Sbírka svébytného umělce, aktivisty a chartisty Milana Kohouta s názvem Vztek vyšla v nakladatelství Jana Těsnohlídka v roce 2018 s ilustracemi Blanky Dvořákové. Loni získala zvukovou podobu. LP desku — relikt vzdorující nestálosti digitální doby — nahrál s uznávaným jazzovým kontrabasistou Jaromírem Honzákem.

Někoho snad spojení obou mužů překvapí: halasný bouřlivák Kohout a smířlivý Honzák, známý jako dlouholetý člen skupiny bratří Ebenů či z projektu Čikori Ivy Bittové. Kontrast v jejich povahách je jen prvním z mnoha, které nahrávka nabízí.

Dát správný průchod svému vzteku

„Věříš, že by měli umělci říkat pravdu?“ ptá se Kohout v jedné básni protestující proti všeobecné prodejnosti. Upřímně řečeno, nemyslím si, že by závazek k pravdě měl být výsadou umělců — mají jej stejnou měrou jako filosofové, novináři či vědci. A nemyslím si ani, že zrovna umělci musejí vždy říkat pravdu, rozhodně by však k ní měli poskytovat klíč.

Kohoutův Vztek to umí. Například ve svém opovržení kýčem: morálním kýčem domnělých vítězů dějin i samožerným lyrickým dojímáním, jež opomíjí podstatné. Bezpochyby není sám, koho jímá vztek. Nárůst hněvu a strachu ve společnosti má své důvody. Očekávání, že každá další generace se bude mít lépe než předchozí, je fuč, odvanuto větrem dějin. Nevíme si rady s infrastrukturou, kterou jsme vybudovali, ba ani sami se sebou. Nejistota a devastace mohutní.

Začínáme zjišťovat, že i když vyhlásíme smrt Boha, stále jsou tu procesy a entity větší než my, jako třeba klima. A nic, co by dávalo naději, co by slibovalo nápravu, zatím nenabývá jasnějších obrysů.

Vztek se ukazuje jako sice agresivní, ale funkční způsob, jak se s nastalou situací vyrovnat. Jenže: hned se náš vztek snaží někdo zneužít. Kurzy a knihy „jak zvládat vztek“ propagované sugestivní reklamou, tyto typické pozdně kapitalistické produkty, nejsou přitom jen způsobem, jak se nechat zvěcnit a zpeněžit. Mají svou výraznou ideologickou funkci.

Udržují nás v nevědomí, proč máme vztek, zatímco nám nakukávají: to vy jste problém, dělejte něco se sebou, optimalizujte se, ovládejte se, seberegulujte se, využijte našich „služeb“! Brání nám jej společně artikulovat, přetavit jej v nějakou kolektivní akci.

A tu přináší Kohout zrcadlo, které vykresluje to, co se nám vnucuje, či to, co je nám odpíráno — až do důsledku, do absurdna. Jakmile zahlédneme svůj obraz v takto nastaveném zrcadle — jak jednoduše se podřizujeme, jak se stáváme pasivními loutkami provozu, lhostejnými svědky obcházejícími bezpráví, arogantními panáky napodobujícími ty, co po nás šlapou — jsme navýsost vytočeni, jak si nám někdo, nota bene jakýsi Kohout, dovoluje připomenout, že už si nevážíme ani sami sebe!

Toto uvědomění není ani trochu příjemné. Je ale prvním krokem k tomu konečně se zamyslet nad mechanismy, které nás vedou k tomu, že skoro bez odporu přijímáme zvrácenou ideologii „starej se sám o sebe — a o svůj majetek“, bez níž by celé konzumní hromadění, které ničí přírodu i vlastní podmínky k životu, nebylo přijatelné. Nebyla by přijatelná ideologie, která normalizuje společnost, v níž lidé umírají na ulici, bují šikana, sebetrýznění a rasismus.

Možná je tedy načase přestat vztek jen tlumit. A zkusit mu dát průchod a smysl.

Na jedné lodi

Jistě, je vztek úzkostný, hysterický, který vzniká ze strachu a opuštěnosti a často si následně ani nepamatuje, co dělal. Je vztek manipulativní, trumpovský, který si chce přivlastnit cokoli, na co jeho žlučovitá schránka ukáže — a v čem mu svět, k jeho vzteku, klade odpor.

Je ovšem i důstojný vztek, který pomáhá k lepšímu životu, i když zlo kolem trvá, jak jej známe třeba od zapatistů s těly hrdě vztyčenými nebo jaký přináší třeba česká Iniciativa nájemníků a nájemnic. Právě její členové jsou příklady těch, kteří se jej dnes pokoušejí přetvořit v kolektivní čin.

Ani jeden z popsaných vzteků ale není Kohoutův. Jeho vztek je kašírovaný, promyšlený jako jeho plakáty a fotky. Má svá pravidla i jasný účel: pojmenovat viníky a podnítit společenskou změnu — ovšem ne jako něco navíc, jako nějakou libůstku, ale právě jako základní součást života.

Implicitně se ptá: Proč u všech čertů nejsme schopni se vzchopit a odsoudit a překonat nepravosti? Vždyť by všem bylo líp, kdybychom se chovali ohleduplně a k životu přistupovali s humorem, který občasným výstřelkům nedovolí patologicky zbytnět!

Představa snad naivní, ale opravdu lidská. Skrze hysterickou divadelní masku tu jasně prosvítá prosté humanistické sdělení. Čteme báseň vyjadřující prožitek sepětí s celým lidstvem:

„Podíval jsem se mu do očí

a šílený krásou té chvíle

jsem začal dýchat jako pět miliard lidí“

Nejsou to nijak ohromující verše. Zarputilost nutí autora k takové míře doslovnosti, která je až nepříjemná a neposkytuje jakýkoliv prostor metaforické vágnosti.

Metafora se tu stává možnou jedině ve formě ironie. