Bosna a Hercegovina má za sebou volby, které na domácí politické scéně přinesly především kontinuitu. Tradiční politické strany si udržují dominantní postavení mezi Bosňáky, Chorvaty i Srby a ani nucený odchod Milorada Dodika z prezidentské funkce Republiky srbské zásadně neoslabil jeho Svaz nezávislých sociálních demokratů (SNSD).

Výraznější změny se odehrávají v mezinárodním prostředí, o které se poválečná Bosna a Hercegovina opírá už více než tři desetiletí. Návrat Donalda Trumpa do Bílého domu přinesl proměnu amerického přístupu k regionu, oslabil koordinaci Washingtonu s evropskými partnery a znovu otevřel prostor pro debaty, nakolik může dosavadní daytonské uspořádání Bosny a Hercegoviny fungovat bez jednotné a důvěryhodné podpory západních mocností.

Komplikovaný volební systém

Bosenské volby odrážejí mimořádně složité politické uspořádání vytvořené Daytonskou mírovou dohodou z roku 1995. Silně decentralizovaná země se skládá ze dvou hlavních entit: bosňácko-chorvatské Federace Bosny a Hercegoviny, rozdělené do deseti kantonů, Republiky srbské, v níž dominují Srbové. Politická soutěž se proto neodehrává jako jeden celostátní zápas, ale spíše jako několik paralelních soubojů o reprezentaci bosňáckého, chorvatského a srbského politického prostoru.

Ve všeobecných volbách 4. října 2026 voliči rozhodovali o obsazení několika úrovní moci zároveň. Přímo volili tři členy státního předsednictva a poslance dolní komory státního parlamentu. Ve Federaci Bosny a Hercegoviny vybírali také poslance federálního parlamentu a členy zastupitelstev deseti kantonů, zatímco v Republice srbské volili Národní shromáždění a prezidenta entity. Výsledek hlasování však sám o sobě neurčuje, kdo a jak bude vládnout: významnou roli hrají také nepřímo obsazované komory a následná koaliční vyjednávání na státní, entitní i kantonální úrovni.

K volbám přišlo pouze asi 42 procent oprávněných voličů, tedy téměř o deset procent méně než před čtyřmi lety. Za nízkou účastí stojí především dlouhodobá frustrace z politické a ekonomické stagnace; výsledné číslo navíc částečně zkresluje zastaralý volební registr. Svou roli mohlo sehrát i zavedení biometrické identifikace voličů, elektronického ověřování a skenování hlasovacích lístků, které omezilo prostor pro dřívější manipulace a hlasování za nepřítomné voliče.

Volby potvrdily stará centra moci

Ve Federaci Bosny a Hercegoviny potvrdil svou popularitu Denis Bećirović ze Sociálnědemokratické strany (SDP) a obhájil mandát bosňáckého člena státního Předsednictva. Porazil tak Bakira Izetbegoviće, představitele Strany demokratické akce (SDA) a syna prvního prezidenta nezávislé Bosny a Hercegoviny Aliji Izetbegoviće. V parlamentních volbách však naopak výrazně uspěla SDA, která se znovu prosadila jako nejsilnější politická síla ve Federaci.

V soutěži o chorvatské místo v Předsednictvu zvítězila Darijana Filipovićová z Chorvatského demokratického společenství Bosny a Hercegoviny (HDZ BiH). Strana tak po osmi letech získala zpět chorvatské místo v Předsednictvu, které dosud zastával Željko Komšić, jehož mandáty HDZ zpochybňovala kvůli výrazné podpoře bosňáckých voličů. Chorvatské demokratické společenství zároveň potvrdilo své dominantní postavení mezi bosenskými Chorvaty.

Ještě výraznější kontinuitu přinesly volby v Republice srbské. Svaz nezávislých sociálních demokratů zůstal nejsilnější politickou silou, Željka Cvijanovićová obhájila srbské místo v Předsednictvu a Savo Minić získal prezidentský úřad entity. Loňský nucený odchod Milorada Dodika z prezidentské funkce neměl na rozložení moci větší dopad.

