Ve světových médiích, včetně českých, se krátce mihla zpráva, že paraguayský prezident Santiago Peña byl při impeachmentu odvolán z funkce a následně zatčen. Dozvěděli jsme se, že jeho pád byl důsledkem obřího skandálu s kolapsem digitální banky Ueno, s níž byla jeho vláda spojena a v níž měla uloženy peníze asi polovina Paraguayců. A občas se vyskytl i komentář, že pád loajálního Peni je po volebních porážkách Orbána, Vučiče a Flavia Bolsonara a po debaklu Republikánů v amerických „midterms“ další špatnou zprávou pro Donalda Trumpa.

Komentářů o situaci v Paraguayi samotné však mnoho nebylo, neboť o této zemi se všeobecně píše jen málo, snad nejméně ze všech jihoamerických států. Agrární země v hlubokém vnitrozemí kontinentu přináší málo politického vzrušení, neboť volby vyhrává vždy jediná státostrana Colorado, která je u moci už od roku 1947 — do roku 1989 jako diktatura Alfreda Stroessnera. Jedinou výjimkou byla překvapivá volba bývalého levicového biskupa Fernanda Luga v roce 2008, jehož však Colorado nenechalo ani dokončit plný mandát. Od té doby se o Paraguayi téměř nepíše a její představitelé si pochvalují, jaká je tam — na rozdíl od mnoha jiných zemí Latinské Ameriky — krásná stabilita.

Sója, kam oko dohlédne

Cena za tuto stabilitu je ovšem vysoká. Reálná moc v Paraguayi zůstává v rukou agrární oligarchie, která v posledních desetiletích přesedlala z tradičních plodin na geneticky modifikovanou sóju. Příjmy z pěstování této plodiny mají nulovou daň. Výsledkem je nejen deforestace, jejíž tempo v Paraguayi patří k nejdramatičtějším na světě, ale i mizení tradičního venkova.

Velkou částí země můžete projíždět nekonečné hodiny a neuvidíte nic než zelenou poušť sójové monokultury. Paraguajská sója vyžaduje vysoké dávky toxických herbicidů; obhájci lidských práv zdokumentovali nesčetné případy bezohledného leteckého práškování přilehlých vesnic a škol, případy intoxikací včetně smrtelných, těžkých genetických vad u dětí a dalších strašných následků.

Pro české čtenáře se naskýtá paralela s rostoucí expanzí řepky pod vládou Agrofertu. Toto srovnání je nicméně slabé: představme si spíše, že by na venkově zůstala právě jen řepka a byly zlikvidovány i okolní vesnice. V posledních letech totiž akceleroval proces vyhánění prostých vesničanů a indiánů z jejich vesnic, v němž mohou sójoví velkofarmáři počítat s podporou policie, úřadů a soudů i tehdy, je-li půda předmětem několika konkurenčních nároků: platí právo silnějšího.

Asi dvacet procent půdy v zemi — kolem 78 tisíc čtverečních kilometrů, tedy plochu odpovídající území České republiky — ostatně tvoří tzv. tierras malhabidas, „špatně nabyté půdy“, které někdejší diktátor Stroessner nelegálně rozdal několika rodinám svých příznivců. Vyhánění vesničané utíkají převážně do hlavního města Asunciónu, kde rozmnožují řady městské chudiny.

Vzhledem k tomu, že se z hlavní ekonomické aktivity státu nevybírají žádné daně, má paraguayský stát jen málo financí a velice slabou politiku sociálního zabezpečení. I vzdělání zůstává chudičké, jen něco přes šest procent obyvatel má vysokoškolský titul, zatímco v sousední Brazílii a Argentině je to přes dvacet procent. Oligarchii tento stav pochopitelně vyhovuje.

Inspirace Putinem i Trumpem

Téměř nic z těchto problémů nenajdete ani v paraguayské parlamentní debatě, ani v tzv. svobodném tisku, který je ovšem též téměř výlučně v rukou agrární oligarchie. Kromě propagace paraguayského modelu se tisk věnuje i zápasům o moc, které se však odehrávají mezi jednotlivými frakcemi strany Colorado spíše než mezi ní a ostatními stranami.

Opozice je slabá a téměř všichni státní úředníci jsou členy vládní strany, ale podobně jako v jiných režimech jedné strany existují mocenské střety uvnitř státostrany samotné. Nejde přitom o politické spory ve smyslu obsahovém — v tomto směru je strana Colorado homogenně ultrakonzervativní — ale o soupeření různých klik uvnitř vládnoucí oligarchie, které se občas vzájemně (a důvodně) obviňují z korupce.

Do tohoto kontextu spadá i současná politická krize. Prezident Santiago Peña byl jako nevýrazný politik zvolen v roce 2023 do funkce ve svých pětačtyřiceti letech jako zástupce frakce Honor Colorado, jejíž zkratka HC odpovídá iniciálám jejího bosse Horacia Cartese. Coby politik se zvlášť mafiánskou pověstí — mj. spojovaný i s obřím pašováním cigaret — byl prezidentem v letech 2013—2018, ale podle paraguayské ústavy už nemůže být znovu zvolen.

