Zpráva o plánovaném logistickém centru pro polovodičové chemikálie tchajwanské firmy i‑TRANS Global může na první pohled působit jako důkaz, že se Česká republika zapojuje do strategicky významných segmentů globální ekonomiky. Polovodiče dnes reprezentují technologické jádro současného světového hospodářství a jejich nedostatek v posledních letech ukázal, jak kritické jsou dodavatelské řetězce v této oblasti. Při bližším pohledu se ale nabízí otázka, zda podobné investice představují skutečný posun v pozici české ekonomiky nebo pouze modernizovanou variantu její dlouhodobé role „montovny Evropy“.

Zahraniční investice bezpochyby sehrály v české transformaci klíčovou roli. V perifernějších regionech nadále představují významný zdroj zaměstnanosti a často i základní impuls ekonomické stabilizace. Pro oblasti, které zápasí s kombinací strukturální nezaměstnanosti a odlivu obyvatel, jsou logistická centra či montážní provozy jednou z mála realisticky dostupných rozvojových strategií. Právě proto není rozumné tyto investice paušálně odmítat.

Limit této strategie se však ukazuje v její kvalitě a dlouhodobých efektech. Česká ekonomika se i po třech dekádách jen částečně posunula od modelu založeného na nákladové konkurenceschopnosti k modelu založenému na znalostech a inovacích. Klíčové rozhodovací, vývojové a inovační kapacity zůstávají do značné míry externalizovány mimo domácí ekonomiku. Investice orientované na logistiku či méně sofistikované segmenty produkce tuto strukturu zpravidla nerevidují, ale stabilizují.

Deklarované ambice investorů přitom často naznačují i snahu o širší ukotvení v místním prostředí — například prostřednictvím spolupráce s univerzitami či zapojení domácích firem. Podobné kroky mají nepochybně význam, zejména pokud vedou k rozvoji specifických dovedností a částečnému propojení s lokální ekonomikou. Zkušenost však ukazuje, že bez přesunu náročnějších funkcí, jako je výzkum, vývoj či strategické řízení, zůstává jejich transformační potenciál omezený. Výsledkem bývá spíše doplnění stávajícího modelu než jeho překonání.

Průmyslovou periferií navždy?

Lze namítnout, že regiony jako Ústecký kraj tento typ investic samy „přitahují“ — svou průmyslovou historií, strukturou pracovního trhu i nižší cenou práce. Tento argument má jistě empirickou oporu. Zároveň ale přehlíží, že nejde o autonomní volbu regionu, nýbrž o výsledek dlouhodobé trajektorie, která zásadně omezuje jeho manévrovací prostor. Přijímání méně náročných investic je za těchto podmínek racionální reakcí na tlak udržet zaměstnanost a zabránit dalšímu ekonomickému úpadku.

Právě zde se ale uzavírá mechanismus periferizace. Investice, které odpovídají aktuální struktuře regionu, tuto strukturu současně reprodukují. Vznikají pracovní místa, ale převážně v segmentech s nižší přidanou hodnotou, omezenými možnostmi mzdového růstu a slabými vazbami na znalostní ekonomiku. Region přitom nadále ztrácí lidský kapitál, protože mladší a kvalifikovanější obyvatelé odcházejí za atraktivnějšími příležitostmi. Výsledkem je stabilizovaná, ale strukturálně závislá ekonomika — „funkční periferie“.

Tento proces má i výrazné celorepublikové dopady. Odliv obyvatel z periferních oblastí zvyšuje koncentraci ekonomických aktivit v metropolitních centrech, jako jsou Praha a Brno. To se promítá nejen do tlaku na infrastrukturu, ale i do dynamiky trhu bydlení. Rostoucí ceny nemovitostí a nájmů nelze redukovat pouze na investiční chování či nedostatečnou bytovou politiku; jsou rovněž odrazem kumulace ekonomických příležitostí v omezeném počtu lokalit.

Jde to i jinak

Zkušenost Jihomoravského kraje přitom ukazuje, že alternativní trajektorie existuje. Jihomoravské inovační centrum systematicky propojuje univerzity, firmy a veřejnou správu a vytváří prostředí, v němž investice — domácí i zahraniční — generují vyšší přidanou hodnotu a zůstávají více ukotvené v regionu. Nejde přitom pouze o podporu jednotlivých firem, ale o budování širšího inovačního ekosystému, který je schopen produkovat i absorbovat sofistikovanější ekonomické aktivity.

Současně je však zřejmé, že tento model nelze jednoduše přenést do jiných regionů. Je totiž podmíněn existencí silné vzdělanostní základny, koncentrace talentu a institucionální kapacity, které v mnoha periferních regionech chybějí. Právě zde se ukazuje klíčová role hospodářské politiky: nikoli jako pasivního zprostředkovatele investic, ale jako hráče, který aktivně formuje podmínky, v nichž se ekonomická struktura vyvíjí.

Debata o „montovně Evropy“ tak ve skutečnosti není debatou o jednotlivých investicích, ale o institucionálním nastavení ekonomiky. Pokud má Česká republika ambici tuto roli překročit, nestačí spoléhat na samovolné „přelití“ efektů zahraničního kapitálu. Je třeba systematicky posilovat vazby mezi investicemi a domácí ekonomikou, podporovat lokální firmy, rozvíjet vzdělávací infrastrukturu a cíleně zvyšovat kvalitu pracovních míst.

Stejně důležitá je ale i regionální dimenze této politiky. Periferní oblasti nemohou zůstat pouze prostorem pro umístění provozů; musí se stát plnohodnotným prostředím pro život. Bez investic do veřejných služeb, dostupného bydlení a celkové kvality života nelze očekávat, že si udrží nebo přitáhnou lidský kapitál nezbytný pro strukturální proměnu.

Projekt logistického centra pro polovodiče tak není sám o sobě ani problémem, ani řešením. Je spíše indikátorem stavu české ekonomiky — a testem schopnosti státu tuto ekonomiku strategicky řídit. Buď zůstane další epizodou v příběhu stabilizované periferie, nebo se stane součástí širší proměny, která propojí zahraniční kapitál s domácími kapacitami a otevře cestu k vyšší přidané hodnotě. Bez aktivní a koordinované hospodářské politiky však druhý scénář zůstane spíše snem než realitou.