Moje rodina přišla na Krym ze střední Asie v červnu roku 1992, když se po půlstoletí vyhnanství Krymští Tataři konečně směli vrátit domů. Čekalo nás všechny obtížné období od hledání dočasného bydlení a práce až po stavbu nebo koupi vlastního domu. Navenek to vypadalo, jako bychom žili stejně jako místní obyvatelé, jenže ve skutečnosti jsme vše měli podstatně těžší: po příchodu z vyhnanství jsme začínali od nuly, a přitom právě v této době Ukrajina zažívala naprostý hospodářský kolaps, znehodnocení peněz a extrémní nedostatek potravin a základních potřeb.

Zvládli jsme téměř vše. Chtěli jsme žít v naší vlasti a doufali jsme, že spravedlnost zvítězí, vrátí se nám naše práva a získáme zpět naši autonomii, o niž jsme před padesáti lety Stalinovou zvůlí přišli. V té době založila naše komunita mnoho občanských organizací, pořádali jsme různé akce, které byly dříve zakázané, a obnovili jsme naše kulturní instituce, síť sdělovacích prostředků a také vzdělávací systém.

Na 26. června 1991 byl svolán druhý kurultaj, krymskotatarské celonárodní shromáždění, jehož historie se začala psát už v roce 1917. O pár dní později byl zřízen Medžlis, nejvyšší zastupitelský a výkonný orgán krymskotatarského národa, volený kurultajem.

Zpočátku bylo dost obtížné otevírat krymskotatarské školy nebo zřizovat dětské skupiny v mateřských školách, ale postupně se situace zlepšila. Začaly vycházet knihy v krymské tatarštině, následně i učebnice a v průběhu let se navýšil počet hodin výuky našeho mateřského jazyka ve školách. V mnoha školách krymská tatarština dokonce neměla statut volitelného, ale povinného předmětu.

Každý rok se Krymští Tataři 18. května scházeli na hlavním náměstí Simferopolu a dalších měst Krymu, aby si připomněli oběti násilného vyhnání národa. Modlili se za odpočinek jejich duší a přijímali rezoluce, v nichž krymské a ukrajinské úřady vyzývali, aby řešily palčivé problémy krymskotatarského národa.

Léta rozkvětu

Postupem času rostla nová generace Krymských Tatarů, kteří se již narodili ve vlasti, studovali zde a zakládali rodiny. V roce 2013 jsme mohli s jistotou říct, že etapa přesídlení a návratu je úspěšně za námi. Navzdory všem obtížím dokonce existoval skromný program na podporu deportovaných. Výrazně ubylo i etnických konfliktů, které návrat Krymských Tatarů do vlasti vyvolával v devadesátých letech.

Znát rodný jazyk, jehož situace byla v devadesátých letech zcela žalostná, se mezi mladou generací, narozenou již na Krymu, stalo téměř módou. Začaly vznikat krymskotatarské hudební skupiny různých žánrů, vysílaly i dvě krymskotatarské televize, jedna státní a jedna soukromá.

Otevřelo se krymskotatarské divadlo, byl založen průmyslově-pedagogický institut, který se po roce 2000 transformoval na univerzitu s jasnou národní orientací, rozvíjely se krymskotatarské knihovny a muzea. Od roku 2003 jsme usilovali o to, aby na seznam kulturního dědictví UNESCO byl zařazen Chánský palác v Bachčisaraji.

Avšak tím nejdůležitějším, co určovalo první dvě desetiletí po našem návratu, byl pocit svobody a jistoty, že pokud vzniknou zásadní problémy, vždycky můžeme vyjít do ulic, vyjádřit své požadavky a domáhat se od úřadů nápravy.

Po anexi Krymu

Vše se radikálně změnilo po začátku ruské invaze v roce 2014. Mnozí občanští aktivisté se pokoušeli o nenásilný odpor, který však byl brutálně potírán. Například Rešat Ametov se v březnu 2014 účastnil nenásilného protestu u budovy Rady ministrů Krymu, kde ho zadrželi lidé v maskovacích uniformách a odvezli neznámo kam. O několik dní později byl nalezen mrtvý a na jeho těle byly stopy po brutálním mučení. Posmrtně mu byl udělen titul hrdina Ukrajiny.

Další lidé, kteří s invazí nesouhlasili, zvolili emigraci. Třetí skupina lidí zůstala, snažila se přizpůsobit a hlavně přežít. Sama se řadím nejspíš právě k této poslední skupině, protože z poloostrova odjet nehodlám. Krym je pro naši komunitu místem, kam se každý snaží vrátit, je to náš domov a místo, kde se formoval a vyvíjel náš národ, kde jsou hroby našich předků. Na druhou stranu mnoho lidí, včetně mých dětí, se z pochopitelných důvodů nehodlá smířit s životem v represivním režimu a volí raději emigraci. Za to, že zůstávám ve vlasti, tak platím izolací od svých dětí a vnoučat.

