Zdálo by se, že po dohodě Evropské unie a Turecka je uprchlická krize vyřešena. V Řecku a na Balkánské trase však stále zůstávají desetitisíce lidí — v mrazech, bez střechy nad hlavou, bez perspektivy na zlepšení.
Téma uprchlické krize opustilo přední stránky novin i hlavní místo v televizních zprávách. Pro běžného čtenáře to skoro může vypadat, že už se vlastně nic neděje. Od té doby, co Evropská unie v březnu 2016 uzavřela dohodu s Tureckem o ochraně hranic a navracení lidí, se o balkánské trase běžně mluví jako o zavřené. Jenže oddychnout si, že humanitární katastrofa je zažehnána a na hranicích již žádní uprchlíci nejsou, by bylo trochu předčasné. Z pohledu dobrovolníků, kteří pracují na oné „zavřené“ Balkánské trase, vypadá situace úplně jinak. Pro Evropu mnohem méně růžově.
Stany prohýbající se pod tíhou sněhových závějí a fronty lidí různého věku, včetně dětí, které v pantoflích postávají v mrazu venku před jídelnou. Čekají na svůj příděl jídla, který většinou sestává jenom z cizrny občas prostřídané těstovinami. Tak momentálně vypadá situace na mnoha místech v Řecku. Na ostrovech Lesbos, Chios, Samos, Leros a Kos vznikly na jaře dočasné tábory, takzvané hotspoty. Dodnes v nich přežívá asi 16 tisíc lidí, kteří do Řecka přijeli po uzavření zmiňované dohody EU-Turecko.
Jejich osud je nejistý. Relokační program, který by jim měl umožnit žádat o azyl v některé z evropských zemí, funguje jenom velmi pomalu. Například Česká republika jich ještě nepřijala ani dvě desítky. Kapacita táborů na ostrovech je přitom asi osm tisíc míst. V současné chvíli je tedy překročena dvojnásobně.
Hotspoty se stavěly v létě, a proto jsou tvořeny převážně stany. Bydlení v nezateplených stanech ale za teplot hluboko pod bodem mrazu představuje pro uprchlíky přímé ohrožení života. Čekání na vstupenku do Evropy se tak pro ně začíná jevit jako čekání na zázrak a boj o holý život. Na strašné podmínky v táborech vytrvale upozorňuje jak UNHCR, tak například Lékaři bez hranic. Řecké úřady ovšem na konci prosince vydaly zprávu o tom, že uprchlíci mají pro život v mrazivém počasí zajištěné vyhovující podmínky.
Fotografie a videa, která na místě natočila například Al Jazeera, a svědectví mnoha dobrovolníků však ukazují pravý opak. Lidé v letních kempinkových stanech v teplotách pod -10°C, sníh se střídá s mrazivým deštěm. V táborech je zamrzlé vodovodní potrubí, topení tu vůbec neexistuje. Řekové minulý týden vyslali k ostrovům vojenskou loď, která dočasně ubytuje asi 500 lidí. Jenže jenom za poslední týden přijelo na řecké ostrovy dalších několik stovek lidí z Turecka.
Ti uprchlíci, kterým se z ostrovů povedlo dostat na pevninu, jsou na tom o něco lépe. Nebydlí ve stanech, ale v ISO buňkách nebo v továrních halách. Ty ovšem také nejsou nijak izolované ani zateplené. Není tu ale teplá voda, elektřina je extrémně nespolehlivá a výpadky proudu trvají často i několik dní.
Zamrznutí ve vzduchoprázdnu
Na území Řecka je v tuto chvíli přes 60 tisíc lidí, kteří mrznou a nemají kam jít. Řecká média uvádějí, že vláda zatím dokázala čerpat jen asi dvě procenta z celkem téměř 300 milionů eur, které Evropská komise na řešení situace uvolnila. Řecké úřady nefungují a čerpání nezvládají, všechny legislativní procesy jsou extrémně pomalé. Uprchlíci klepající se zimou ve stanech pokrytých sněhem tak doslova zamrzají ve vzduchoprázdnu, bez vyhlídky na to, že by se jejich situace jakkoli změnila.
Řecko navíc není jediným státem, který humanitární katastrofa v podobě nevlídného počasí postihla — okolo sedmi tisíc uprchlíků se nachází také v Srbsku. Tedy v dalším státě na Balkánské trase, kde by po jejím „uzavření“ teoreticky nikdo už dávno být neměl. Jenže zavřené hranice a ostnaté dráty přinášejí především kvetoucí byznys, a to pro pašeráky. Cesta z Řecka do Srbska stojí řádově tisícovky eur, tam však často končí. Maďarsko oficiálně pouští přes hranice patnáct až dvacet lidí denně, a to ještě pouze v pracovní dny. Příběhy těch, kteří se hranici pokusili překročit třeba i patnáckrát za sebou a zbití maďarskou policií a okradení pašeráky byli nakonec vráceni do Srbska, nejsou úplně ojedinělé. Ačkoli se nám jen těžko věří tomu, že takové věci se dějí na místech pár hodin jízdy autem z Prahy nebo Brna.
Když pašeráci nedodrží svou část dohody, zbité a okradené rodiny končí i v Bulharsku nebo Makedonii. Odhaduje se, že v roce prošlo uzavřenou Balkánskou trasou asi 12 tisíc lidí, z nichž zmiňovaných sedm tisíc je nyní v Srbsku. A každý další den jich do Srbska přichází dalších zhruba padesát. Kapacita oficiálních srbských táborů je ovšem pouze šest tisíc osob.
Tábory jsou nyní tedy přeplněné a stejně jako v Řecku nepřipravené na zimu, ve stanech klesá teplota v noci na bod mrazu. Další tisícovka uprchlíků přežívá zimu v neoficiálním táboře v Bělehradě, který připomíná spíše squatt a kde se lidé bez přístupu k elektřině i teplé vodě pokoušejí přežít teploty klesající k - 20°C.
Situaci v Řecku i Srbsku se pokouší zachraňovat dobrovolníci. Distribuují teplé jídlo a oblečení, zajišťují základní hygienické zázemí. Čeští dobrovolníci v srbských táborech Principovac a Adaševci provozují prádelnu, v níž perou desítky kilogramů prádla denně, tráví společně s uprchlíky mrazivé noci ve stanech a snaží se mírnit jejich zoufalství občas přerůstající v konflikty. Rozdávají mýdla, ručníky i horký čaj. Jenže jsou jednou z mála dobrovolnických skupin, která do táborů vůbec smí. Srbská vláda totiž s neziskovkami ani dobrovolníky nespolupracuje. A uprchlíci mají zase tolik špatných zkušeností, že oficiálním autoritám ani policii nevěří.
Současný stav v Řecku i v Srbsku naplňuje všechny definiční znaky humanitární katastrofy. Její příčiny jsou složité a komplexní a není jednoduché navrhnout řešení, které zajistí důstojnou budoucnost desítkám tisíc lidí, a nezatíží přitom evropský azylový systém ani jednotlivé státy. Zatím však dosavadní ignorace většiny evropských elit a naprostá neochota místních úřadů se ve prospěch uprchlíků jakkoliv angažovat stála několik z nich život — a do jara je ještě daleko.
Obrazy podchlazených lidí čekajících na ubohý příděl jídla neodbytně připomínají záběry z koncentračních táborů. A ani ve skutečnosti k nim nemají daleko. Otázkou zůstává, jak dlouho se ještě budeme dívat na to, jak se historie opakuje — a kolik lidí naše váhání nepřežije.
