Republiková rada Zelených na svém zasedání v druhou červnovou neděli řešila otázku další podpory Martina Dvořáka v senátních volbách. Strana se těsnou většinou rozhodla kandidaturu podpořit i přesto, že byl stát odsouzen za Dvořákovy rasistické výroky. V květnu soud prvního stupně rozhodl, že Dvořákův výrok pro ČT24 z října 2024, v němž uvedl, že nenávist k Izraelcům je v genetické výbavě Palestinců, byl protiprávní. Soudkyně v odůvodnění potvrdila oprávněnost argumentace žalobců, kteří výrok přirovnali k rétorice Josepha Goebbelse.

Tento komentář píšeme za část Zelených, kteří s podporou Martina Dvořáka v senátních volbách nesouhlasí a zachování této podpory vnímají jako selhání.

Zelení nadále zůstávají jedinou parlamentní stranou, která má zcela jasnou pozici ohledně dění v Gaze a nebojí se označit počínání Izraele genocidou. Rozcházíme se však v názoru, jak měnit českou debatu o Palestincích a Palestinkách, která je vlivem politiků a velké části médií (včetně těch veřejnoprávních) vychýlena a zastává pozici bezpodmínečného pochlebování Izraeli a jejím zástupcům.

Ta část členstva, kterou autoři a autorka reprezentují, se domnívá, že v našem případě není možné u podpory Martina Dvořáka setrvat a bylo by namístě podporu vypovědět. A to s ohledem na naše hodnoty a jasnou pozici Strany zelených vůči Palestině.

Může být rasista napraven?

Debata na nedělní republikové radě se celou dobu točila na jednom bodě — zda se Martin Dvořák omluvil a zda jeho omluva a vyjádření lítosti byly dostatečnými k tomu, abychom jej do senátu podpořili. Dle výroku prvoinstančního soudu omluva, kterou v minulosti Martin Dvořák vyjádřil, dostatečná nebyla. Předsednictvo Zelených se tedy na kandidáta obrátilo a jednalo s ním o hlubší (sebe)reflexi, přímé omluvě těm, kterým svým výrokem ublížil, a závazku, že bude společně se Zelenými bojovat proti rasismu ve veřejném prostoru, stejně jako proti bagatelizaci utrpení palestinského obyvatelstva.

Jádro argumentů pro podporu spočívalo v názoru, že politika nemá být tolik o dramatických gestech, ale hlavně o aktivní práci a prosazování systémových změn. K prosazování politického programu a k posouvání věcí v kontextu současného mimořádně obtížného politického terénu je potřeba hledat spojence — včetně Martina Dvořáka.

Tyto argumenty většinu radních přesvědčily, pro zbytek z nás však rozhodnutí zůstává neakceptovatelné. Usnesení totiž nepřineslo žádné zadostiučinění té části členstva, pro kterou je způsob prosazování lidských práv a upozorňování na situaci Palestinců a Palestinek v českém prostředí naprosto nedostatečné a česká nekritická podpora Izraele a jeho jednání vůči palestinskému obyvatelstvu katastrofální.

Politici a političky by měli představovat hodnotové a morální majáky pro celou společnost, a logicky by na ně proto měly být kladeny mnohem vyšší nároky. Ve světě, který se nezbláznil, by Dvořákův výrok znamenal okamžitý a oprávněný konec politické kariéry. Stažení podpory tak pro naši nemalou část zůstává jediným adekvátním řešením.

O lidských právech totiž nelze vyjednávat — buď je lidé mají, nebo jsou jim upírána. Kompromisy v tomto směru vedou k otupování hranic společensky přijatelného. A právě touto optikou je nutné Dvořákovy výroky na adresu Palestinců a Palestinek vnímat.

Jednou z častých otázek objevujících se na sociálních sítích pod postem o setrvávající podpoře je, co Zelení podporou Dvořáka získají?