Dayton: zdroj stability i trvalého sporu

Volební kontinuita není pouze výsledkem organizační síly tradičních stran. Do značné míry ji reprodukuje také samotné politické uspořádání vytvořené Daytonskou dohodou, jejímž hlavním cílem bylo ukončit válku a stanovit základní pravidla poválečného soužití. Systém proto zavedl rozsáhlé mechanismy, které mají chránit jednotlivé konstitutivní národy před přehlasováním, zároveň však úzce propojil politickou soutěž s etnickým zastoupením. Strany jsou tak dlouhodobě motivovány vystupovat jako ochránci vlastní komunity a disponují širokými možnostmi blokovat společné rozhodování.

Stabilitu Strany demokratické akce, Chorvatského demokratického společenství Bosny a Hercegoviny a Svazu nezávislých sociálních demokratů neposiluje jen samotný volební systém, ale také jejich hluboké zakořenění v místních institucích, veřejné správě a dlouhodobě budovaných stranických sítích. Výhodu jim navíc dává taktéž geograficky rozdělený politický prostor, v němž jen málokterá alternativa dokáže oslovit voliče napříč etnickými hranicemi.

Za stabilitou se však skrývá rovněž zásadní spor o podobu samotného státu. Bosňácké strany zpravidla prosazují funkčnější společné instituce a větší schopnost rozhodovat na celostátní úrovni. Chorvatské demokratické společenství naproti tomu zdůrazňuje princip legitimního zastoupení konstitutivních národů a požaduje silnější záruky chorvatské politické autonomie. Vedení Republiky srbské odmítá další posilování společných institucí a usiluje o návrat části pravomocí na entitní úroveň. Za Milorada Dodika tato politika opakovaně přecházela až k rétorice sebeurčení či možného odtržení Republiky srbské, secese však zůstávala spíše politickým nástrojem než bezprostředně realistickou možností.

Slábnoucí garance uspořádání

Fungování tohoto uspořádání se přitom nikdy neopíralo pouze o domácí kompromis, ale také o silnou mezinárodní přítomnost. Nejvýznamnějším nástrojem je vysoký představitel, který dohlíží na civilní naplňování Daytonské dohody a je vybaven mimořádnými pravomocemi zasahovat do fungování domácích institucí.

Právě budoucnost této role je dnes nejistá. Po odchodu Christiana Schmidta na konci června dočasně převzal funkci americký diplomat Louis J. Crishock, protože se zahraniční partneři nedokázali shodnout na plnohodnotném nástupci. Spojené státy podporovaly italského diplomata Antonia Zanardiho Landiho a zároveň prosazovaly větší přenesení odpovědnosti na domácí politické reprezentace a omezenější roli Úřadu vysokého představitele pro Bosnu a Hercegovinu. Francie, Německo a další evropští partneři naopak podporovali Reného Troccaze a byli k rychlému oslabování mezinárodního dohledu zdrženlivější.

Nejde přitom o pouhý personální spor, ale o rozdílné představy o tom, jak silný má být mezinárodní dohled nad Bosnou a kolik odpovědnosti mají převzít domácí instituce. Neshoda zahraničních partnerů sama o sobě neznamená oslabení daytonského systému ani bezprostřední destabilizaci země. Mění ale prostředí, v němž byly domácí politické konflikty dosud regulovány: zahraniční aktéři mají menší schopnost postupovat jednotně a domácím reprezentacím se otevírá širší prostor vyjednávat o hranicích současného uspořádání. To ostatně ukázala krize v loňském roce, kdy vedení Republiky srbské přijalo legislativu omezující působení celostátních justičních a policejních orgánů na území entity, jejíž klíčové části následně rušil bosenský Ústavní soud.

