Nejvyšší správní soud dal zapravdu rodičům z Brněnska a uzavřel tak sedmiletý spor vyvolaný tím, že nenechali své dítě naočkovat povinnou hexavakcínou. Každý z rodičů měl původně platit pokutu 4000 korun. Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost ministerstva zdravotnictví proti rozsudku Městského soudu v Praze, který v návaznosti na lednový nález Ústavního soudu rozhodl, že rodiče pokutu platit nemusí, tím spor skončil.

Nejvyšší správní soud se ve svém rozsudku vyjádřil i k problematice odmítání povinného očkování jako takového a pokusil se vyjasnit vztah mezi aktuálně platným systémem povinného očkování a uvedeným nálezem Ústavního soudu, podle kterého lze vakcínu odepřít nejen z náboženských důvodů, ale také na základě svědomí.

Ústavní soud v lednu rozhodl, že pro oprávněnost výhrady svědomí musí být splněno několik předpokladů: ústavní relevance, naléhavost důvodů, konzistentnost a přesvědčivost tvrzení rodičů a společenské dopady. Městský soud v Praze následně původní rozhodnutí o pokutě zrušil a uložil ministerstvu zdravotnictví povinnost uhradit rodičům náklady řízení.

Ministerstvo ve své kasační stížnosti označilo rozsudek městského soudu za nesrozumitelný, neúplný, z hlediska nálezu Ústavního soudu neodůvodněný a dílem nezákonný. Zcela stranou rozhodování soudu podle ministerstva zůstal veřejný zájem, respektive společenské dopady, které v konkrétním případě může akceptovaná výhrada svědomí mít. Městský soud podle ministerstva nepřípustně degraduje zákonnou povinnost se očkovat tím, že ji zužuje pouze na odůvodněné případy, když je to nezbytné a při zachování nejvyšší opatrnosti.

Snížení úrovně „proočkovanosti“ podle soudu nehrozí

Nejvyšší správní soud se plně ztotožnil se závěrem městského soudu i jeho zdůvodněním. Městský soud podle něj vzal správně v úvahu i to, že zákon nestanovuje odpovědnost státu za případný výskyt negativních vedlejších účinků povinného očkování a případnou újmu na zdraví dítěte žalobců související s podstoupením očkování přenesl na ně.

Samotnou povinnost očkovat se, která je uvedena v zákoně o ochraně veřejného zdraví, ale městský soud, stejně jako Ústavní soud podle Nejvyššího správního soudu žádným způsobem nezpochybnil. Proto se neobává, že by kdokoli mohl s odkazem na výhradu svědomí odepřít podrobení se povinnému očkování, a tak se zákonem stanovená povinnost zcela vyprázdnila.

Ve svém rozhodnutí Nejvyšší správní soud připouští, že příklad žalobců může být inspirací a povzbuzením pro další rodiče, kteří by mohli odmítnout své děti nechat očkovat, ale zároveň soud zdůrazňuje, že při respektování přísných podmínek stanovených Ústavním soudem by tyto případy neměly nabýt masového charakteru a vést tak ke snížení úrovně „proočkovanosti“ pod kritickou úroveň.

„Nejvyšší správní soud se však domnívá, že drtivá většina rodičů se zachová rozumně a zodpovědně a své děti očkování podrobí při vědomí všech kolektivních i individuálních výhod s tím spojených, které podle konsenzuálního názoru odborníků převažují nad možnými riziky,“ stojí v rozhodnutí soudu.

Tomuto závěru podle něj nasvědčuje i chování rodičů v zemích, kde není uzákoněna povinnost podrobit se očkování, ale přesto drtivá většina rodičů své děti nechává očkovat, příznivý účinek očkování v rámci celé společnosti je tak zachován. „K tomu může ostatně přispět i stěžovatel, pokud se bude více věnovat osvětě mezi rodiči malých dětí a bude vedle represe spoléhat i na přesvědčování a rozptýlení obav rodičů racionální argumentací,“ uzavírá Nejvyšší správní soud.

Ten také připomíná, že ministerstvo zdravotnictví může ke zmírnění obav rodičů z nepříznivých následků očkování na zdraví dětí přispět i přípravou právní úpravy, která by na stát přenesla odpovědnost za zdravotní újmu způsobenou povinným očkováním. Přestože k přijetí takové právní úpravy Ústavní soud vyzval již téměř před dvěma lety, dosud nebyla přijata.