↗

Festival TuKino překračuje rámec romské kinematografie. Ocenění uděluje také za reprezentaci dalších menšin v českém filmu a televizi. Letos cenu dostala například herečka Alžběta Ferencová za výkon ve filmu Pod parou, film Letní škola, 2001 režiséra Dužana Duonga za reprezentaci vietnamské menšiny a David Vodstrčil za herecký výkon ve filmu Karavan. Cenu TuKino Spotlight Award získaly Žaneta Štipáková za roli v seriálu Zločin na dobré cestě, Lukáš Tran za film Tony má plán a dokument Zpráva o nultém ročníku za přínos k otevřenější diskusi o romské zkušenosti. Foto FB Tukino

Když se řekne romský film, co si většina lidí představí? Osadu, chudobu, sociálně vyloučenou lokalitu, konflikty s většinovou společností, možná hudbu a tanec. Problém nastává, když se z jedné části romské zkušenosti stane téměř jediný obraz Romů, který česká společnost prostřednictvím filmu a televize dostává.

Jako Rom a režisér si stále častěji kladu otázku, proč mají Romové a Romky v české audiovizi tak omezený prostor být jednoduše lidmi. Proč nemůžeme být hlavními hrdiny romantických komedií, psychologických dramat, detektivek nebo sci-fi? Proč naše etnicita musí být téměř vždy hlavním problémem, kolem kterého se celý příběh točí?

Právě proto považuji festival romského filmu TuKino za důležitý. Jeho letošní ročník se uskutečnil v Brně od 9. do 11. října. Festival pořádaný romskou mediální platformou Tuke.TV není jen přehlídkou filmů. Je prostorem, kde Romové mohou sami rozhodovat, jaké příběhy chtějí vyprávět.

Kdo drží kameru, rozhoduje o příběhu

Česká společnost si postupně zvyká, že Romové mají mít své zástupce v politice a veřejných institucích. Méně ale přemýšlíme o tom, kdo nás reprezentuje v kultuře. Film přitom formuje veřejné mínění možná silněji než politické projevy nebo odborné studie. Divák nemusí osobně znát jediného Roma, a přesto může mít pocit, že o Romech ví téměř všechno. Nejde o to, že by neromští režiséři neměli vyprávět romské příběhy. Jde o perspektivu, o to, kdo se podílí na tvorbě a zda mají Romové možnost ovlivnit výslednou podobu díla.

Nestačí obsadit romského herce, přizvat konzultanta nebo požádat někoho o překlad několika vět do romštiny. Autenticita nevzniká jen před kamerou, ale také ve scenáristice, dramaturgii, režii a produkci. Ze své zkušenosti vím, jak důležité je, aby člověk nebyl přizván pouze jako nositel identity, ale aby byly respektovány také jeho tvůrčí kompetence. Romský umělec není automaticky odborníkem jen na romství. Může být především dobrým režisérem, scenáristou nebo producentem. A měl by mít možnost tvořit i příběhy, které s jeho původem nesouvisejí.

Nechceme být jen oběťmi ani romantickými figurkami

Letošní TuKino připomnělo mimo jiné film Růžové sny Dušana Hanáka z roku 1976. Příběh lásky romské Jolany a neromského pošťáka Jakuba je dodnes pozoruhodný svou poetikou a citlivostí. Zároveň vybízí k otázce, jak se za padesát let proměnilo zobrazování Romů, zejména romských žen, na filmovém plátně.

Romské postavy totiž stále často oscilují mezi dvěma extrémy. Buď jsou problémem, nebo romantizovanými symboly svobody a živelnosti. V obou případech jim ale může chybět to nejpodstatnější: obyčejná lidská složitost. Romská žena nemusí být vždy temperamentní matkou početné rodiny. Romský muž nemusí být hudebníkem, násilníkem nebo sociálně znevýhodněným občanem. A romská rodina nemusí být překážkou moderního života.

Podobné snímky už vznikají, jen se k širšímu publiku dostávají obtížně. Velké televize a streamovací platformy jejich potenciál zatím dostatečně nevyužívají. Příkladem je na festivalu promítaný krátký film Asi je to láska romského režiséra Sejada Ademaje z Německa. Vypráví o rozpadu partnerského vztahu, emocích a přetvářce, které jej provázejí. Na první pohled obyčejné téma — a právě v tom vidím jeho význam. Romský režisér nemusí každým filmem vysvětlovat svou identitu ani bojovat s předsudky. Může jednoduše vyprávět příběh o lásce.

Že příběh menšiny může oslovit široké publikum, ukazuje film Letní škola, 2001 režiséra Dužana Duonga. Je to významný krok pro českou kinematografii. Vietnamský režisér vypráví příběh vietnamské rodiny zevnitř, s humorem, generačními konflikty i detaily, které by pohled zvenčí snadno přehlédl.

Přál bych si, abychom podobně samozřejmě mohli mluvit i o filmech Romů pro Romy. Ani zde však emancipace není dokončená: filmy stále často usilují o to, aby jejich kulturním souvislostem rozumělo většinové publikum. Není to výtka tvůrcům. Potřebujeme přijmout, že menšinový příběh nemusí všechno vysvětlovat většině. I ta se může snažit porozumět.

Romská kultura nepotřebuje pouze uznání. Potřebuje příležitosti

Velkou hodnotu festivalu TuKino vidím i v tom, že vytváří prostor pro setkávání tvůrců, prezentaci projektů a debatu o podmínkách jejich vzniku. Má-li však tento prostor vést ke skutečné změně, musí na něj navazovat další příležitosti.

Pokud chceme více romských příběhů, nemůžeme čekat, že vzniknou samy. Filmové školy, televize, producenti i instituce rozdělující veřejné prostředky by měli odstraňovat překážky, které romským tvůrcům brání vstupovat do audiovizuálního průmyslu. Nejde o snižování uměleckých nároků ani automatické zvýhodňování na základě etnicity. Jde o podmínky, v nichž lze talent skutečně objevit a rozvíjet.

V ARA ART se dlouhodobě setkávám s mladými Romy, kteří mají obrovský tvůrčí potenciál. Často jim ale chybí kontakty a přístup k prostředí, kde se o kulturních příležitostech rozhoduje. Proto se věnujeme nejen vlastní tvorbě, ale také vzdělávání nové generace romských kulturních inovátorů. Chceme, aby nečekali na pozvání ke spolupráci jako představitelé menšiny, ale aby sami vytvářeli projekty, vedli kulturní instituce a rozhodovali o podobě české kultury.

Přeji si, aby TuKino pokračovalo a rozvíjelo se jako místo nových spoluprací, kde producenti objeví autory a mladí Romové a Romky uvidí, že filmová tvorba může být i jejich budoucností. Zároveň bych si přál, aby romské filmy byly samozřejmou součástí českých festivalů, televizního vysílání i distribuce. A především aby se naše příběhy nemusely stále obhajovat svou společenskou užitečností. Umění nemusí vždy vzdělávat, napravovat předsudky nebo vysvětlovat diskriminaci. Někdy může prostě bavit, provokovat, dojímat nebo vyvolávat otázky bez jednoduchých odpovědí.

Romská kinematografie nepotřebuje být jen nástrojem integrace. Má právo být především uměním. Možná právě v tom spočívá největší význam festivalu TuKino. Připomíná nám, že Romové nejsou jen příběhem, který někdo vypráví. Jsme také těmi, kdo příběhy vytvářejí.