Téma uprchlické krize opustilo přední stránky novin i hlavní místo v televizních zprávách. Pro běžného čtenáře to skoro může vypadat, že už se vlastně nic neděje. Od té doby, co Evropská unie v březnu 2016 uzavřela dohodu s Tureckem o ochraně hranic a navracení lidí, se o balkánské trase běžně mluví jako o zavřené. Jenže oddychnout si, že humanitární katastrofa je zažehnána a na hranicích již žádní uprchlíci nejsou, by bylo trochu předčasné. Z pohledu dobrovolníků, kteří pracují na oné „zavřené“ Balkánské trase, vypadá situace úplně jinak. Pro Evropu mnohem méně růžově.

Stany prohýbající se pod tíhou sněhových závějí a fronty lidí různého věku, včetně dětí, které v pantoflích postávají v mrazu venku před jídelnou. Čekají na svůj příděl jídla, který většinou sestává jenom z cizrny občas prostřídané těstovinami. Tak momentálně vypadá situace na mnoha místech v Řecku. Na ostrovech Lesbos, Chios, Samos, Leros a Kos vznikly na jaře dočasné tábory, takzvané hotspoty. Dodnes v nich přežívá asi 16 tisíc lidí, kteří do Řecka přijeli po uzavření zmiňované dohody EU-Turecko.

Jejich osud je nejistý. Relokační program, který by jim měl umožnit žádat o azyl v některé z evropských zemí, funguje jenom velmi pomalu. Například Česká republika jich ještě nepřijala ani dvě desítky. Kapacita táborů na ostrovech je přitom asi osm tisíc míst. V současné chvíli je tedy překročena dvojnásobně.

Hotspoty se stavěly v létě, a proto jsou tvořeny převážně stany. Bydlení v nezateplených stanech ale za teplot hluboko pod bodem mrazu představuje pro uprchlíky přímé ohrožení života. Čekání na vstupenku do Evropy se tak pro ně začíná jevit jako čekání na zázrak a boj o holý život. Na strašné podmínky v táborech vytrvale upozorňuje jak UNHCR, tak například Lékaři bez hranic. Řecké úřady ovšem na konci prosince vydaly zprávu o tom, že uprchlíci mají pro život v mrazivém počasí zajištěné vyhovující podmínky.