Britští Greens v posledních měsících uspěli v několika komunálních i doplňovacích volbách, získali nové lokální pozice a začínají přitahovat voliče, kteří v britské politice postrádali srozumitelnou alternativu zejména k tradiční Labour Party. Zaznamenávají tak nejvýraznější úspěchy za poslední dekádu.

V únoru 2026 strana poprvé v historii vyhrála parlamentní doplňovací volby v obvodu Gorton and Denton, kde kandidátka Hannah Spencerová, původní profesí instalatérka, získala 40,7 procent hlasů a porazila nejen Labour Party, ale i sílící Reform UK.

Podobně symbolické bylo i vítězství Zoë Garbett v Hackney, kde Greens v květnu 2026 poprvé prolomili dlouholetou dominanci Labour Party a získali post starostky městské části. Výsledek byl o to významnější, že Hackney patřilo od počátku přímo volených starostů k pevné labouristické základně. Greens se tak daří oslovovat mimo mladší elektorát i část bývalých labouristických voličů zklamaných posunem strany k politickému středu.

Velkou roli v tom hraje Zack Polanski, jedna z nejviditelnějších tváří současné stranické komunikace. Zatímco velká část politické rétoriky dnes stojí na mobilizaci skrze ohrožení, Greens otevřeně pracují s jazykem naděje. Polanski opakuje hesla jako „vote hope“ nebo „making hope normal again“ a snaží se vytvořit politickou identitu, která pracuje spíše na představě společné budoucnosti než na kulturním střetu.

Začarovaný kruh strachu

Česká politika podobný příběh zatím nenabízí. Tuzemská politická debata se v posledních letech soustřeďuje především na zvládání krizí, obranu před hrozbami nebo odmítání návrhů politických soupeřů. Mnohem méně prostoru dostává otázka, jakou budoucnost vlastně jednotlivé politické síly nabízejí a jakou společnost chtějí spoluvytvářet. Odvážnější jazyk naděje by přitom mohl svědčit všem, kteří se snaží oslovovat mladší ročníky. Z čeho konkrétně si lze na komunikační úrovni od Britů vzít příklad?

Důležité je, že Greens konfliktní témata nevynechávají. Místo migrantů, menšin nebo „woke elit“ však otáčí pozornost na ekonomickou nerovnost a koncentraci bohatství. Sám Polanski často zmiňuje, že „woke“ určitě je, odkazuje tím ovšem na původ výrazu související s citlivostí vůči sociálním nespravedlnostem.

Výrazným motivem Greens se proto stal požadavek vyššího zdanění miliardářů či velkých korporací. Greens se tak částečně podařilo odizolovat klimatickou politiku, která byla často vnímána jako morální téma městských liberálů a propojit ji s otázkami ekonomické spravedlnosti a každodenní zkušenosti střední třídy.

Tento posun je ale důležitý i z jiné perspektivy. Dlouhou dobu totiž převládala představa, že politika funguje hlavně skrze data a racionalitu. Jenže výzkumy z oblasti psychologie nebo politické komunikace ukazují něco jiného. George Lakoff upozorňuje, že lidé nepřemýšlejí v „datech“, nýbrž v příbězích a emočních rámcích. A to je to, na čem „politics of fear“ stavějí a dobře jim to funguje. Strach zkrátka aktivuje pozornost a zvyšuje pocit naléhavosti. Lidé pak snáze sklouzávají k rychlému a nepromyšlenému jednání.

Z tohoto trendu těží značná část současného populismu. Za společenské problémy může určitá skupina, instituce nebo „elita“, před níž je třeba se bránit. Nejlepší obranou je pak uzavření se do koalice spojenců. Takto tribalizovaná společnost pak disponuje jen velmi omezenou schopností představit si jakoukoli alternativní budoucnost.

Socioložka Ruth Wodaková ve své analýze „politiky strachu“ popisuje, že podobné strategie pracují především s pocitem kulturní nejistoty, ztráty kontroly a ohrožení identity. Strach sice mobilizuje, zároveň ale zužuje horizont politické představivosti. A má i své limity. Dlouhodobě vytváří pocit vyčerpání a bezmoci. Když je veřejný prostor neustále organizovaný kolem krizí a hrozeb, začíná být stále těžší představit si budoucnost jinak než jako sérii dalších katastrof.

Naděje funguje, je-li nadějí

V době takzvané polykrize lze však veřejnost mobilizovat nejen skrze úzkost, hněv, frustraci či pocit ohrožení, ale i prostřednictvím naděje. Jde o koncept, který rozvíjí například komunikační stratég Thomas Coombes. Jeho základní argument je poměrně jednoduchý. Zachází-li politická komunikace výhradně se strachem a katastrofou, může sice krátkodobě mobilizovat pozornost, zároveň ovšem oslabuje přesvědčení, že lidé mohou situaci aktivně ovlivnit.

Lidé dle Coombse potřebují vedle vědomí krize také představu ovlivnitelné budoucnosti. Naděje ale nesmí být nezkaleným optimismem, nýbrž představou, že změna je možná a že budoucnost lze spoluutvářet. Dle neurovědy naděje aktivuje jiné motivační mechanismy než strach, protože pracuje právě s očekáváními. Z tohoto důvodu u lidí vzbuzuje větší odhodlání veřejně se angažovat.

A právě tento princip je patrný v současné komunikaci britských Greens. Ti totiž místo zdůrazňování nevyhnutelného kolapsu pracují s představou, že politika může být prostorem kolektivní změny. Zároveň je u nich patrný také posun od tradiční komunikace zelené politiky coby převážně expertního projektu. Podařilo se jim vytvořit emocionální identitu, která pracuje s participací a komunitou.

To se ukazuje i v číslech. Členská základna Green Party of England and Wales se po nástupu Zacka Polanského významně rozrostla. Po jeho zvolení lídrem v září 2025 měla strana přibližně 68 tisíc členů, během několika měsíců překročila 100 tisíc a v květnu 2026 už mluvila o více než 250 tisících členech.

To ovšem neznamená, že politika naděje funguje lépe než politika strachu automaticky. Naděje je mnohem náročnější politická emoce než strach. Dobře to ukazuje vývoj německých Alliance 90/The Greens. Strana dlouhodobě stavěla na jazyce modernizace a progresivní budoucnosti. Během energetické krize a inflace ale část veřejnosti začala jejich jazyk vnímat jako technokratický a odtržený od každodenní ekonomické reality.

Komunikace založená na naději zkrátka může působit abstraktně nebo příliš moralistně, a to zvláště tehdy, když nevnímá každodenní materiální zkušenost voličů. Naděje je nadějí jen za předpokladu, že stojí na důvěře a představivosti, že ke změnám může dojít. Současný úspěch britských Greens dobře ukazuje, že naděje svůj mobilizační potenciál rozhodně neztratila a že dokáže politice a politikům strachu čelit velmi účinně.