Uzavření ubytovny je vždy problém. V případě brněnských ubytoven Pohoda, která se má rekonstruovat, a Podlesí, která byla uzavřena, jde o vyšší desítky lidí, kteří se na běžném trhu s bydlením nemají šanci uplatnit.

Co teď s nimi? Brno sice disponuje rozsáhlým obecním bytovým fondem, otázkou ale je, komu ho zpřístupňuje. Zatímco média opakovaně popisují zvýhodňování politiků a jejich blízkých při nakládání s obecními byty, a v brněnských obecních bytech se dokonce natáčelo porno, rodiny z ubytoven často na přidělení bytu čekají roky. V Brně totiž dlouhodobě chybí politická vůle tento fond využít k řešení situace lidí v bytové nouzi.

V souvislosti s ubytovnami se ne zcela důsledně hovoří o tom, že jde o výrazně etnizovaný fenomén. Přestože na ubytovnách najdete lidi z majority včetně seniorů a příslušníků nižších sociálních tříd, pokud jde o rodiny s dětmi až na úplné výjimky to jsou romské rodiny.

Romy nikde nechtějí

To, že romské rodiny mají na trhu s bydlením naprosto minimální šanci, ví celá česká společnost už přes třicet let. Vědět je ovšem jedna věc, druhou věcí je, že současný stav nikoho doopravdy nepálí. Lze to vyvodit i z toho, že zákon o sociálním bydlení, který by tuto situaci snad částečně vyřešil, už není tématem ani v předvolebních kampaních, jak tomu bylo dřív. Není poptávka, není nabídka.

Není náhodou, že je Česká republika opakovaně kritizována za etnickou segregaci především Romů. Segregace ale není jen důsledkem selhávajících politik — česká společnost segregovaná být do značné míry chce. Většinová společnost chce žít odděleně od Romů a nechce s nimi sdílet školy, zaměstnání, domy ani sousedství.

Známý je takzvaný efekt pěti romských dětí ve školní třídě. Do počtu pěti dětí rodiče z majority situaci tolerují, jakmile ale počet romských dětí stoupne nad toto číslo, začnou své děti hromadně odhlašovat ze školy. Podobně vypovídající byl případ, kdy před lety obyvatelé jednoho z panelových domů v Orlové fyzicky zablokovali vchod do domu, aby zabránili nastěhování romské rodiny, která si v domě legálně pronajala byt. Zkrátka, když už tu Romové žít musí, ať žijí odděleně a většinová společnost se s nimi potkává co nejméně.

A tak tu mohou v zásadě nerušeně vyrůstat generace romských dětí v prostředí ubytoven, jakou je třeba Pohoda. Ubytovna Pohoda byla vždy suverénně nejhorší ze všech brněnských ubytoven. Lze ji jen těžko popsat jinak než jako peklo, nehodné reality členské země EU v 21. století. Plíseň, švábi, štěnice, špína, hluk, zápach a vyšší desítky lidí, kteří na jednom patře sdílejí dva sporáky, dva záchody a sprchové kouty.

Mnoho rodin, s nimiž v NERO kolektivu pracujeme, v nějaké fázi svého života na Pohodě pobývalo, a všechny se snažily co nejrychleji dostat pryč. Někomu se to podařilo v řádu dní, někomu měsíců, jiní tam stále žijí. Ač rodiny své pokoje, za něž platí kolem 16 tisíc Kč, udržují obvykle úzkostlivě uklizené, žijí v prostředí, kde se na chodbách povalují odpadky a na dvoře pobíhají potkani. Je tedy špatně, že se taková ubytovna uzavře, respektive rekonstruuje? Rozhodně není — problémem je to, co (ne)následuje.

Pro většinu obyvatel ubytovny znamená ztráta bydlení další neřešitelnou situaci, kterou se většinou nakonec podaří vyřešit jen další formou dočasného nevhodného bydlení — jinou ubytovnou, azylovým domem či přeplněným bytem příbuzných. A když se to pak jednou nepovede, končí rodiče na ulici a děti v institucionální péči.

Na vině je majorita

Ač ale provozovatelé ubytoven bezpochyby zaslouží nemilosrdnou kritiku za participaci na byznysu s chudobou, je otázkou, zda jsou to právě oni, kdo nese největší díl viny za tuto situaci. Velký díl viny má v každém případě celá česká společnost, která je etnicky segregovaná a chybí vůle s tím něco dělat, což se odráží i na přístupu úřadů k celé problematice, jak je vidět i v Brně.

