Od ledna se návštěvnost opery Jihočeského divadla pohybuje mezi 99 a 100 procenty. Je to nejvyšší číslo ve stosedmileté historii tohoto souboru. Nejde o několik mimořádně úspěšných večerů, ale o dlouhodobý stav trvající už řadu měsíců a představující desítky tisíc diváků ročně. V evropském kontextu je takové číslo zcela mimořádné. Nejnovější data asociace Opera Europa uvádějí u srovnatelných operních domů průměrnou návštěvnost mezi 60 a 80 procenty.

Ostatně čísla celého Jihočeského divadla jsou mimořádně silná. Před Otáčivým hledištěm jsme letos odehráli 83 představení pro 53 118 diváků a Malý princ, jejž připravila opera, byl od první do poslední reprízy vyprodán měsíce dopředu.

Přesto dnes musím jako člověk, který šest let vede operu Jihočeského divadla, napsat něco, co v kontextu těchto čísel zní téměř absurdně: pokud během několika málo let nevznikne pro naši operu odpovídající jeviště a už během několika týdnů nebude jasné, kdy a kde budeme dlouhodobě hrát, považuji za téměř jisté, že opera Jihočeského divadla přestane existovat.

Není to důsledek nedostatku diváků, uměleckého neúspěchu ani slabého repertoáru. Je to důsledek mnoha desetiletí zanedbávání kulturní infrastruktury ze strany zřizovatelů.

Nebezpečné jeviště a život v provizoriu

Současná hlavní budova Jihočeského divadla má hlediště o pouhých 250 místech, a po rekonstrukci dokončené v roce 1990 byla navíc koncipována především jako scéna pro činohru. Dnes je však jediným jevištěm v Českých Budějovicích, na němž může operní soubor pravidelně hrát.

Skutečným operním domem ovšem nebyl ani Dům kultury Metropol, kde opera působila více než půl století a který nyní vzhledem k neudržitelným podmínkám musela opustit. Jeho sál byl totiž původně projektován jako kino. Přesto umožňoval uvádět alespoň středně velký operní repertoár a poskytoval základní parametry, které operní provoz vyžaduje. Skutečně velký repertoár však nebylo možné v Českých Budějovicích pravidelně provozovat nikdy.

Od letošní sezony se proto činohra, balet a opera dělí o historickou budovu Jihočeského divadla. Prakticky to znamená, že tři velké soubory, každý s vlastním zkouškovým režimem, repertoárem, technickými nároky a desítkami zaměstnanců, musejí fungovat na jediném malém jevišti, v jediném ještě menším zákulisí a v prostorách, které pro takový provoz nikdy nebyly určeny.

Tento nouzový režim pravděpodobně dokážeme několik sezon zvládnout. Dokážeme změnit repertoár, hledat jiné formáty, více jezdit do regionu, napnout zbytky sil a být velmi kreativní. To všechno má ale svou cenu: provoz za hranicí personálních i technických možností.

Umělce nelze na několik let uložit do skladu

Už nyní pozoruji, že někteří z našich nejlepších profesionálů odcházejí do jiných měst nikoli proto, že by tam nacházeli umělecky zajímavější práci, ale proto, že tam mají elementární podmínky k výkonu své profese. Mají například prostor, kde si rozbalit nástroj, mají kde zkoušet, mohou hrát relevantní repertoár a mají alespoň základní jistotu, že jejich pracovní prostředí bude existovat i za několik let.

V našem současném režimu je naopak téměř jisté, že pokud bude trvat příliš dlouho, odejdou naši nejlepší profesionálové, jejichž pracné mezinárodní sestavování trvalo desítky let. Ne proto, že by ztratili vztah k souboru, ale proto, že tak vysokou míru improvizace, přetížení a nejistoty nelze snášet neomezeně dlouho bez profesních i lidských následků.

Právě proto je dnes čas podstatnější než všechno ostatní. Operní soubor není možné na několik let uložit do skladu a po dokončení nové budovy jej znovu sestavit. Pokud se jednou rozpadne orchestr, sbor a specializovaný provoz kolem nich, nestačí postavit jeviště a vypsat konkurzy. Kvalita vzniká léta: společnou prací, zkušeností, kontinuitou, i schopností udržet v jednom městě špičkové mezinárodní profesionály.