Peña byl obecně považován za Cartesovu loutku a první roky jeho mandátu byly vyplněny úsilím o revanš vůči předchozímu prezidentovi Mariu Abdovi, synovi někdejšího Stroessnerova tajemníka, patřícímu k poražené konkurenční frakci. Kromě toho byl přijat zákon na kontrolu nevládních organizací, otevřeně inspirovaný Putinovým Ruskem; Peña ho údajně nechtěl podepsat, ale nakonec uposlechl Cartesova diktátu.

Na mezinárodních fórech nastolila jeho vláda útočnou rétoriku o třech „hlavních“ lidských právech, jimiž mají být „právo na život“ — rozumějme absolutní zákaz potratů —, dále neomezené právo na soukromý majetek a svoboda projevu. Nešlo tedy o žádná „woke“ omezení, která v Paraguayi tak jako tak neexistovala.

V zahraniční politice se poslušný Peña v posledních dvou letech stal součástí Trumpovy vlny krajní pravice na americkém kontinentu. Pod jeho vedením přistoupila Paraguay nejen k bezpečnostní spolupráci v iniciativě „Štít Amerik“, ale v roce 2025 se stala i jedním ze států umožňujících Spojeným státům deportovat na jejich území občany třetích zemí. V době uzavření této dohody se spekulovalo, že jde o výměnný obchod za to, že USA stáhnou Horacia Cartese z černé listiny, na kterou byl pro korupci zařazen Bidenovou vládou. Peñova vláda to popřela, ale Cartes byl vzápětí skutečně z černé listiny stažen.

Případ banky Ueno a protiakce zrazeného kmotra

Peñův nečekaný pád podle všeho nebyl důsledkem jeho podezřelých vazeb na banku Ueno jako takových, ale skutečnosti, že se nakonec přece jen vzepřel svému „kmotru“ Horaciu Cartesovi. Před několika týdny téměř všichni „Cartesovi“ senátoři jeho frakci nečekaně opustili a přešli do nové, která založil sám Peña.

Protiakce zrazeného kmotra na sebe nenechala dlouho čekat: Cartes veřejně odhalil, že finance banky Ueno, která poskytovala až podezřele výhodné podmínky a umožňovala otevření účtů i prostým lidem, kteří na ně předtím u normálních bank nedosáhli, stojí na vodě. Byla to pravda: Ueno sice v jistém smyslu „demokratizovalo“ přístup k bankovním službám, ale prakticky nemělo vlastní kapitál a stálo na investicích státních institucí, stimulovaných samotným prezidentem, a na pyramidovém růstu počtu malých klientů, nalákaných prezidentovým „krytím“ této banky.

Je však pravděpodobné, že nebýt Cartesova zásahu, bylo by se Ueno udrželo přinejmenším do konce Peñovy vlády. Na latinskoamerické scéně se mezitím spekuluje o tom, že banka Ueno byla zřejmě jakýmsi pružným nástrojem financování „trumpistické internacionály“, z níž byly hrazeny např. špinavé hry na sociálních sítích proti Lulovi a jiným levicovým kandidátům ve volbách napříč kontinentem.

Co bude krize znamenat pro samotnou Paraguay a pro mocenský monopol strany Colorado, to zatím není jasné. Hlavním vítězem se zdá být ten, jenž je už dlouho — byť s přestávkami — nejsilnější postavou strany Colorado a zmiňované endemické korupce, Horacio Cartes. Jeho protitah mu nejen umožnil prezentovat se jako zásadový muž a vlastenec, ale vrátil mu i kontrolu nad vedením strany a státu. Nový prezident a budoucí kandidát Colorada Pedro Alliana byl totiž v krizi donucen přibrat viceprezidentského kandidáta z Cartesovy frakce, což předtím odmítal.

Odehrály se protesty občanů, jimiž se podařilo dosáhnout toho, že Peñovi nebylo umožněno podat demisi a získat tak imunitu, ale byl podroben doslova raketovému impeachmentu a předán k trestnímu stíhání. Zda se však obrátí hněv politicky málo organizované veřejnosti proti celé straně Colorado, nebo se novému vedení podaří předhodit občanům jen svrženého prezidenta jako jediného viníka, to se dá jen těžko odhadnout.

V bance Ueno měla sice uloženy peníze skoro polovina Paraguayců, ale většinou šlo o velmi malé úspory, které jim stát z garančního fondu vrátí nebo už vrátil. Nedá se tedy počítat s dalšími protesty motivovanými hněvem poškozených. Jakákoli další protestní reakce namířená proti monopolu strany Colorado, ať již v ulicích, či u volebních uren, by proto musela vycházet spíše z morálního rozhořčení nad korupcí jako takovou, která je však v Paraguayi do značné míry normalizována.