Jestliže po uzavření ubytovny v Šámalově ulici v roce 2018 město Brno zajišťovalo nouzové ubytování a aktivně pomáhalo rodinám hledat náhradní bydlení, při uzavření ubytovny v Jarní v roce 2024 se už magistrát omezil na proklamace o pomoci jen několika vybraným rodinám.

Prakticky se to ovšem, dle našich informací, týkalo jen jediné rodiny. Té byl nejprve nabídnut byt v domě s přechodným pobytem v Koniklecové, který je ovšem jen službou pro matky s dětmi, což od rodiny odlučuje otce. Po několika měsících, kdy si musela rodina poradit sama, se ale nakonec skutečně dočkala obecního sociálního bydlení, kde žije dodnes.

Ostatní rodiny si musely poradit samy a nyní, po dvou letech, žije většina z nich mimo Brno nebo na dalších brněnských ubytovnách, včetně zmiňované Pohody. Existuje v České republice vůbec společenská poptávka po tom, aby se tento začarovaný kruh doopravdy vyřešil?

Jádrem problému je, že česká většinová společnost nechce s Romy sdílet životní prostor. I uzavření Podlesí předcházela setrvalá kampaň místních obyvatel na sociálních sítích, aby ubytovna z Kohoutovic zmizela. Jednalo se o menší ubytovnu v prostoru bývalého hotelu na kraji městské zástavby u lesa, která nabízela vcelku důstojné bydlení v bytech s vlastním sociálním zařízením.

Ubytovnu s jejími obyvateli ale nikdo ve svém sousedství nechce, a tak i zástupci kohoutovické radnice uklidňovali rozhořčené obyvatele, že se snaží tlačit na majitele ubytovny, aby objekt prodal, což se i nakonec stalo. A lidé z ubytovny? Jedna z rodin se nejprve odstěhovala do severních Čech a následně na ubytovnu Markéty Kuncové, jiná vystřídala v krátké době několik azylových domů mimo Brno, další z rodin je zpět na Pohodě a jiné střídají dočasná bydlení a naději s beznadějí.

Není náhodou, že je bydlení na ubytovně kvůli své chronické nestabilitě klasifikováno jako forma bezdomovectví. V ideálním světě by tak ubytovny v České republice vůbec neměly neexistovat. A pokud přece, neměly by v nich žít rodiny s dětmi, protože by k tomu nebyl důvod. Z Brna teď sice jedna ubytovna zmizela a druhá po rekonstrukci nejspíš sníží kapacitu a zlepší standard, dobrá zpráva je to však jen napůl.

Problémem je, že pro určitý a z velké části etnicky definovaný segment české společnosti neexistuje dostupné standardní bydlení. Právě z toho totiž plyne sama existence fenoménu ubytoven. A tento problém uzavřením ubytoven nezmizí. Naopak. Omezené možnosti bydlení pro romské rodiny se nyní stanou ještě omezenějšími a zoufalá situace ještě zoufalejší.

V Brně se tak životní prostor pro jeho romské obyvatele opět scvrkává. Zběsilá gentrifikace lokality v okolí ulic Cejl a Bratislavská systematicky připravuje romské rodiny o možnosti bydlení. Dosavadní domy ustupují demolicím a přestavbám, zatímco nová rezidenční výstavba nabízí bydlení mimo finanční možnosti těchto rodin.

Prakticky všechny romské rodiny, se kterými jsme v kontaktu, mají už řadu let podané žádosti o sociální či obecní bydlení. Občas se na někoho štěstí usměje, většinou ale ne, a tak romské rodiny ze zoufalství často Brno opouštějí. Nelze se ubránit dojmu, že to magistrátu, městským částem i občanům vlastně vyhovuje.

Tento systém etnické segregace české společnosti je nejen krutý, nesmyslný a neefektivní, ale i nesmírně drahý pro veřejný rozpočet. Ale zdá se, že všichni ten účet raději zaplatíme, než abychom se s Romy museli potkávat ve školách, v práci, v ulicích našich čtvrtí či na chodbách našich domů.