Proto považuji za nebezpečné tvrzení, které čas od času slýcháme od reprezentantů města a kraje, že máme na řešení ještě dost času. Nemáme.

Čtyřsouborové profesionální divadlo je samozřejmě drahá instituce. To nemá smysl zastírat. Jihočeské divadlo ale vykazuje vlastní výnosy kolem třiceti procent svého rozpočtu, tedy dvojnásobek, než je evropský průměr. Máme historicky nejvyšší návštěvnost a naše projekty přitahují desítky tisíc lidí nejen z regionu, ale i celé republiky.

Kdo převezme odpovědnost?

Jihočeské divadlo je poměrně čerstvě veřejnou kulturní institucí. Chtěli jsme to. Tato právní forma totiž umožňuje dlouhodobější plánování a společnou odpovědnost více veřejných partnerů za instituci, jejíž význam dávno přesahuje hranice Českých Budějovic. První část procesu se podařila. Druhý, a mnohem zásadnější krok — převzetí zodpovědnosti ze strany Jihočeského kraje coby dalšího zřizovatele — se však zatím neuskutečnil.

V situaci, v níž jsme se ocitli, už nestačí obecná ujištění, že je Jihočeské divadlo důležité a že všichni chceme zachovat jeho čtyři soubory. Bez konkrétního rozhodnutí totiž nemají žádnou váhu. Potřebujeme vědět, kde budou opera a balet dlouhodobě hrát, kdo toto řešení zaplatí, a především kdy bude skutečně k dispozici.

Pokud nevznikne věrohodný plán v řádu týdnů a odpovídající scéna nebude zprovozněna v řádu jednotek let, začne se soubor rozpadat rychleji, než bude možné infrastrukturu vybudovat.

Vznikne-li dnes věrohodný plán, podle něhož bude mít opera v jednotkách let odpovídající scénu, mohu předstoupit před svůj soubor a říct, že nás čeká velmi těžké období, ale že má svůj konec. Mohu podle toho připravovat repertoár, uzavírat smlouvy a přesvědčovat kvalitní umělce, aby u nás zůstali.

Pokud ale jedinou odpovědí nadále bude, že se problém někdy v budoucnu vyřeší, žádnou perspektivu nabídnout nemohu. Profesionálové, kteří mají možnost pracovat v jiných divadlech, podle toho zcela racionálně začnou rozhodovat o své budoucnosti a Budějovice opouštět. A toto není hypotetická úvaha. Tento proces již začal.

Kolaps v momentě největšího úspěchu?

České Budějovice přitom budou v roce 2028 Evropským hlavním městem kultury. Bylo by těžko obhajitelné, kdyby město v téže době nedokázalo zajistit perspektivu své více než stoleté profesionální opery.

Nechci hledat jednoho viníka současné situace. Vznikala po mnoho desetiletí a žádný primátor, hejtman ani ředitel divadla ji sám nezpůsobil. Stejně tak ji dnes žádný z těchto aktérů nedokáže vyřešit sám. Nyní už ale víme, kam desetiletí odkládání vedla. A nemůžeme než konstatovat, že od této chvíle nese zodpovědnost ten, kdo je u moci. Urgence totiž nastala právě nyní, přestože už nejméně deset let je zřejmé, že ke kolizi dojde.

Máme před sebou paradoxně jednoduchou volbu. Buď přijmeme, že profesionální čtyřsouborové divadlo je hodnotou, kterou chtějí město a kraj dlouhodobě zachovat, a vytvoří proto pro něj odpovídající podmínky. Anebo strpíme, že zřizovatelé budou rozhodnutí dál odkládat a důsledky, které z toho vyplynou, prostě přijmeme.

Vězme, že pokud opera Jihočeského divadla v příštích letech zanikne, bude to proto, že pro ni včas nevznikly podmínky k profesionálnímu provozu, ačkoliv na to její vedení desítky let systematicky a poslední roky se zoufalou naléhavostí upozorňuje.

A právě to je pro mě na celé situaci nejvíce zdrcující: že bychom o operu mohli přijít nikoli ve chvíli jejího úpadku, ale právě teď, kdy je nejúspěšnější ve své historii.