Před krajskými volbami kývl ministr financí Babiš na drobná přilepšení požadovaná zejména odbory a seniorskými organizacemi. Po loňském roce, kdy ekonomika mimořádně rostla (hodnota 4,5 procenta HDP byla nejvyšší v EU), tak bylo logické začít dohánět propad v příjmech zaměstnanců a seniorů.

Z pozic adresátů onoho přilepšení šlo o kompenzaci jen dílčí, byť asi vítanou. Z pohledu ministra financí ale prý nakonec šlo o politický ústupek rozpočtové odpovědnosti.

Tak aspoň promluvil Andrej Babiš bezprostředně po volbách. Před volbami spíše mluvil způsobem, jako by to občanům dával on jako starostlivý báťuška, přestože ve vládě ustoupil, až po určitém tlaku. Jaký postup by byl tedy skutečně rozpočtově odpovědný a co lze očekávat do budoucna?

Čerstvé negativní prohlasování vládního návrhu o finanční ústavě odráží tento určitý nesoulad (dluhová brzda byla přijata jen jako politické gesto v podobě prostého, a tedy snadno pozměnitelného zákona).

Hlas volající v poušti

Odpovědná rozpočtová politika odpovídá situaci, ve které se země nalézá. Opticky to dnes vypadá, že česká ekonomika zažívá klidnější časy, a tedy nároky na rozpočtovu odpovědnost nejsou tak velké. Opravdu tomu tak je?

Jsou časy přechodné konjunktury časy, kdy se lze konečně proškrtat ke štěstí v podobě účetně nulových deficitů? Nejsou náhodou některé škrty nakonec jen odložené výdaje? Nemluvě o tom, že česká ekonomika zpomaluje a spoléhat se na trvalé lepší časy se může ukázat být ošidné.

Na rok 2016 predikovala původně ČNB růst 3,3 procenta, aktuální odhad uvádí už jen 2,2 procenta. A to nemluvě o rizicích jako nedosatečně zvládnutá moderace odchodu od režimu měnové intervence v příštím roce. Je to nad průměrem EU, ale také méně než sousední Slovensko.

Otázka aktivního používání rozpočtové politiky je proto důležitá. A nejde jen o jakýsi technokratický ideál, který lze jen nastavit jako automat a odadministrovat bez politických ruchů jako v nějaké soukrové firmě.

Návrh na českou dluhovou brzdu po letech skončil spíš jako potěmkináda, gesto vstřícné zastáncům škrtů. Zatím toto vyzvihnutí maastrichského kritéria nepřináší praktické implikace. Ale evropský fiskální kompakt operuje i s ukazatelem strukturálního deficitu jako koncentrovaného vyjádření vládního rozpočtového úsilí.

Pokud vláda plánuje zvýšení tohoto deficitu na kriteriální hranici jednoho procenta, jde o přímý opak toho co chtějí představitelé pravicové opozice. Tedy že zodpovědný může být jenom rozpočet vyrovnaný. Téma skutečné rozpočtové koncepce je tak ve vší rozpornosti na stole.

K čemu je přitom rozpočtový plán, když ho nelze brát vážně? Poslední roky totiž opakovaně dosahujeme odlišných čísel než plánovaných. Jde o záměrné podstřelení příjmů a deficitů, aby bylo čím se chlubit a z čeho mimo procedury schvalování rozpočtu rozdávat? V každém případe reálná změna ve vývoji příjmů není už tak bombastická. A tak vedle sporného efektu ladění procesu správy daní, je relevantní i téma rozdělení daňového břemene s pomocí progrese. S tím i téma alternativy úzce účetního pohledu na bilanci veřejných financí.

Aktivnější filosofie příjmové strany implikuje i chytřejší a sociálně citlivější strukturu výdajů. Jak z důvodů podpory koupěschopné poptávky, tak i z pohledu prostoru pro řešení některých strukturálních problémů (dofinancování územní samosprávy, stabilizace penzijního sytému a tak podobně).

Relativní zvýšení přídělu na investice opticky jen dohání propad z minulých let, ale z důvodů nedostatečné přípravy ani nejsou tyto zdroje čerpány. Volat po otevření tématu rozpočtové koncepce a ne jen dílčí racionalizace může vypadat jako hlas volající v poušti.