Teroristické útoky islamistické organizace Al-Káida na Světové obchodní centrum v New Yorku a na budovu Pentagonu ve Washingtonu, k nimž došlo 11. září 2001, ukončily éru historického optimismu, která začala po pádu komunistických režimů ve východní Evropě.

S trochou ironie bychom — v narážce na tehdy populární teorii Francise Fukuyamy o konci historie v podobě nezadržitelného vítězství liberální demokracie v celém světě — mohli říct, že 11. září 2001 bylo koncem údajného konce historie. Ta se naopak dala do zběsilého pohybu, a to směrem, který si málokdo ještě v předvečer útoků dokázal představit.

V deseti letech před útokem panovala jakási historická euforie, protože Západ zvítězil ve studené válce, Sovětský svaz se rozpadl a demokratické Spojené státy se staly světovým hegemonem. Podařilo se — byť s různými výsledky — transformovat bývalé komunistické země ve východní Evropě v demokratické systémy s tržní ekonomikou.

To vše bylo doprovázeno akcelerující globalizací, kterou poháněly západní technologie, komunikační prostředky a výrobní metody. Zdálo se, že globalizace, která byla tehdy vnímána do značné míry jako amerikanizace světa, propojí svět tak, že bude možné pod taktovkou USA vytvořit fungující globální řád.

Když americký politolog Benjamin Barber v 90. letech varoval, že to, co nazval „macdonaldizace světa“, není všude přijímáno s nadšením, protože export západního konzumerismu a popkultury do zbytku světa působí napětí v kulturách, které neprošly západním civilizačním vývojem, byly jeho názory brány spíše jako provokace.

V souboji mezi Fukuyamovou vizí světa sjednoceného liberální demokracií a varováními Samuela Huntigtona o nadcházejícím střetu civilizací měl v devadesátých letech navrch Fukuyama. Vše se zdálo být na jediné možné „správné“ cestě.

Demokracie vítězila nejen ve východní Evropě ale i v Jižní Americe. V Rusku sice už vládl před útokem z 11. září 2001 Vladimir Putin, ještě ale nezaškrcoval křehkou demokracii a nesnil otevřeně o obnovení sovětského impéria. Rusko spolupracovalo se Západem.

Varovné signály ale existovaly. V USA se dostal k moci republikán George W. Bush až s pomocí rozhodnutí Nejvyššího soudu, že v prezidentských volbách zvítězil na Floridě, což bylo bez přepočítání hlasů sporné. Liberální a ekologicky orientovaný Al Gore rozhodnutí v zájmu stability uznal, což se ve světle pozdějšího jednání Donalda Trumpa jeví skoro jako výlet do alternativní historie.

Bush se dostal k moci s pomocí vlivné skupiny neokonzervativců, což byli vesměs bývalí trockisté, kteří přešli k pravici. Podrželi si ale ideu „světové revoluce“, v níž zvítězí pod taktovkou USA demokracie a co nejméně regulovaná verze tržního hospodářství, pro niž se v Evropě ujal pojem neoliberalismus.

Zatímco evropští neoliberálové věřili, že vše, včetně šíření demokracie, zařídí „neviditelná ruka trhu“, neokonzervativci věřili v „revoluci“ organizovanou zvenčí: tam, kde to nepůjde po dobrém, lze použít vojenskou sílu USA a demokracii takříkajíc instalovat.

Nezvládnutá reakce na 11. září

Události 11. září 2001 se pro neokonzervativce v okolí Bushe staly příležitostí, jak své vize otestovat. Místo toho, aby Bush a jeho administrativa vyhlásili odplatu jedné konkrétní teroristické skupině, tedy Al-Káidě, vyhlásili rovnou válku „terorismu“. Poprvé v historii tak USA byly ve válce nikoliv se státním aktérem, nýbrž s ne zcela jasně definovaným konglomerátem teroristických hnutí bez státní příslušnosti.

Už v říjnu 2001 zahájily spojenci USA válku proti Afghánistánu. Operace Trvalá svoboda si kladla za cíl dopadení Usámy bin Ládina a dalších členů Al-Káidy a zničení islamistického režimu Tálibánu, který Al-Káidu podporoval a poskytoval jí bezpečné zázemí. Na konci této operace mělo být nastolení míru, ochrana obyvatelstva, rekonstrukce zničených oblastí, výcvik afghánské policie a armády a pomoc s ustanovením státní samosprávy.

Útok na Afghánistán byl ještě posvěcen OSN v podobě obecné rezoluce o právu na sebeobranu. Podílely se na něm i jiné země Severoatlantické aliance poté, co byl 12. září 2001 aktivován článek 5 Severoatlantické smlouvy.

