Ceny Thalie: hlavně žádné projevy odboje a solidarity s těmi, kdo riskují

Alena Zemančíková

Skvělé umění u nás nevzniká díky kulturní politice státu, ale často navzdory jí. Jen o tom umělci raději nemluví. Letošní udělování Cen Thalie komentuje znalkyně české divadelní scény.

↗
Stanislav Majer, oceněný za svůj výkon v inscenaci Amadoka v pražském Divadle X10, popsal pracovní podmínky nezávislých divadel. Repro DR

Cen, jimiž se vzdává hold divadelnímu umění, u nás máme dost. Své ceny uděluje odborná revue Svět a divadlo jako Ceny divadelní kritiky a zahrnuje mezi ně všechny možné aspekty divadelní tvorby. Oceňuje především Inscenaci roku. Rozhodují o nich nominace kritické obce, počítá se do ní ale i volné psaní o divadle či třeba akademické působení. Spektrum oslovených se snaží být regionálně rozprostřeno, spravedlivě mezi Čechy a Moravu.

Dále máme Ceny Ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla, hudby, výtvarného umění a architektury — to je cena státní, nominovat může každý, i jednotlivci, rozhoduje komise odborníků různých divadelních disciplín. Své ceny má loutkářské bienále Skupova Plzeň a také přehlídka Opera, kde se udělují Libušky, ceny za inscenaci i za interpretační výkony a také speciální ceny včetně ceny diváků. Divadelní noviny od udělování cen upustily, ale portál divadelni.net na tradici v podstatě navázal anketou Radosti roku, kde se v nominacích pamatuje rovněž i na hudební divadlo, alternativu, loutkové divadlo, tanec a publikační počin. Vyhlášení těchto cen se věnuje ve svých publicistických pořadech Český rozhlas Vltava a ČT Art.

Udělování Cen Thálie, které si vzala na starost Herecká asociace, přenáší živě ČT1 v sobotním prime timu, takže to vypadá, že se jedná o ceny nejdůležitější. Jsou to však ceny za výkony, současné i celoživotní, nikoli za inscenace. Je ale dobré připomenout, že je do nich zařazena i alternativa, loutky, tanec i opera. Přímý přenos má k dispozici dvě hodiny vysílacího času. Ceny se udělují v historické budově Národního divadla a rozhoduje o nich komise odborníků, která po celý rok objíždí a obchází divadla.

Moderovat takovou show je těžké a nejlépe to dopadá tehdy, když se moderátor moc nepředvádí a své kolegy prostě uvádí. Takový přístup zvolil tentokrát herec Martin Myšička, který se sice nevystříhal vtipů, ale dokázal nepůsobit žoviálně, naopak příjemně kolegiálně a vůči kolegům vlastně kamarádsky: to bylo sympatické.

Poděkovat za cenu a nekritizovat politiku

V úvodu ovšem poznamenal, že udílení Cen Thálie není vhodnou příležitostí pro vyjadřování politických a názorových postojů a požádal oceněné, aby se ve svých proslovech politických komentářů vystříhali. Začalo se cenami za mužský a akéženský herecký výkon. Lucie Žáčková (Činoherní klub) pokyn moderátora dodržela, ale Stanislav Majer (Divadlo X10) správně poznamenal, že v nezávislém divadle je práce mnohem obtížnější, a přesto právě tam vznikají tak skvělé inscenace, jako je Amadoka, za niž je oceňován, a pracují tam mezinárodně proslulí režiséři jako Dušan Pařízek, kterému nedávno ve Slovenském národním divadle zrušili už ke zkouškám připraveného Hamleta, výtvarníci jako Kamila Polívková a celý skvělý tým, který by si nepochybně zasloužil lepší pracovní podmínky.