Každodenní život na Krymu se pro mě stejně jako pro mnoho mých krajanů vlastně příliš neliší od běžného života v jakékoli jiné zemi na světě. Ale něco zásadního se přece jen změnilo. Ztratili jsme pocit vnitřní svobody a stali jsme se opatrnějšími. Dáváme si pozor, co kde můžeme a nesmíme říkat, žijeme ve strachu o své blízké a přátele.

Kdo se přizpůsobí, přežije

Po ruské anexi Krymu v roce 2014 se Medžlis stal klíčovou silou odporu proti okupaci. V roce 2016 Nejvyšší soud Ruské federace ho jakožto „extremistickou organizaci“ zakázal a většina jeho představitelů byla nucena odejít do exilu.

Na druhou stranu část krymskotatarské komunity se začala orientovat promoskevsky a někteří dokonce zastávají funkce v orgánech ruské samosprávy. Mnozí Krymští Tataři totiž dnes upřímně věří, že pokud se přizpůsobí a nebudou vyčnívat, mohou přežít za jakékoli vlády.

Představitelé státní moci a jejich spojenci z řad krymskotatarské komunity nás neustále přesvědčují, oč se Krymským Tatarům po roce 2014 žije lépe, protože se prý vyřešily veškeré problémy, před nimiž Ukrajina desítky let zavírala oči. Nikdy přitom nezapomenou zmínit, kolik nových škol, školek a silnic bylo postaveno. Zároveň ale zamlčují fakt, že počet hodin výuky krymské tatarštiny ve školách se postupně snižuje a že krymskou tatarštinu nelze nikde odborně studovat, přestože je společně s ukrajinštinou a ruštinou ústavně zakotvena jako oficiální jazyk Krymu.

Úřady také nedokážou jasně vysvětlit, proč již více než deset let nevydávají povolení k pořádání smutečních shromáždění věnovaných památce obětí stalinské deportace. Všichni, kdo se 26. června odváží vyjít s krymskotatarskou vlajkou do hor nebo do města, jsou zatýkáni a stíháni bezpečnostními složkami.

Vzdělávání a výchova mladé generace jsou v rámci propagandistické práce s obyvatelstvem silně zpolitizované, což má za následek postupné vymazávání národní identity. K tomu přispívá i manipulativní výklad historie — do nových učebnic byla, podobně jako v sovětských časech, nedávno znovu zařazena teze o zradě krymskotatarského národa během druhé světové války. Přestože tato pasáž byla po našem protestu vymazána, učebnice vykládající moderní dějiny zcela podle požadavků oficiální propagandy jsou ve školách běžně používány.

Meze svobody slova

Dnešní sdělovací prostředky na Krymu připomínají tisk, rozhlas a televizi sovětského období. Publikace v novinách a vysílání v rozhlase nebo televizi jsou pečlivě sledovány Roskomnadzorem (Federální služba pro dozor v oblasti telekomunikací, informačních technologií a masmédií). Jakákoli maličkost může vést k postihu novinářů a vydavatelství, v některých případech i k trestnímu stíhání.

Seznam osob, které musí být při jakékoli zmínce v tisku, rozhlase nebo televizi označeny jako „zahraniční agenti“, je ohromný, přičemž autoři jsou povinni sami zajistit, aby jejich materiály byly vždy v souladu s ustanoveními zákona o zahraničních agentech. Pokud tento údaj opomenou uvést, jsou za to tvrdě postihováni.

Dnes už se ani neskrývá, že svoboda slova podléhá extrémním omezením. To platí jak pro ruskojazyčný tisk, tak pro publikace vycházející v krymskotatarském jazyce. Například nezávislému deníku Quirim, jehož obsah je publikován z velké části v krymské tatarštině, v roce 2024 správní soud vyměřil deníku pokutu 900 tisíc rublů (asi 240 tisíc korun) za to, že publikoval zprávy generálního tajemníka OSN Antónia Guterrese o stavu lidských práv na Krymu.

Ruský stát vnímá jako hrozbu samotnou existenci nezávislého krymskotatarského deníku, přestože má náklad asi 2500 výtisků a spíše než o aktuálním politickém dění informuje o dějinách a současnosti krymskotatarské kultury a pečuje o zachování krymské tatarštiny. Úřady ostře sledují výrazné představitele krymskotatarské komunity, kteří se ve společnosti těší respektu — novináře, lidskoprávní aktivisty a podobně. Mnozí jsou pravidelně zatýkáni a vyslýcháni, aby tajné služby zjistily co nejvíce o smýšlení v naší komunitě.

Krymští Tataři se snaží přes to přese všechno žít, přežít a přitom si zachovat svou kulturu, tradice a náboženství. Veškeré naše počínání v této oblasti však Rusko považuje za odpor. V ruských věznicích je dnes drženo více než 160 Krymských Tatarů, kteří byli za údajný terorismus odsouzeni k patnácti až dvaceti letům odnětí svobody. Někteří budou moci vězení opustit jako staří lidé, jiní za mřížemi pravděpodobně zemřou. Jejich jediným „proviněním“ byla slova a myšlenky, jejichž svobodné vyjadřování zaručuje Všeobecná deklarace lidských práv a drtivá většina ústav po celém světě.

Jméno autorky bylo z důvodů bezpečnosti změněno. Redakce její identitu zná.