„Moje téma je město, mozek, stres,“ říká, jako by vyjmenovával vzory podstatných jmen, Tadeáš Dvořák z Recetoxu — výzkumného ústavu při Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity, který se zabývá vlivem chemických látek na lidské zdraví a životní prostředí.

Konkrétně zkoumá, jak město a faktory v něm — hluk, znečištění ovzduší nebo zeleň — ovlivňují stres člověka. „Představte si, že jste na rušné křižovatce. Je tam hluk, zápach, nevypadá to pěkně. Porovnejte si takovou situaci s procházkou po hezkém parku. Ten rozdíl vnímá každý z nás dennodenně. Nicméně věda to doteď nedokázala popsat. Neměli jsme metodologii, a tím pádem ani objektivní data popisující, jaký mechanismus v nás v reakci na různá městská prostředí funguje,“ vysvětluje Dvořák.

Můžete popsat, jak takový výzkum provádíte?

Pracujeme s pomocí metod z fyziologie. Ukazatelem stresu totiž může být srdeční tep nebo také kožní vodivost, tedy to, zda se člověk potí. Dále sledujeme aktivitu mozku. Data nám pomáhají pochopit, co nám ve městě stres zvyšuje, a co ho naopak snižuje. Zkoumáme, co je optimální míra stresu ve městě.

Kolik lidí se vašeho výzkumu účastnilo?

Výzkum se skládá z několika studií a každá z nich má svůj populační vzorek. Největší z nich, kde jsme použili magnetickou rezonanci, měla sedmašedesát účastníků. Další měla pětapadesát. Nejsou to epidemiologické studie, které se měří na stovkách až tisících lidí.

Výzkum má terénní část a část, kdy s účastníky pracujeme v laboratoři. Primárně jsme měli účastníky z věkové skupiny mladších dospělých, respektive studentů vysokých škol, protože k těm jsme měli při náboru nejsnadnější přístup. Potřebovali jsme věkově sourodou skupinu. Osobně bych se rád v budoucnu zaměřil i na nějaké zranitelnější demografické skupiny.

Při samotném výzkumu pak měli účastníci na sobě hlukoměr, umístěný u ucha, aby co nejvěrněji zachytil míru hluku, které byli vystaveni. Měli na sobě také takovou krabičku, která zachycuje prachové částice v ovzduší, a dále vestu, která měří variabilitu srdečního tepu pomocí elektrod na hrudi. Jejich pohyb městem snímala také kamera umístěná ve výši očí, abychom věděli, co přesně v který moment vidí.

A kde se tedy s touto výbavou pohybovali?

Vytipovali jsme pětikilometrovou trasu, která začínala na Mendlově náměstí, pokračovala přes centrum a náměstí 28. října až ke Kotlářské. Měřili jsme, čemu jsou v těch místech vystaveni. Matematickým modelováním jsme pak zkoumali, jak to ovlivňuje tepovou frekvenci, pocení a tak dále.

V terénní studii nedokážete rozlišit, zda člověka v danou chvíli ovlivňuje hluk, nebo spíše prachové částice. Navazuji na ni tudíž experimentem v neurovědní laboratoři, kde účastníkům ukazuji fotografie nebo video dané trasy. Mohu tak pozorovat jejich reakce bez vlivu prachových částic, video z jejich trasy jim pouštím bez zvuku. Zajímá mě při tom účinek na zrak člověka — tím totiž přijímáme až osmdesát procent smyslových informací. Jinak řečeno, zkoumám vizuální faktory ve městě a to, jak na člověka působí.

A co vám z toho vychází za poznatky?

Některé studie, například z magnetické rezonance, ještě vyhodnocujeme. Nicméně už teď máme nějaké výstupy. Na zkoumané trase jsme vytipovali tři místa, kde hluk našim účastníkům zvyšoval tepovou frekvenci i kožní vodivost. Bylo to Dominikánské náměstí, což si dáváme do souvislosti s hlukem aut projíždějících po dlažebních kostkách. Dalším takovým bodem byla křižovatka Bratislavské a Koliště.

Data nám ale také ukazují, že jsme na ty faktory nějak adaptovaní. Ne každá křižovatka nám automaticky zvyšuje tepovou frekvenci.