Republika srbská mezi Washingtonem a Moskvou

Spor o podobu role vysokého představitele je přitom součástí širší proměny amerického přístupu k Bosně a Hercegovině. Trumpova administrativa sice výrazně omezila jeden z tradičních nástrojů amerického působení — zahraniční rozvojovou pomoc prostřednictvím Agentury Spojených států amerických pro mezinárodní rozvoj (USAID), zároveň však její politika získala přímější a transakčnější charakter.

Spojené státy v říjnu 2025 zrušily sankce proti Miloradu Dodikovi, jeho rodině a části jeho okolí a současně Banja Luka posílila kontakty přímo v Trumpově politickém prostředí. Donald Trump Jr. navštívil Republiku srbskou, Željka Cvijanovićová se setkala v Bílém domě s šéfkou Trumpova kabinetu Susie Wilesovou a další vazby pomáhala budovat lobbingová firma Continental Strategy. Krátce před volbami navíc pro vládu Republiky srbské pracovali Trumpovi političtí stratégové Chris LaCivita a James Blair.

Nové vazby na Washington přitom neznamenají odklon od Moskvy. Rusko zůstává pro vedení Republiky srbské důležitou diplomatickou oporou a zároveň podporuje jeho narativ o nespravedlivém západním diktátu vůči bosenským Srbům. Sílu těchto vazeb ukázala i návštěva Dodika a premiéra Sava Miniće v Moskvě několik dní před volbami. Kromě veřejné podpory vládní koalici se jednání týkala také konkrétních ekonomických otázek, včetně ceny ruského plynu a další průmyslové a obchodní spolupráce.

Dopady na integrační proces

Větší prostor domácích aktérů opírat se o různé zahraniční partnery představuje pro Evropskou unii nejen geopolitickou výzvu, ale zároveň odhaluje limity jejího integračního působení. Evropská unie má v Bosně stále mimořádně silné ekonomické postavení a nabízí perspektivu členství, která se těší značné veřejné podpoře. Podle průzkumu z letošního roku se 73 procent obyvatel domnívá, že členství v Evropské unii by zemi přineslo více výhod než nevýhod, a 64 procent vstup do EU podporuje. Tuto společenskou přitažlivost se však Bruselu dlouhodobě nedaří převést do stejně silného vlivu na domácí politické rozhodování.

Hlavním nástrojem evropského vlivu totiž zůstává podmíněnost: další postup k členství i přístup k evropským prostředkům mají být odměnou za uskutečněné reformy. V rámci Plánu růstu může například Bosna a Hercegovina získat až 976,6 milionu eur, čerpání těchto prostředků je však podmíněno plněním reformní agendy. To opakovaně naráží na složitý institucionální systém i na neochotu jednotlivých etnopolitických reprezentací dělat kompromisy, které by oslabily jejich vlastní pozice.

Svým způsobem tak Evropská unie svým přístupem přispívá k udržování institucionálních podmínek, které integrační reformy komplikují, a jejich důsledky pak řeší nesystémově. Kvůli dlouhodobým politickým blokacím posunula integrační proces vpřed i bez úplného splnění dříve stanovených podmínek, a to jak udělením kandidátského statusu v roce 2022, tak rozhodnutím o otevření přístupových jednání v roce 2024. Podobnou logiku mají zásahy vysokého představitele, které prosazují reformy přímo uvnitř bosenského legislativního systému. EU tím na jedné straně udržuje věrohodnost evropské perspektivy, na druhé však obchází hlubší strukturální příčiny problémů.

Ani řešení těchto problémů však letošní volby nijak neposunuly. Moc si z velké části udržely strany, které se k členství v EU dlouhodobě hlásí, aniž se podařilo vytvořit novou shodu na reformách potřebných k dalšímu postupu. Výsledky voleb samy o sobě neodstraňují ani překážky řešení dlouhodobě blokovaných vnitrostátních témat, ať už jde o státní majetek, rozdělení pravomocí nebo podobu volebního systému.