Vojenská operace proti Iráku, která začala v březnu 2003 byla ovšem už jen dílem „koalice ochotných“, v níž hrály prim USA a Velká Británie.

Rozhodnutí napadnout Irák bez posvěcení mezinárodního společenství — částečně ještě stále v reakci na 11. září 2001 — bylo začátkem rozpadu mezinárodního řádu, který od 2. světové války stavěl na mezinárodním právu. Dnešní jednání USA v Íránu nebo Ruska na Ukrajině je proto jen vyvrcholením tohoto procesu.

Jednou ze záminek pro válku v Iráku bylo tvrzení, že režim Saddáma Husajna vyvíjí jadernou zbraň. Už skutečnost, že se později ukázalo, že tvrzení, které se odkazovalo na údajná zjištění amerických tajných služeb, bylo smyšlené, zasela do fungování americké demokracie něco, s čím se potýká od té doby: politickou lež a manipulaci veřejného mínění jako nástroj politických elit pro klíčová rozhodnutí.

Neokonzervativcům ovšem nešlo jen o svržení Saddáma. Irák měl být ukázkou toho, že demokracii lze skutečně vyvážet silou. To, že se to nepodařilo, a že se naopak Irák stal semeništěm terorismu, včetně pozdějšího nástupu Islámského státu, v němž významnou roli hráli svržení prominenti baasistického režimu v Iráku, reputaci USA coby „vývozce demokracie“ notně pošramotilo.

V Iráku a Afghánistánu se ukázalo, že USA dokážou své obrovské vojenské převahy využít k rychlému svržení jakéhokoliv režimu, ale jejich schopnosti budovat demokracii a stabilní státní struktury na dobytém území jsou omezené. Zjevné neúspěchy USA v Iráku byly začátkem konce „unilaterálního světa“, v němž USA od začátku 90. let hrály roli světového hegemona.

Psychologové z Al-Káidy

Útok z 11. září 2001 nebyl islámskými teroristy nikdy zamýšlen jako válečný akt. Byla to operace, která mířila především na kulturní a „psychologické“ slabiny Západu, zejména pak Spojených států.

Jedním z cílů bylo rozbití mýtu o „americké výjimečnosti“, který se opíral nejen o pocit nadřazenosti, ale též o skutečnost, že Spojené státy — coby země chráněná dvěma oceány a obrovskou vojenskou silou — jsou fakticky neohrozitelné. Usáma bin Ládin správně odhadl, že reakce USA na útok bude zcela nepřiměřená. A to do té míry, že americká demokracie začne oslabovat sebe samu.

Vyhlášení „války s terorismem“ bylo prvním krokem, kterým se USA takříkajíc střelily do kolene. Vágní vymezení nepřítele nejenže dopředu oslabovalo šance na úspěch, ale nabízelo také vládním politikům šance, jak oslabit dohled Kongresu s vysvětlením, že akce, které ve „válce s terorismem“ probíhají, jsou zpravidla v utajení, protože jsou do nich zapojeny tajné služby. Což vedlo především k rozmělnění vzájemných kontrol mezi výkonnou, legislativní a soudní mocí.

Na zákonodárnou a soudní moc byl vyvíjen obrovský tlak, aby nestály v cestě opatřením v boji s terorismem. Byly zřízeny nové vládní a zpravodajské agentury s pravomocemi sledovat i vlastní obyvatelstvo, jako byla Agentura pro vnitřní bezpečnost.

Nedotknutelnost a malá transparentnost této a dalších nově zřízených vládních organizací byly předobrazem fungování mnohých vládních agentur po nástupu Trumpa k moci. I mnohé operace Imigrační služby (ICE) dnes probíhají — pod rouškou „války s migrací“ — netransparentně a bez dostatečné kontroly zákonodárců.

Teroristé, které se podařilo dopadnou živé, byli vězněni ve věznicích mimo území Spojených států nebo na vojenský základnách, jako je kubánské Guantánamo. Vedly se vážně diskuse o přípustnosti mučení vězňů coby nástroje k získání informací o připravovaných teroristických činech a dalších aktivitách teroristických skupin. K mučení skutečně docházelo, přičemž lidskoprávní aktivisté, kteří upozorňovali na nepřípustnost takových metod, byli terčem nevybíravých útoků.

V obecnější rovině nastoupila ochota obětovat ve válce s terorismem některé principy a mechanismy, na nichž tradičně stála liberální demokracie, a rozmělňovat přesně to, co činilo demokracie silnými. Patřily k tomu i snahy pod záminkou bezpečnosti podvazovat média.

