Na film Mistryně jsem šla hlavně kvůli Marii Švestkové, která už odehrála tolik rolí v nezávislých divadlech, a přesto se v českém filmu dosud nestala obsazovanou hvězdou. Natočila dokonce autorský rozhlasový dokument Skloňuju role, v němž se zabývá (ne)slučitelností role herečky, manželky a matky, protivným pocitem z toho, že její muž, filmový režisér, nakonec obsadí do hlavní role jinou herečku. V dokumentu účinkuje i její nos a pomalu už dospívající dcera.

Marie Švestková spolupracuje od počátku s divadlem Tygr v tísni, s jeho zakladatelskou dvojicí to táhne vlastně už od studia na DAMU, byť studovala jiný obor — alternativní divadlo v ateliéru Miroslava Krobota — než režisér Ivo Kristián Kubák a dramaturgyně Marie Nováková, kteří oba vystudovali činoherní divadlo.

Marie Švestková zazářila v rolích všech žen režiséra a scenáristy nové filmové vlny Pavla Juráčka v inscenaci Deník 1959—1974. Hrála v plavkách, měla v té roli stejně fascinující nohy, jako jsou ty, o nichž u svých manekýnek (a pozdějších manželek) píše Pavel Juráček, mluvila sprostě jako ony (jako v Sedmikráskách Věry Chytilové) a nakonec, zraněná a Juráčkovým nihilismem a alkoholismem zrazená, odcházela do emigrace.

Po deseti letech, když vyšla knížka Dani Horákové O Pavlovi, se divadlo Tygr v tísni k Pavlu Juráčkovi inscenací Deník 1974—1989 vrátilo — a zase hrála Marie Švestková všechny jeho ženy: Veroniku, na kterou si vzpomínáme z první inscenace, ale především Daňu Horákovou, s níž Pavel odešel do západního Německa a vůbec tam neobstál, nejsa schopen práce a vlastně ničeho.

Mezitím ovšem sehrála Marie roli Zorky Ságlové v inscenaci Krátká návštěva potěší (režie Zuzana Burianová), věnované dvěma umělkyním české výtvarné scény za normalizace, Naděždě Plíškové (Alena Štréblová) a zmíněné Zorce Ságlové. Role to byla hodně mlčenlivá, ale na Marii v ní ten, kdo představení viděl, nezapomněl.

A ano, taky hrála Markétku v imerzivní inscenaci Mistr a Markétka v paláci Hrzánů z Harasova v Celetné ulici, to už v alternaci s Johanou Šmídmajerovou. Marie hrála také v Divadle X10 a leckde jinde, ale celebritou se navzdory své kráse a nadání nestala.

Mistryně

Teď tedy hraje titulní roli ve filmu Bohdana Karáska Mistryně, konečně se na prahu čtyřicítky dočkala velké filmové příležitosti a nejen kratičkých čurd v televizních seriálech: budete se divit, ale i herečky a herci se musí živit a z něčeho platit své životní náklady.

Koho ve filmu Mistryně Marie Švestková hraje? Ženu, která si je jistá ve své profesi (je lékařkou a výzkumnicí píšící disertační práci), je vdaná a čeká dítě, na rozdíl od vzdělaných hrdinek předchozích generací profesi nebo emancipaci v manželství vůbec neřeší. Její soukromý život je průměrný, poskládaný z událostí soudobého maloměšťáctví: rodinných oslav narozenin, sešlostí v zahradě, grilování (všichni to známe). Vzájemné vztahy jsou do té míry kultivované, že si uchovala přátelský vztah i se svou bývalou tchyní, jež se s ní přijde poradit do nemocnice o svém nadcházejícím chirurgickém zákroku. Je v pátém měsíci těhotenství a moc jí to sluší.

Až se jednoho dne na přechodu pro chodce setká se svým bývalým mužem, s nímž se rozvedla, protože spolu nebyli schopni počít dítě. Od té chvíle je film jejich dlouhou konverzací během procházky členitým terénem města Liberce, během níž zmoknou, zalezou si do domečku na dětském hřišti a zjistí, že cit mezi nimi se nevytratil.

Monika hovoří o tom, jak všechno promýšlí a probírá tak dlouho, až se jí z otázky vytratí možnost odpovědi: to se jí neděje ve vědě, kde si je jistá, ale v osobním životě neustále.