Odpověď je snadná: Jestli bude Martin Dvořák do senátu zvolen, nebo ne, naše podpora téměř jistě neovlivní. Jde o kandidáta STAN. Kromě možnosti tvrdit, že Zelení mají dalšího senátora, který je v horní komoře parlamentu s naší podporou, drobných finančních prostředků a omezeného prostoru pro to, ovlivňovat některá z jeho budoucích rozhodnutí, tak Zelení nezískají téměř nic.

O to naivnější je myslet si, že budeme pro potencionální voličstvo relevantnější kvůli naší ochotě spojovat se proti Babišovi a dalším oligarchům. Naopak. Tímto krokem jednoznačně ztrácíme důvěru, podporu a sympatie těch, kterým jsme se začali přibližovat svým zásadovým postojem k dění na Blízkém východě a jasnou politickou komunikací současných problémů.

Jde o konec Zelených? Ne.

Zelení mají v současnosti okolo tisíce členek a členů. Na stranu, která byla dlouho mimo parlamentní struktury, se jedná o poměrně vysoké číslo. Velikostí členské základny tak dýcháme na záda etablovaným subjektům. Zatímco hnutí ANO funguje s přibližně 2700 členy jako centralizovaný aparát jednoho muže, postavený na korporátním marketingu, Piráti — v jejichž poslaneckém klubu mají Zelení dvě své zástupkyně — registrují 1125 členek a členů.

I díky této věrné základně fungují Zelení bez přestávky od 90. let a dokázali překonat i patnáctileté období mimo Poslaneckou sněmovnu. Jde o jeden z nejstabilnějších politických subjektů na české politické scéně, nikoliv o jednorázový vlivový projekt miliardáře.

Strana, která dlouhodobě funguje na principu vnitřní demokracie a členství, však musí počítat s tím, že se bude v mnohých ohledech názorově rozcházet. Jsme pluralitní organizací. Členskou základnu tvoří jak lidé, kteří zelenou politiku vnímají primárně skrze klasická ekologická témata a ochranu přírody, typicky starostové a starostky menších měst mimo progresivní městská centra, tak levicovější křídlo, pro něž jsou sociální aspekty a lidskoprávní agenda organicky prorostlé s environmentální politikou.

V této situaci si musíme klást otázku, co dělat dál. A to zejména v období, kdy jsme si po letech začali znovu nacházet cestu k oslovování veřejnosti mimo naši tradiční bublinu — mimo jiné i díky konzistentnímu a v českém prostředí zcela ojedinělému přístupu k izraelsko-palestinskému konfliktu. Zelení jako jediná síla s parlamentním zastoupením explicitně popsali jednání Izraele jako genocidu a poukázali na dlouhodobé uplatňování politiky apartheidu na Západním břehu a v Gaze.

A tento postoj i přes nešťastnou podporu Martina Dvořáka nadále platí. Nevěříme, že tato chyba vymaže roky naší kontinuální práce, která spočívala právě i v posouvání názorů jak naší členské základny, tak celé české společnosti.

Co je tedy řešením?

Levicová a progresivní scéna je v České republice natolik roztříštěná, že se jí dlouhodobě nedaří zformovat do akceschopného celku. Až příliš často se rozcházíme na vnitřních rozporech namísto toho, abychom stavěli na společných základech. Je proto nezbytné opustit dogmatický požadavek absolutní ideové čistoty, který českou liberální levici dlouhodobě paralyzuje.

Cesta k nápravě nevede přes další odchody a zakládání nových mikro subjektů. Právě naopak. Řešením je kultivace a budování organizovaných názorových frakcí uvnitř stávajících struktur a postupné spojování se s dalšími subjekty. O to naléhavěji dnes musíme apelovat na kritickou veřejnost: vstupujte do Zelených a měňte stranu spolu s námi přímo zevnitř, skrze vnitrostranický dialog a mravenčí politickou práci.

Jsou to totiž právě Zelení, kdo se svými dvěma poslankyněmi, starosty, starostkami a členskou základnou představují jeden z hlavních pilířů alternativy pro ekologickou a sociální budoucnost této země.