Vážným dopadem bylo také směšování islámu coby náboženství a islámského fundamentalismu. K čemuž ale paradoxně docházelo méně v USA než v západní Evropě, která čelila migraci z islámských zemí a sérii teroristických útoků islamistů, k nimž ve stále více „opevněných“ USA po 11. září tolik nedocházelo.

Toto rozmazávání hranic mezi islámem a islamismem bylo jednou z příčin kulturních válek, které začaly po 11. září 2001 zamořovat západní demokracie. Obrana menšin a emancipační snahy, které hájili liberálové, mohly být stále častěji napadány jako slabost, která údajně rozemílá sílu Západu.

Posílení výkonné moci

Americký politolog Fareed Zakaria si všímá, že proces posilování výkonné moci na úkor ostatních mocí, který začal v podobě reakcí na útok 11. září 2001, se nezastavil ani poté, co bylo jasné, že USA a jejich západní spojenci zničili hlavní aktéry islamistického terorismu, jako byl Usáma bin Ládin a jeho Al-Káida nebo Islámský stát.

Nejen George W. Bush, ale — pro mnohé možná překvapivě — i Barack Obama a později i Joe Biden využívali k prosazení svých priorit mnohem častěji prezidentských výnosů. Často pod záminkou, že jde o záležitosti národní bezpečnosti.

Donald Trump tento trend už jen dovršil. Pod praporem údajného nebezpečí či obhajoby národních zájmů od nástupu do svého druhého prezidentského období vydal stovky prezidentských výnosů, které fakticky vyřadily ze hry Kongres. Využil k tomu samozřejmě i skutečnost, že republikáni — lépe řečeno Trumpova sekta MAGA — ovládli v roce 2024 obě komory Kongresu.

I samotný vznik politického hnutí MAGA má ostatně svoje kořeny v událostech z 11. září 2001. Výzvy k obnovení „americké velikosti“ pod praporem ideologie „Amerika na prvním místě“ souvisejí nejen s otřesem a ztrátou prestiže, které USA po 11. září 2001 utrpěly, ale také s kulturními válkami, které se po 11. září 2001 spustily. „Zlaté časy“, do nichž se chce Trump a jeho sekta vrátit, jsou spojovány nejen s obdobím dominance „bílého protestantského muže“, ale i s globální hegemonií USA před 11. zářím 2001.

MAGA sice útočí na menšiny všeho druhu, ale nejjedovatější útoky míří na politiky, kteří jsou muslimského vyznání. Symboly jsou starosta New Yorku Zohran Mamdani nebo michiganský demokratický kandidát v klání o Senát Abdul El-Sayed. Některé členky Sněmovny reprezentantů, které jsou muslimského vyznání, Trump otevřeně uráží a vyzývá k odchodu do zemí původu jejich předků.

Trump zakázal vstup do USA lidem z desítek zemí, kde je převládajícím náboženstvím islám. Obecně se ale Trump a MAGA snaží svým bojem s migrací nebo obchodními válkami Ameriku opevňovat za národními hranicemi. A hlavním problémem je pro ně v tomto kontextu migrace z Jižní Ameriky.

To v Evropě, kam v posledních deseti letech míří milióny migrantů ze Středního východu, se stala v posledních deseti letech hlavním problémem migrace především z islámských zemí. Málokdo si dnes přitom uvědomuje, že i masivní příliv migrantů z islámských zemí má svoje kořeny v 11. září 2001 a souvisí s politikou USA.

Byla to právě tato poněkud hysterická politika, která po 11. září 2001 destabilizovala celý středovýchodní region. První velké skupiny migrantů mířily na Západ právě z Afghánistánu a Iráku. Další migraci pak způsobily „revoluce“ takzvaného Arabského jara.

Snaha o demokratizaci režimů na Středním východě byla sama o sobě samozřejmě pozitivní. Stejně jako bylo pozitivní, že tyto protesty, jakkoliv je podporoval Západ, byly do značné míry výsledkem autonomních snah občanských společností v různých arabských zemích, nikoliv událostmi režírovanými zvenčí.

Jenže masové protesty, vyvolané s pomocí nových „západních“ technologií, jako je internet a chytré telefony, se ukázaly být často jen jednorázovou událostí, po níž nenásledovaly snahy o vytvoření demokratických politických struktur. A USA a další západní země, ač protesty podporovaly, nezasáhly proti brutální reakci tamních režimů.

V některých zemích přerostly protesty v občanské války, které později vedly k exodu miliónů lidí. Zejména ze Sýrie, což způsobilo migrační vlnu z roku 2015, která destabilizovala evropské demokracie. Nástup populismu a krajní pravice v Evropě má kořeny právě v tomto období.