Naše studie je unikátní v tom, že zkoumá trasu po jednotlivostech — co se přesně děje v konkrétních úsecích cesty. Předešlé studie naopak reakci na zkoumanou trasu zprůměrovaly, čímž se vytrácí spousta detailů. Důležité je ale poznamenat, že nemůžeme z toho, co jsme zkoumali, automaticky vyvodit obecně platný závěr, tedy například že Dominikánské náměstí je stresující vždy a pro všechny.

Náš vzorek účastníků navíc deklaroval, že ta místa znají. Nemusí to nutně znamenat, že by tudy procházeli každý den, literatura ale říká, že velmi záleží na tom, kde jsme vyrůstali. Lidé, kteří strávili prvních patnáct let na venkově, mají jinou stresovou reaktivitu.

Schopnost adaptovat se na takové prostředí tedy existuje?

Ano, samotný stres je adaptace.

Stres tedy není jenom reakce, ale i nástroj?

Nástroj, který nám pomáhá přežít a orientovat se ve světě kolem nás. Není a priori špatný. Pomáhá nám třeba uskočit ze silnice před houkající sanitkou. Dodává nám nějakou optimální míru stimulace.

Co ještě vám studie ukázala?

Vzali jsme účastníky do magnetické rezonance, kde pozorujeme aktivitu mozku. Dále jsme jim nasadili EEG čepičku s 256 elektrodami, které na mozku snímají elektrický potenciál. Následně jsme jim ukazovali obrázky, tentokrát to však nebylo z Brna, ale z ulic Denveru v Coloradu. Chtěli jsme znát jejich reakce na prostředí, které neznají.

Když jako Brňačka procházíte přes park Lužánky, můžete mít emoční a paměťové asociace, které nedokážeme ve výzkumu zachytit. Opět jsme zkoumali, co dělá zrak, jak reaguje na různé vjemy — ať už auta, nebo jiné prvky.

Proč zrovna Denver?

Použili jsme 320 typizovaných fotografií, používaných i v jiných studiích, které obsahují kategorie přírodního prostředí a zastavěného prostředí. Jedná se o snímky bez lidí, abychom se mohli zaměřit pouze na věci.

Hodně mě zajímají fasády a jejich geometrie. Teorie je taková, že nás nepřetěžuje jenom hluk, obdobně na nás působí i to, co vidíme. Kolegové ve Španělsku a v Cambridgi vytvořili software, který dokáže predikovat, jaký prvek na fasádě, jaký ornament či jaká scenérie bude člověka stresovat. Předpoklad je ten, že ke stresu vedou ostré hrany na fasádě a dále pak barevné kontrasty — představme si například barevný poutač na šedé fasádě. Já pak na neurovědních datech ověřuji, zda tento předpoklad platí.

Bavíme se tedy o takzvaném vizuálním smogu? Potvrzují se vám v laboratoři předpoklady zahraničních kolegů?

Přesně, vizuální smog. Musíme si ale uvědomit, že ty metriky známe i z přírody, například v podobě holých a ostrých kmenů stromů. Není tak automaticky řečeno, že město je špatné a příroda dobrá. Zkoumáme, jestli můžeme vzít dobrou geometrii z přírody a implementovat ji na fasádu ve městě.

Výsledky výzkumu nám říkají, že rozdíly v barevném kontrastu ovlivňují zrakovou kůru. Čím vyšší barevný kontrast, tím více pracovaly neurony ve zrakové kůře a spotřebovávaly kyslík a glukózu. To nám ukázala magnetická rezonance.

Naše města jsou na tento typ vizuálního znečištění dost bohatá. Co to tedy znamená, když se po nich denně pohybujeme?

Taková města nás mohou přetěžovat a stresovat. Setkáváme se v nich navíc i s dalšími faktory, které na nás působí negativně. Představte si brněnské hlavní nádraží. Jeden stresující faktor je hustota lidí, dále tam máme hluk, pachy, znečištěné ovzduší. Člověk je také svědkem různých sociopatologických jevů. To vše nás ovlivňuje.

Potom už záleží na tom, co v dané situaci potřebujete. Pokud se tím cítíte přetížená a ve stresu, je fajn naordinovat si senzorickou dietu, například popojít o ulici vedle, kde aspoň nebudou křiklavé poutače.