Miřenka Čechová, oceněná za alternativní divadlo, a Rosťa Novák mladší za dlouhodobé působení v oblasti moderního pohybového divadla byli po rychlém vyslovení díků spolupracovníkům přes úvodní moderátorovo upozornění kritičtí ke způsobu, jakým se chová současné ministerstvo kultury, k nekompetenci právě schválené kulturní politiky a k nejistotě, jíž vystavuje stát svou stále zpochybňovanou grantovou politikou umělce. Rosťa Novák právem připomněl, že právě alternativní umění reprezentuje Českou republiku v zahraničí a činí české divadlo zajímavým v mezinárodním kontextu.

Miřenka Čechová, tanečnice, performerka, spisovatelka, režisérka a ideová vůdkyně — spolu s Petrem Boháčem — divadla Spitfire Company podpořila vážnost svého vystoupení i oblečením, které bylo strohé, konzervativní, upnuté: ve svých černých kalhotách, bílé blůze a brýlích vypadala trochu jako Milada Horáková.

V oblasti opery, muzikálu i tance kritické komentáře ustaly, ani vyznamenaní za dlouholetou uměleckou práci se k současné situaci kultury nevyjádřili — ačkoliv od nich by to bylo pádné, vzpomeňme si na Miloně Čepelku a jeho provolání při demonstraci na podporu veřejnoprávních médií. Organizátor, Herecká asociace, připomněl na jevišti Národního divadla také veřejnoprávní média. Přizval je, aby některé ceny udělili jejich ředitelé a měli tak příležitost říci něco o významu svého média: René Zavoral, generální ředitel Českého rozhlasu, tak učinil přesvědčivěji.

Výrazným tématem večera byla přežívající existence pražské Ypsilonky, a to díky ocenění skladatele a hudebního performera Miroslava Kořínka za celoživotní dílo a herečky Jaroslavy Kretschmerové za přínos hudebnímu divadlu. Vedlo to k několikerému výkřiku „Ypsilonka žije,“ což jednak ceny jeho zakladatelským osobnostem za celoživotní dílo nedokazují a jednak to ne úplně férovým způsobem reagovalo na to, jak se „stará garda“ Ypsilonky znovu chopila vedení divadla, které už po smrti Jana Schmida stálo na prahu nového uměleckého programu a významu. Udělování Cen Thálie se mi k propagaci staré a neměnné Ypsilonky zdálo zneužité.

Ceny Thálie za tanec získali cizinci. V kategorii ženský výkon Anna Yeh za titulní roli v inscenaci Giselle (Národní divadlo Brno) a v kategorii mužský výkon Giovanni Rotolo za titulní roli v inscenaci Liliom (Národní divadlo, Praha). Předal je první náměstek ministra kultury Jiří Bubeníček, sám slavný tanečník a choreograf, který na místě pečlivě připomněl — nezpochybnitelné — zásluhy své umělecké kariéry.

Jeho řeč však o kompetenci náměstka ministra kultury příliš nesvědčila. Řekl, že u něj má každý umělec otevřené dveře, což je opravdu planý žvást: něco takového není na ministerstvu možné a ani žádoucí, na ministerstvo se nemá chodit lobbovat za vlastní záležitosti, ale státní instituce má především dbát o transparentní a předvídatelné podmínky pro umělce a jejich rovnoprávnou tvorbu. V tom byl proslov Jiřího Bubeníčka nevěrohodný a vlastně trapný — jakkoli jde o člověka, který o uměleckém provozu, jeho zázemí a podmínkách mnoho ví a má srovnání.

Nejsilnější celkový dojem z dvouhodinového přenosu byla nuda nekonečného děkování, nevkus vzájemného pochlebování a ohavnost zbytečně velkých skleněných cen, navržených kdysi Bořkem Šípkem: nedovedu si představit, že si takovou věc někdo doma vystaví.

Divadelní obec během večera předvedla jistou odbojnost v mezích zákona na straně nezávislých divadel a loajalitu na straně zřizovaných, „kamenných“ divadel. Čekala jsem, jestli — tak, jak to bývá v zahraničí — někdo z těch zajištěných vysloví podporu pro ty nezávislé a riskující, ale nic takového se nestalo. Tohle u nás není zvykem.