali rekordně nejmenšího rozsahu letního zalednění v celé éře satelitních měření. Nedávná analýza satelitních snímků také prokazuje, že až 90 procent kontinentálních ledovců Západo-antarktického ledového štítu ustupuje — přičemž tuto část Antarktidy tvoří více než dva miliony kilometrů krychlových ledu. Přibývající množství dalších vědeckých poznatků o Antarktidě a také o oceánech, které ji omývají, připouští skutečnost výrazněji rychlejšího nárůstu hladiny světových oceánů.

Nedlouho po vydání zatím poslední správy IPCC z roku 2013 varoval známý glaciolog Eric Rignot, že má spolu se svým týmem k dispozici dostatek vědeckých důkazů nezvratného tání velké části Západoantarktického štítu. Jinými slovy, i kdyby se globální oteplování okamžitě zastavilo, dalšímu nárůstu hladiny oceánu o několik metrů nelze zabránit. Jedinou neznámou zůstává, jakou rychlostí bude voda stoupat. Nové důkazy, se kterými přišli po zveřejnění Rignotových výsledků glaciologové, naznačují, že hladiny oceánů porostou rychleji a výrazněji, než si vědci mysleli doposud.

Letošní zpráva renomované Národní administrativy pro oceány a atmosféru (NOAA) upozorňuje, že ve světle aktuálních vědeckých poznatků je třeba zvýšit horní odhad nárůstu hladiny oceánů až na 2,5 metru (a až o 5,5 metru do roku 2150!), přičemž pravděpodobnost, že se skutečný nárůst přiblíží horní hranici, je vyšší, než se vědci domnívali doposud.

Jedna z klíčových prací glaciologů DeConta a Pollarda, jež vyšla roku 2016 a zahrnuje nejnovější poznatky o dynamickém zrychlení pohybu pevninských antarktických ledovců a jejich interakce s teplejším oceánem, naznačuje, že hladina oceánu by mohla stoupnout o jeden metr pouze v důsledku tání Antarktidy. Tento scénář můžeme očekávat v případě, že nedojde k významnějšímu omezení emisí skleníkových plynů. V roce 2500 by oceány vystoupily o celých 15 metrů výše a trvalo by až několik tisíc let, než by se po odeznění oteplování jejich hladina nakonec stabilizovala.

S přibývajícími důkazy lze těžko zpochybnit, že významná část západní Antarktidy již překročila bod zlomu — tudíž roztaje i bez dalšího oteplení. Jen málo klimatologů se však domnívalo, že by k tomu mohlo dojít tak brzo. O východní části Antarktidy se také donedávna předpokládalo, že po nejbližší staletí zůstane oteplováním nedotčená a rozpínání oceánů bude spíše tlumit.

Podle posledních důkazů však i v této části kontinentu začne výrazněji ubývat ledu už v průběhu 22. století. Během uplynulého roku zde také byla podrobně monitorována zvětšující se jezera ledovcového původu, jev doposud popsaný zejména v Grónsku. Nové důkazy o tání Antarktidy během poslední doby ledové urychlené změnami cirkulace vzduchu a oceánů dobře zapadají do mozaiky důkazů o zrychlení růstu hladiny oceánů v nejbližších letech.

Na základě obav z tání ledu v Antarktidě kombinovaného s rekordně vysokými teplotami panujícími v Arktidě navrhují někteří vědci opatření, která by mohla tento proces zvrátit. Jedním z posledních návrhů je vytvořit obrovská čerpadla poháněná větrem, která by mrazila mořskou vodu tím, že by ji přelévala na povrch ledového příkrovu.

Jedná se pouze o jeden z celé řady takzvaných geo-inženýrských zásahů do procesu oteplování. Zřejmě hlavní problém těchto přístupů spočívá v tom, že neřeší závažné důsledky zvyšování koncentrace CO2 na mořský život následkem poklesu pH v oceánech a v mnoha případech také vedlejší účinky na fungování podnebí, například změnu režimu srážek s rizikem sucha v hustě zalidněných oblastech, které dnes neumíme dobře předvídat.

Skutečnost, že víc a víc vědců o podobných řešeních vůbec uvažuje, dokazuje, jak závažná je situace, ve které se nyní společně nacházíme.