Pozornost médií na sebe tento týden přilákal Yolocaust, projekt izraelského satirika a umělce Shahaka Shapira. Autor využil fotky ze sociálních sítí, na kterých se veselí a rozjaření lidé fotí u památníku holocaustu v Berlíně. Návštěvníky z fotek vystřihl a umístil je do fotek pořízených přímo v koncentračních táborech. Na jeho montážích tak můžeme vidět třeba rozjařené a veselé lidi u vagonů plných mrtvol nebo v masových hrobech.

Co se tím autor snaží říct? Podle svých vlastních slov nechává projekt k interpretaci ostatním. Holocaust je historický horor nesrovnatelný s čímkoli jiným. Jak se tedy v blízkosti památníku máme chovat? Záleží na tom?

↗

Autor projektu zkombinoval historické snímky z koncentračních táborů s rozesmátými snímky návštěvníků památníku holocaustu. Repro DR

Samotný berlínský památník nebyl navržen s nějakou symbolickou estetikou. 2711 betonových bloků se nejčastěji ztotožňuje s hroby uspořádanými do pohřebiště. Podle architekta památníku Petera Eisenmana má památník vyvolávat úzkostlivou a zmatenou atmosféru a celá instalace reprezentovat „systém, který ztratil veškeré spojení s lidským rozumem“.

Je zcela nepochybné, že veškeré lidské projevy radosti, veselí, ejchuchů a mecheche působí směšně až hloupě. Zcela bez výjimky. Bylo by nanejvýš vhodné, aby se jich lidi zdrželi kdekoli. Co se týká holocaustu, jakmile mu jedinec čelí jinak než se slzami v očích, zatvrzelým výrazem a „nikdy více“ na rtech, může být okamžitě obviněn z nedostatku úcty. Vědí to i všichni komici. Kolem tématu největší genocidy v dějinách se musí našlapovat pokud vůbec, tak s nejvyšší opatrností. A následky mohou být pro jedince strašlivé.

Pobouření se vyskytuje ve dvou základních podobách. Jedno je zcela upřímné, druhé zcela oportunistické. Problémem je, že člověk si nikdy nemůže dovolit upřímné rozhořčení druhého zpochybnit. Nicméně i tak o pobouření oportunistickém víme a všichni ho známe. Pobouřený oportunista vždy vyskočí jak čertík z krabičky a využije každou sekundu a každý řádek, aby si sám zlepšil vlastní morální kredit.

Stoupat po morálním zikkuratu totiž můžeme jen po bedrech těch horších a není nic slastnějšího, než si po vyčištění zubů a před ulehnutím do spánku spravedlivých v zrcadle říct „jsem dobrý a citlivý člověk, který chápe rozsah strašlivých věcí více než ostatní“.

Otázka interpretace

Shapirův projekt vyvolává spíš otázku týkající se komunikace mezi lidmi než významu holocaustu. Ten i přes veškerou snahu pochybných hnutí politiků a pseudohistoriků stále zanechává silnou stopu v kolektivní paměti, stejně jako jeho vykonavatelé a oběti.

U fotek z blízkosti památníku se ovšem těžko hodnotí, co je už „přes čáru“ a co ne.

V ideálním světě jsou samozřejmě přes čáru všechny. Ve světě interpretací lze klidně říci, že vzhledem k plánu památníku, jež má vyvolat úzkostnou atmosféru a evokovat chladný, bezcitný systém, symbolizují veselí lidé hopsající na památníku nezkrotnost lidského ducha, svobody a radosti, těch věcí, které chtěli nacisté zničit. Stejně tak dobře jde říci, že veselí lidé hopsající na památníku holocaustu jsou známkou lehké mentální retardace části společnosti, postupného oddalování se od historickému tématu holocaustu nebo tak něco.

Interpretací je tolik, kolik je lidí. Bavit se o tom, kde je hranice, patří asi mezi nejoblíbenější internetové disciplíny všech dob, protože každý může sám sobě nadělit ten skvělý pocit, že jeho zcela arbitrární měřítka musí někdo brát vážně, a dokonce je může někomu omlátit o hlavu. A dřív nebo později se vždy v debatě o jakýchkoli etických otázkách objeví optika holocaustu, použitá pro srovnání. Nelze se tomu vyhnout.

Shapiro tak vlastně velmi dobře přeskakuje všechny pitomosti okolo a jde rovnou k holocaustu. Jak sám říká na webu Yolocaust.de, některé projevy návštěvníků památníku jsou velmi neuctivé. Ale neměli byste si s tím příliš lámat hlavu. Oběti holocaustu už jsou mrtvé a mají spoustu jiných věcí na práci než se tímhle zabývat.

A to bychom možná měli i my. Času je málo a YOLO.