Její bývalý manžel Petr (stále svobodný, byť za sebou — to ostatně oba — má několikerou pletku) se naučil být sám, pěstuje na chatě skalku, je vtipný, decentní, Monice její štěstí přeje, je to ovšem také okouzlující gentleman, nohama pevně na zemi, který na její pochybnosti reaguje silnými argumenty vedoucími k upevnění jejího současného života, ne k jeho rozvratu. (Ona často na otázku odpovídá „ani vlastně nevím“, on „co přesně máš na mysli?“)

Promoklí na kůži skončí v bytě Petrovy matky, který Monika dobře zná. Petr najde pro Moniku na převlečení máminy ne zrovna designově vydařené šaty, které nesluší dokonce ani krásné Monice. Do toho přijde máma, ráda Moniku s Petrem vidí, skromně si na setkání a na Moničino očekávané dítě připijí a Monika konečně jede domů.

K manželovi, který na ni čeká a je znejistěn jejím zpožděním. Ujistí ji slovy o své lásce a oddanosti k ní, ale najednou vidíme, že se svou milující ochotou je vedle Petra až trapný.

V závěru filmu Monika s manželem hrají s přáteli jakousi hru s dřevěnými špalíky, v níž ona bez předchozího tréninku a celkem bez zásluhy vyhraje (mistryně?) a manžel se rozhodne dům, který spolu se sestrou zdědil, prodat, vzít si hypotéku a postavit nový pro sebe, Moniku a jejich očekávané dítě.

Vtom volá Petr a ptá se, jestli si Monika nepamatuje, kde naposledy měl na nose brýle, které po té dešťové procházce nemůže najít: je to záminka, jak s Monikou ještě chvíli mluvit? Nebo připomínka jeho osobní nesnesitelnosti, jež se na procházce nemohla projevit? Budoucí život bude mít průměrnou podobu života vzdělaných příslušníků střední třídy, kteří vlastně nevědí, k čemu ten život je.

Uvízne v hlavě

Marie Švestková hraje Moniku jako klidnou, ale výrazem tváře skrytě bezradnou a nejistou ženu, která terénem svého života jde klidně, ale trochu vratce — když jí v dětském domečku za deště nečekaně vytrysknou slzy, v publiku nastane pocit úlevy. Jiří Havelka je v roli exmanžela Petra okouzlující, vtipně věcný, sebeironický a smutně rezignovaný. Tak atraktivní a uhlazený městský typ je jako pěstitel skalniček téměř nepředstavitelný. Když Moniku v dětském domečku impulzivně políbí, v publiku se rozhostí naděje.

Skvěle ty dva doplňuje Táňa Medvecká v roli Petrovy matky a Moničiny extchýně, tolerantní, vtipná, stále půvabná žena, jejíž zdraví už trochu selhává. Vítá Moničino budoucí dítě a neřekne — stejně jako žádný z dvojice protagonistů —, že lituje, že to dítě není plodem těch dvou, kteří se zmoklí objevili v jejím bytě. Nic nebude, jak bychom si přáli, ale i to je dobře (namlouvají si).

Jemně herecky odstíněný je i Lukáš (Lukáš Bouzek), proti Petrovi jednoduše praktický, normálně milující Moničin manžel. Chvíle, kdy Monice poté, co se ze setkání s Petrem vrací mnohem později, než řekla, říká „Miluji tě. Myslím, že už dlouho jsem ti to neřekl“, vyznívá jako snaha zachytit něco, co mu ve vztahu pomalu uniká a unikat nepřestane.

Nám, divákům starší generace, z dialogu Moniky s Petrem uvízne v hlavě i vyprávění o rozvedeném otci a jeho mladé milence s možnostmi absurdního rozehrání, stejně jako věcností a optimismem maskovaná osamělost Petrovy matky Jindřišky (opravdu skvěle zahrané Táňou Medveckou).

O filmu Mistryně vyšlo mnoho recenzí. V tomhle textu jsem chtěla upozornit na zralou, atraktivní, inteligentní a situaci své generace jemně zrcadlící hereckou osobnost Marie Švestkové. Kéž ji ve filmu vídáme co nejčastěji, kéž se díky filmu Mistryně stala i v obsazování divadelních inscenací jménem, na které se chodí.