Před krajskými volbami kývl ministr financí Babiš na drobná přilepšení požadovaná zejména odbory a seniorskými organizacemi. Po loňském roce, kdy ekonomika mimořádně rostla (hodnota 4,5 procenta HDP byla nejvyšší v EU), tak bylo logické začít dohánět propad v příjmech zaměstnanců a seniorů.

Z pozic adresátů onoho přilepšení šlo o kompenzaci jen dílčí, byť asi vítanou. Z pohledu ministra financí ale prý nakonec šlo o politický ústupek rozpočtové odpovědnosti.

Tak aspoň promluvil Andrej Babiš bezprostředně po volbách. Před volbami spíše mluvil způsobem, jako by to občanům dával on jako starostlivý báťuška, přestože ve vládě ustoupil, až po určitém tlaku. Jaký postup by byl tedy skutečně rozpočtově odpovědný a co lze očekávat do budoucna?

Čerstvé negativní prohlasování vládního návrhu o finanční ústavě odráží tento určitý nesoulad (dluhová brzda byla přijata jen jako politické gesto v podobě prostého, a tedy snadno pozměnitelného zákona).

Hlas volající v poušti

Odpovědná rozpočtová politika odpovídá situaci, ve které se země nalézá. Opticky to dnes vypadá, že česká ekonomika zažívá klidnější časy, a tedy nároky na rozpočtovu odpovědnost nejsou tak velké. Opravdu tomu tak je?

Jsou časy přechodné konjunktury časy, kdy se lze konečně proškrtat ke štěstí v podobě účetně nulových deficitů? Nejsou náhodou některé škrty nakonec jen odložené výdaje? Nemluvě o tom, že česká ekonomika zpomaluje a spoléhat se na trvalé lepší časy se může ukázat být ošidné.

Na rok 2016 predikovala původně ČNB růst 3,3 procenta, aktuální odhad uvádí už jen 2,2 procenta. A to nemluvě o rizicích jako nedosatečně zvládnutá moderace odchodu od režimu měnové intervence v příštím roce. Je to nad průměrem EU, ale také méně než sousední Slovensko.

Otázka aktivního používání rozpočtové politiky je proto důležitá. A nejde jen o jakýsi technokratický ideál, který lze jen nastavit jako automat a odadministrovat bez politických ruchů jako v nějaké soukrové firmě.