Zadrhnutá superdávka nepomáhá, ale škodí

Alena Zieglerová

Přetížení Úřadu práce při přepočtu superdávky odhaluje dlouhodobé slabiny systému. Stát totiž od roku 2011 opakuje stále stejné chyby. Bez úzké spolupráce státu s občanským sektorem se situace nezlepší.

↗
Vyplatit dávku nestačí. Potřebujeme rovnocenné partnerství Úřadu práce a občanských nebo městem zřízených organizací. Foto WmC

Úřad práce zažívá krizi. Musí totiž přepočítat nárok na dávku státní sociální pomoci, takzvané superdávky, pro 285 tisíc domácností najednou. Současná situace je ale jen další z řady krizí, kterými Úřad práce prochází od roku 2011. Tehdy totiž vláda rozhodla o tom, že vyplácení a přiznávání sociálních dávek bude mít v kompetenci výhradně stát, a za tím účelem sloučila sedmasedmdesát samostatných Úřadů práce do jednoho.

Převažující rolí Úřadu práce se tak místo zprostředkování práce stalo vyplácení nepojistných sociálních dávek. Od té doby pozorujeme sérii stejných chyb, jejichž výskyt tvůrci reforem — nejen těch dávkových — opakovaně podceňují.

Převod dávkové agendy z obcí na stát

Systém vyplácení sociálních dávek byl před vznikem jednoho Úřadu práce chaotický. Po zrušení sedmasedmdesáti okresních úřadů v roce 2002 byla jejich agenda, včetně vyplácení dávek státní sociální podpory, převedena na 205 úřadů obcí s rozšířenou působností.

V roce 2004, v Praze až v roce 2009, pak byly tyto dávky převedeny na — tou dobou ještě samostatné — úřady práce. Vedle toho byly od roku 2007 zavedeny dávky pomoci v hmotné nouzi, které vyplácely všechny pověřené obecní úřady, celkem tedy 388 obcí.

Přenesení agendy dávek „z obcí na stát“ od roku 2012 není přesným popisem této změny, protože sociální dávky poskytoval vždy stát a v případě dávek pro nízkopříjmové domácnosti k tomu jen využil svou přenesenou působnost v obcích. Systémem každopádně tyto změny otřásly.

Do konce roku 2002 navazovalo sedmasedmdesát okresních úřadů při poskytování dávek občanům na činnost sedmasedmdesáti úřadů práce, jejichž těžištěm byla pomoc s hledáním zaměstnání. Situace tak byla přehledná.

Obce vytlačovaly chudobu za své hranice

Po zkušenostech s povodněmi, deregulací nájemného, boomem poskytování nekvalitního bydlení na státní útraty nebo s divokým vymáháním pohledávek bylo potřeba na nepříznivé jevy reagovat a získat přímý vliv státu na rozhodování o dávkách na místní úrovni.

Politické reprezentace obcí totiž s narůstajícími společenskými problémy měly tendenci vytlačovat „potíže“ — tedy osoby odkázané na sociální dávky — buď rovnou za hranice obce, nebo alespoň do méně lukrativních lokalit. Protože v řízení obcí politici a úředníci působí pod jednou střechou, dařilo se jim to snadno — zvláště pokud starosta či primátor dokázal svou funkci skloubit s rolí zákonodárce a mít tak vliv na podobu zákonů.

Za připomenutí z této éry stojí například plošná výplata dávek hmotné nouze v poukázkách ze 70 procent a jen z 30 procent v penězích v litvínovské lokalitě Janov v roce 2007. Tento postup byl později označen za nezákonný. V roce 2009 přišlo zavedení tzv. veřejné služby: osobám, které se ocitly „na dávkách“ po dobu šesti měsíců, obce nabízely práci, nikoli však za mzdu, ale za to, že jim obecní úřad nesníží příspěvek na živobytí na existenční minimum.

Dlužno dodat, že veřejná služba je přítomna ještě v superdávce, zatímco výplata dávky v poukázkách zůstává jen u mimořádné okamžité pomoci. Intervence veřejného ochránce práv a Ústavního soudu už totiž vymezily rozumnější mantinely, co se smí a nesmí, než když tón státní sociální politiky udávali lokální lídři.

Potřebujeme partnerství Úřadů práce s občanským sektorem

Každá změna ve státní správě, i ta k lepšímu, bývá provázena odchodem části státních zaměstnanců, kteří na práci večer a o víkendech nemají odpovídající rodinné zázemí, dost sil nebo prostě nervy. Do nových, méně zkušených pracovníků stát musí nejprve investovat, než od nich bude moci požadovat výkon. Čím horší jsou podmínky pro stávající zaměstnance, tím déle krize přerodu trvá.

V případě poskytování superdávky je důležitá systematická spolupráce pracovníků Úřadu práce s místními poskytovateli poradenství a terénní práce pro nízkopříjmové domácnosti. Jinými slovy, potřebujeme rovnocenné partnerství státu a občanských nebo městem zřízených organizací při poskytování pomoci domácnostem ohroženým příjmovou chudobou.

Nežijeme naštěstí už v „devadesátkách“, kdy úředníci pohlíželi na občanské organizace s nedůvěrou. Věřím, že díky přirozené generační výměně a mezinárodnímu rozhledu mladších ročníků si státní úředníci s terénními pracovníky snadno porozumí a vyjdou si vzájemně vstříc, budou-li k tomu mít prostor a pochopení svých nadřízených.

Pracovníci Úřadu práce to budou potřebovat zejména při plnění aktuálního úkolu uzavřít do konce roku 2026 takzvaný podpůrný plán se všemi domácnostmi s přiznanou superdávkou a příjmem do 1,43násobku životního minima. Podpůrný plán bude sloužit jako kontrakt mezi Úřadem práce a příjemci dávky, který vymezí postupy, jak jejich nepříznivou situaci zlepšit.

Kontaktní pracoviště Úřadu práce se tak stávají partnery místních občanských a dluhových poraden, azylových domů či kontaktních míst pro bydlení zřizovaných obcemi s rozšířenou působností. Odpovídá to dobré praxi v zemích, kde už pochopili, že jen poskytnout dávku nestačí. Ostatně u nás totéž dobře ví i většina nestátních sociálních pracovníků.

Občanské organizace věnující se přímé práci s klienty jsou však u nás přetížené a potýkají se s nedostatkem zaměstnanců. Proto je nutné, aby Úřad práce dokázal mezisektorovou spolupráci přenést z úrovně obcí také na ministerstvo práce a sociálních věcí. To pak ale musí skutečně naslouchat argumentům lidí z praxe, kteří vědí, o čem mluví — zejména při úpravě legislativy, která dopadá nejen na klienty, ale i na ty, kdo je doprovázejí. Ad hoc pracovní setkání frontálního typu ministra Juchelky zatím k účelné spolupráci státu s nestátními pomáhajícími organizacemi bohužel nesměřují.

Změny ve výpočtu takzvané superdávky se v brzké době zřejmě neuskuteční. Konkrétně jde o plynulý přechod ze skutečně vyplaceného výživného na náhradní výživné místo započítávání fiktivních částek, a také o zohlednění reálných příjmů lidí v oddlužení. Ministerstvo ale tyto úpravy zatím odmítá. Přitom by tím stát mohl zlepšit situaci desítek tisíc domácností.