Máme docela jasnou představu o tom, co už při zacházení se zvířaty považujeme za nepřijatelné. Nechceme, aby byla zbytečně vystavována stresu, zraněním nebo vzájemným soubojům jen proto, že to tak lidé dělali v minulosti. U norování, lovecké metody používané především při lovu lišek, ale jako bychom používali jiný metr.

Lovecký pes je při norování vypuštěn do podzemní nory za divokým zvířetem a myslivec v tu chvíli přestává mít kontrolu nad tím, co se pod zemí odehrává. Pokud liška nebo jiné divoké zvíře před psem neuteče, může v úzkých chodbách dojít k souboji na život a na smrt. Vážná zranění přitom hrozí nejen lovenému zvířeti, ale i samotnému psovi. Přesto norování dál zůstává legálním způsobem lovu a jeho zákaz se někdy vykresluje skoro jako ohrožení samotné myslivosti.

Nepřijatelný a krutý způsob lovu

Čísla přitom ukazují pravý opak. Norování má při lovu lišek stále menší význam. V roce 2025 bylo v České republice uloveno přes 76 tisíc lišek. Pomocí norování necelých patnáct set. Zhruba 98 lišek ze sta tedy myslivci uloví jiným způsobem. A nejde o jednorázový výkyv. Ještě v roce 2003 se pomocí norníků, tedy loveckých psů určených k práci v norách, ulovila přibližně pětina všech lišek. Od té doby jejich podíl dlouhodobě klesá a z poměrně běžné metody lovu se stala okrajová záležitost.

Právě teď má Sněmovna možnost udělat za norováním definitivní tečku. K novele zákona na ochranu zvířat proti týrání je načtena celá řada pozměňovacích návrhů. Dva z nich se tomuto způsobu lovu věnují uceleněji. Poslankyně Jana Hanzlíková z ANO navrhuje zakázat norování lišky obecné, zatímco já prosazuji zákaz bez ohledu na to, jaký druh zvířete se v noře nachází. Oba návrhy zároveň počítají s ukončením používání živých lišek při výcviku loveckých psů. Liší se v tom, zda zakázat norování jen u lišky, nebo jako způsob lovu.

Návrh omezený jen na lišku může na první pohled vypadat jako rozumný kompromis. Má ale jednu zásadní slabinu. Nory nemají zvonek se jménem a myslivec před vypuštěním psa nemusí s jistotou vědět, co se uvnitř nachází. Stejné nory navíc využívají různé druhy zvířat. Pokud zákon zakáže jen norování lišky, bude se jeho dodržování velmi těžko kontrolovat. Vždycky totiž může zaznít, že pes nešel za liškou, ale třeba za jezevcem nebo psíkem mývalovitým.

A pak je tu ještě zásadnější otázka. Pokud považujeme za nepřijatelné, aby byl pes poslán pod zem do střetu s liškou, proč by měl být stejný postup v pořádku u jiného zvířete? Pes je pořád ve stejné úzké noře, myslivec nad situací pořád nemá kontrolu a riziko vážného zranění zůstává stejné. Stejně tak se nemění utrpení divokého zvířete, které před psem nemusí mít kam utéct. Proto má smysl zakázat norování jako metodu, ne jen jeho použití proti jednomu konkrétnímu druhu.

Zajímavé je, že ani poslankyně Hanzlíková ve Sněmovně nezpochybňovala samotný důvod zákazu a mluvila o tom, že norování ztratilo praktické opodstatnění, protože dnešní technické prostředky umožňují regulovat lišky efektivněji. Do sněmovního systému dokonce původně vložila dvě verze svého návrhu, jednu pro všechna zvířata a druhou jen pro lišku obecnou. Nakonec se ale v rozpravě přihlásila pouze k užší variantě.

Není to konec myslivosti

Úplný zákaz přitom není jen požadavkem aktivistů za práva zvířat. Za ukončení norování se v odborném stanovisku adresovaném poslankyním a poslancům postavila více než stovka veterinářů, zoologů, biologů a dalších odborníků. Zákaz má podporu i mezi myslivci. Dlouhodobě se proti norování staví například režisér a dlouholetý myslivec Václav Chaloupek.

Pro úplný zákaz mluví i samotný vývoj myslivosti. Dnešní myslivci mají k dispozici moderní optiku, termovize a další techniku, kterou předchozí generace neměly. Změnily se způsoby lovu a s nimi klesl i význam norování. Tvrdit za těchto okolností, že zákaz norování ohrozí schopnost regulovat stavy lišek, se míjí s tím, jak česká myslivost už dnes funguje.

Moc smyslu nedávají ani další strašáky, které se v debatě opakují. U lišek se v České republice vzteklina naposledy objevila v roce 2002. Riziko jejího zavlečení ze zahraničí stát dál hlídá a zákaz norování na tom nic nezmění.

Stejně tak je potřeba zasadit do širšího kontextu úbytek drobné zvěře. Krajinu jsme za poslední desetiletí zásadně změnili. Zmizely meze a remízky, pole se scelila do obrovských lánů a intenzivní zemědělství připravilo řadu zvířat o potravu, úkryt i prostor k rozmnožování. Právě tady je potřeba hledat hlavní příčiny propadu stavů koroptví, křepelek a dalších zvířat, která byla dříve běžnou součástí naší přírody.

Objevuje se také argument tradice — norování jako české kulturní dědictví. Jenže tradice může vysvětlit, proč se určitá metoda používala v minulosti a proč přetrvala tak dlouho. Sama o sobě není důvodem, proč ji zachovávat navždy.

Zákaz norování zkrátka neznamená zákaz myslivosti. Neznamená konec lovu lišek. Neznamená ani rezignaci na ochranu drobné zvěře nebo na veterinární prevenci. Znamená jen to, že se jeden krutý a stále méně potřebný způsob lovu stane minulostí.