Selhal bohužel i americký prezident Obama, který v roce 2012 sliboval, že vojensky zasáhne proti syrskému režimu, pokud použije chemické zbraně. Když je však režim použil, USA nezasáhly. Částečně i z obav, aby vše nedopadlo jako v Iráku.

Trauma, které USA a další západní státy svými neúspěchy v Iráku a v Afghánistánu utrpěly, také přispěly k tomu, že si USA a další západní země nedokázaly poradit ani s chaotickou situací v Libyi po pádu režimu Muammara Kaddáfího, k němuž samy přispěly.

To vše pak mělo přímou souvislost se stále agresivnější politikou Ruska. Putin si ve světle nerozhodnosti a selhání USA na Středním východě uvědomil, že USA jsou na mezinárodní scéně stále slabší. Jeho první útok na Ukrajinu v roce 2014 se odehrál i v kontextu nerozhodného počínání Obamových USA na Středním východě, zejména v souvislosti s neochotou zasáhnout v Sýrii poté, co režim použil chemické zbraně.

Druhý ruský útok na Ukrajinu v roce 2022 přišel v momentě, kdy se USA chaoticky stáhly z Afghánistánu. Dosti potupný odchod amerických a dalších západních vojenských sil z této země byl jakousi symbolickou tečkou za zhusta nepromyšlenou politikou na mezinárodním poli, kterou vyprovokovaly teroristické útoky z 11. září 2001. A pozvánkou pro Rusko, aby do mocenského vakua vstoupilo.

Paradox globalizace

Globalizace byla vnímána až do 11. září 2001 pozitivně. Byl to jednosměrný proces „amerikanizace“ světa s pomocí západních technologií, ekonomických postupů a americké měkké síly. Teroristický útok z 11. září 2001 vnesl do tohoto procesu zjištění, že globalizace jednosměrným procesem není.

Globalizace nejenže vytvářela nové nerovnosti, z nichž těžily hlavně západní korporace, ale postupně také sílící protitlak ze strany společenských skupin a vlád v rozvojových zemích, které se obávaly, že globalizace rozmělní jejich identitu. Tím, že se útok z 11. září 2001 odehrál na americké půdě, stal se symbolickou připomínkou toho, že kultury a náboženské skupiny, které se cítí globalizací ohroženy, se mohou bránit — a to přímo na území Západu.

Série teroristických útoků, které se začaly odehrávat zejména v Evropě, též ukázala, že ani vývoz technologií není jednosměrná cesta. Teroristické skupiny ze Středního východu úspěšně pracovaly právě se západními technologiemi — od zbraní až po komunikační prostředky.

A využívání západních technologií a komunikačních prostředků silami nepřátelskými vůči Západu, jehož jsme byli poprvé ve velkém svědky 11. září 2001, pokračuje dodnes. Dávno už padly představy, že šíření těchto technologií je spojeno se šířením západních hodnot, které budou demokratizovat autoritářské režimy.

Stal se pravý opak. Současná válka USA proti Íránu je v prvé řadě snahou zabránit Íránu v získání jaderných zbraní. Konflikt vyjevuje nejen rostoucí vojenskou impotenci USA, ale i to, že import západních technologií nevedl k větší vnitřní demokratizaci Íránu. Spíše naopak.

Autoritářské režimy se v posledním čtvrtstoletí, které symbolicky odstartovalo 11. září 2001, také naučily pracovat s novými komunikačními prostředky. Některé z nich, jako je Rusko, je využívají nejen k manipulaci vlastních obyvatel, ale i k hybridní válce proti Západu, který úplně neví, jak si s dezinformacemi poradit.

S autoritářskými režimy navíc nyní spolupracují, ba často je aktivně propagují, i západní technooligarchové, kteří získali s nástupem nových technologií obrovskou ekonomickou moc. Ke svému podnikání nepotřebují demokracii a sebevědomé občany, preferují masy, které lze ovládat.

Západ tak nyní čelí vnitřním zmatkům a nejistotám, které byly před 11. zářím 2001 takřka neznámé. K jejich posilování paradoxně přispívají sociální sítě, které byly při svém vzniku vnímány jako nástroj demokratizace veřejného prostoru.

Západní společnosti se zmítají v kulturních válkách a čelí pokusům politiků s autoritářskými tendencemi uzurpovat moc. V některých západních demokraciích, nejviditelněji v USA, se přitom odehrává souboj o samotnou demokracii.

Údajně nezastavitelné šíření liberální demokracie, o němž snil Fukuyama, vystřídalo zdánlivě nezastavitelné šíření populismu a autoritářství, na čemž se podílejí i nejnovější technologie, jako je umělá inteligence. Počátky tohoto úpadku je třeba hledat v událostech z 11. září 2001, a především v reakci na ně.