↗

Stát by měl mít přehled o tom, jak se mezi veřejné, neziskové a soukromé poskytovatele rozdělují jednotlivé typy služeb a klientů. Jaké prostředky čerpají z veřejných rozpočtů a zdravotního pojištění. Jaké mají personální náklady a standardy péče. A u služeb financovaných z významné části z veřejných zdrojů je zcela namístě sledovat také to, jak se veřejné peníze promítají do ekonomických výsledků provozovatelů. Edward Ardizzone: Royal Herbert Hospital (1941)

Česká společnost stárne. To je fakt. Už dnes proto víme, že potřeba dlouhodobé péče bude v příštích desetiletích jen růst. A spolu s ní poroste logicky také množství veřejných peněz, které to bude stát. Jenže tam, kde existuje stabilní a rostoucí poptávka spolu s relativně předvídatelnými veřejnými příjmy, tam přirozeně roste také zájem soukromých investorů.

A zdaleka nejde jen o jednotlivé soukromé domovy pro seniory. Vznikají velké skupiny, které propojují pobytové sociální služby, domácí a ambulantní péči, zdravotní služby a někdy také nemocnice. Ty díky své velikosti mohou centralizovat administrativu, nábor pracovníků, nákup, IT nebo vykazování zdravotní péče. A dosahovat tím úspor, kterých menší poskytovatelé dosáhnout nemohou. Na tom samozřejmě principiálně není nic špatného. Problém ale může nastat jinde.

Kde se v sociálních službách berou peníze?

Pobytové sociální služby ovšem nejsou financovány jen z peněz svých klientů. Stojí na několika zdrojích zároveň: úhradách za ubytování a stravu, příspěvku na péči, veřejné podpoře a v případě poskytované zdravotní péče také na úhradách zdravotních pojišťoven.

Pokud má tedy dané zařízení smlouvy se zdravotními pojišťovnami a jeho zdravotnický personál poskytuje indikovanou ošetřovatelskou či rehabilitační péči, může za tyto výkony získávat prostředky z veřejného zdravotního pojištění.

A právě kombinace různých zdrojů financování spolu s vysokou kapacitou, kterou dokážou velké skupiny nabídnout, může být pro velké poskytovatele ekonomicky zajímavá. Nejde přitom o to, že by snad za stejného klienta soukromá firma dostala víc než státní péče. Jejich velikost, struktura klientů, schopnost efektivně řídit provoz a využívat všechny dostupné zdroje financování prostě dohromady skládají finančně zajímavý obrázek.

To platí například u domovů se zvláštním režimem, kde často pobývají klienti s demencí a vyšší potřebou zdravotní a ošetřovatelské péče. A poskytovatel s velkou kapacitou a dobře nastaveným systémem indikace a vykazování zdravotních výkonů zde může snadno získávat významnější objem příjmů třeba ze zdravotního pojištění. Právě proto tento segment rychle roste.

V roce 2024 bylo v České republice téměř 27 tisíc lůžek v domovech se zvláštním režimem a výdaje na tento typ služby dosáhly 18,5 miliardy korun. V roce 2014 přitom činily 4,5 miliardy. Zatímco počet lůžek v klasických domovech pro seniory mírně klesá, kapacita domovů se zvláštním režimem roste. A s pokračujícím stárnutím populace bude tento objem růst dál. A s ním i zájem investorů.

Soukromník si může vybírat. Stát ne

Soukromý investor přirozeně hledá takový model, který je dlouhodobě udržitelný a umožňuje mu návratnost vložených peněz. Soukromník bude proto logicky preferovat služby, u nichž lze dobře plánovat obsazenost, příjmy a náklady a kde lze dosahovat vyšší efektivity.

Jenže sociální systém nesestává pouze z takových služeb. Potřebujeme také malé služby v regionech, kde nebude nikdy možné využít ekonomiku velkého zařízení. Potřebujeme intenzivní péči o lidi s velmi komplexními potřebami. Potřebujeme služby, které vyžadují hodně personálu na relativně malý počet klientů. Potřebujeme zkrátka péči i tam, kde její poskytování nebude ekonomicky zajímavé.

Soukromý poskytovatel se může rozhodnout, že určitý typ služby otevřít nechce. Obec, kraj ani stát si takový luxus dovolit nemohou. Pokud jejich obyvatelé péči potřebují, veřejný sektor musí hledat způsob, jak ji zajistit.

A právě proto bychom měli to, jak se mění struktura poskytovatelů české dlouhodobé péče, velmi pozorně sledovat.

Největším rizikem totiž není samotná existence možného zisku v sociálních službách. Rizikem je situace, kdy by se ekonomicky atraktivnější části systému postupně koncentrovaly u velkých soukromých společností, zatímco veřejnému a neziskovému sektoru by zůstávaly služby, které jsou personálně nejnáročnější, nejdražší a ekonomicky nejméně předvídatelné.

Nestačí tedy každý rok diskutovat o tom, zda do sociálních služeb posíláme o miliardu víc nebo míň. Potřebujeme vědět, komu veřejné peníze směřují, jaké služby za ně vznikají a jaké klienty jednotliví poskytovatelé přijímají.

Stát by měl mít přehled o tom, jak se mezi veřejné, neziskové a soukromé poskytovatele rozdělují jednotlivé typy služeb a klientů. Jaké prostředky čerpají z veřejných rozpočtů a zdravotního pojištění. Jaké mají personální náklady a standardy péče. A u služeb financovaných z významné části z veřejných zdrojů je zcela namístě sledovat také to, jak se veřejné peníze promítají do ekonomických výsledků provozovatelů.

Tohle není boj proti soukromým poskytovatelům. Česká republika bude v příštích letech potřebovat nové kapacity a bez soukromých investic se pravděpodobně neobejde. Musíme ale nastavit systém tak, aby soukromé investice doplňovaly veřejnou síť, nikoli aby si z ní postupně vybíraly pouze její ekonomicky nejzajímavější části.

Sociální systém totiž musí zajistit kvalitní péči i tam, kde se na ní vydělat nedá. A je úkolem státu, krajů a obcí, aby to tak bylo.