Člověk intuitivně ví, kde mu ve městě není dobře. Když si to chci ulehčit jako chodec, můžu si například naplánovat cestu přes park, jak navrhujete. Jenomže města jsou také plná řidičů za volantem, kteří jsou — předpokládala bych — stresovým faktorům tohoto typu vystaveni extrémně. Dá se říct, že proto řidiči představují vyšší míru rizika pro ostatní?

Sám řidiče nezkoumám a nemám na to tudíž data. Ale dokážu si představit, a to i na základě odborných článků, že stres, kterému jsou řidiči vystaveni, vede k větší agresi za volantem.

Existují i studie, které spojují billboardy a vizuální smog s negativním dopadem na reakční dobu řidiče.

Mluvil jste o tom, že stres není jenom špatný. Ale pokud je mu někdo vystaven chronicky, není to rizikové?

Problém nastává ve chvíli, kdy stres způsobí chronické zatížení organismu. Pak následuje takzvaná alostatická zátěž, kdy se organismus nedokáže adaptovat dobře. Následkem může být přetížení tkání orgánových systémů. Ve městě tento stav spojujeme třeba s rozvojem kardiovaskulárních nemocí nebo s výskytem schizofrenie a úzkosti.

Můžeme tedy natvrdo říct, že urbánní stres vede ke kardiovaskulárním nemocem, schizofrenii a úzkostem?

Žití ve městech je bráno jako největší environmentální faktor, který zvyšuje výskyt schizofrenie.

Už několik měsíců v Brně procházím jednou až dvakrát denně trasou přes Husovice a Cejl. O zeleň prakticky nezavadím, potkávám osoby viditelně pod vlivem drog, občas mám obavy z interakce s nimi, narážím na nepořádek a celkově zanedbané prostředí, samozřejmě i na onen vizuální smog. Po čase mi došlo, že se moje celkové psychické rozpoložení během těch měsíců poněkud propadlo. Může to souviset?

Určitě.

Takže si pěstuji zvýšené riziko zmíněných onemocnění?

Teoreticky ano.

Jak máme ve městě žít dobře? Pomůžou nám třeba únikové strategie, například že si vytvoříme hezkou domácnost, do níž se před městem schováme? Anebo si umíme na ošklivé zvyknout?

Jedna z evolučních teorií říká, že lidský zrak se vyvíjel po miliony let primárně v prostředí africké savany. Tedy úplně jinde, než kde žije velká část lidstva posledních sto až sto padesát let. Zrak se tedy vyvinul v prostředí určité geometrie, například v podobě fraktálů ve větvích stromů nebo v plynulých přechodech mezi barevnými kontrasty.

Teď jsme naopak obklopeni vizuálním smogem a ostrými hranami. Předpoklad je takový, že jsme evolučně uzpůsobeni vidět „hezké a příjemné věci“ a že je to tudíž také výhodné pro náš metabolismus — jinými slovy lidský mozek potřebuje méně kyslíku a glukózy, aby zpracoval scénu zeleně v parku, než aby zpracoval ulici na Cejlu.

Když to okolí kolem nás není hezké, může to vést k tomu, že si hledáme únikové mechanismy například tak, že si to uděláme hezké doma nebo často jezdíme za město.

Když se u toho Cejlu ještě zastavíme. Jedná se o takzvanou vyloučenou lokalitu s převážně romským obyvatelstvem, celkově je to čtvrť zatížená socioekonomickým nedostatkem. A právě v této lokalitě je chronický nedostatek zeleně a přebytek vizuálního smogu. Jak slýcháme, subjektivně sice obyvatele Cejlu trápí spíše nedostatek prostředků než zeleně, ale na to se fyziologie neptá. Proto mě zajímá, zda může zdravější město pomáhat sociálně a ekonomicky vyloučenému obyvatelstvu.

Ve Velké Británii je zeleň jako prostředek ke spravedlivému přístupu ke zdraví velké vědecké téma. Dívají se tam na zeleň jako na nástroj, který může odstraňovat nebo naopak prohlubovat nerovnosti ve společnosti. Je tam i snaha poznatky převádět do různých komunitních programů. Třeba do komunitního zahradničení. Ale u nás tam ještě nejsme.

Zaujal mě také výzkum z univerzity v Sussexu, kde se zabývali estetikou čtvrtí Londýna a spojovali to se socioekonomickými rozdíly. Vyšly tam hezké asociace, kdy čistě podle vzhledu ulic bylo možné předvídat právě socioekonomický index čtvrti. Je to popis stavu, ne návod, co s tím. Ale potvrdilo se, že vyloučené lokality mají horší přístup k zeleni.

Je to tedy evoluční chyba urbanismu, když začal z měst vytlačovat zeleň?

Na základě dat z neuroarchitektury už probíhají první testy, kdy starou brutalistní budovu přestaví na pseudoklasicistní styl čistě proto, že je to příjemnější pro oko, jak jsem vysvětloval. Z pohledu fyziologie možná část moderní architektury vážně představuje slepou uličku. Není to pro nás nejzdravější.

A lze to kompenzovat právě tou zelení? Dnes vidíme nové a nové developerské projekty, které se vyznačují zas a znovu jen ostrými hranami.

Teoreticky ano. Jedna pilotní studie zkoumala prostřednictvím videa vliv městské zeleně. Viděli jsme, že i malé prvky zeleně dokáží zvýšit beta oscilace v mozku ve zrakové části, což by mohlo znamenat, že pokud v těchto moderních čtvrtích přidáme na parter budovy aspoň nějaké popínavé rostliny, bude to optimálně stimulovat zrakový systém.

Jak byste Brno hodnotil z pohledu svého oboru celkově?

Záleží, jaké máte štěstí, tedy jak daleko se nacházíte od těch negativních faktorů a jak blízko to máte k zeleni. Když jsem studoval mapy veřejně přístupné zeleně, viděl jsem jí tu velmi málo. Často tu jsou zelené plochy v uzavřených vnitroblocích. Ve veřejném prostoru potřebujeme zeleně mnohem více.

Poslouchá vaše poznatky někdo na úrovni vedení města?

Zatím se soustředíme na publikaci ve vědeckých časopisech a až potom si budeme jistí v předávání dat municipalitě. Profesorka Julie Vašků, která vede naši výzkumnou skupinu, podílí se na strategii Brno 2050. Touto cestou se snažíme ovlivňovat budoucí plány města, ale jak jsem řekl, zatím jsme ve fázi základního výzkumu.

Dotkli jsme se toho, že na stresové faktory se dovedeme adaptovat. Ví se, jak to v kontextu města vlastně funguje? Pokud budu žít kupříkladu na Cejlu a zvyknu si, budu odolnější?

Kolegové z naší výzkumné skupiny zkoumali transgenerační přenos stresu mezi lidmi, kteří vyrůstali ve válečném prostředí. To je sice něco jiného, ale z jejich práce každopádně vyplývá, že prostředí, ve kterém vyrůstáte, dokáže ovlivnit i generace, které přijdou po vás.

Na druhou stranu, naše schopnost adaptace je velká, takže je možné, že jsme prostředí, které obýváme, nějak přizpůsobení. Kdyby nám stres neustále vyskakoval na každé křižovatce, bylo by to nesmírně energeticky náročné.

Narazil jste ve spřízněných výzkumech na něco, co vás samotného překvapilo?

Existují studie, které ukazují, že už jenom čtyřicet vteřin pozorování stromu z okna vám dokáže regenerovat pozornost. I takové malé změny začleněné do našeho dne nám mohou pomoct.

Něco podobného ukazují studie pozorování horizontu. Když vyjdete v Bohunicích nad Brno, opustíte tunelové vidění města a aut v ulicích a spatříte horizont, uvolní se vám zrakové svaly. Studie ukazují, že to dokáže aktivovat parasympatikus a zklidnit člověka. To vše mohou být strategie, jak bojovat se senzorickým přetížením.

Co děláte vy pro to, abyste přežil město ve zdraví?

Vybral jsem si bydliště blízko zeleně. Kromě environmentálních faktorů je tu ale velké pole životního stylu, zdravých vztahů, stravy a pohybu. To by také mělo zaznít.

Miluju jezdit do práce na kole. Podpora cyklodopravy je pro města jistě také způsob, jak obyvatelstvo podpořit. A na příkladu Paříže lze vidět, že to jde a že se tímto způsobem může podařit ovlivnit i environmentální faktory, jako je třeba znečistění ovzduší.

ZUZANA VLASATÁ

Rubrika „Rozjezd — Linka k pochopení Brna“ vychází s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.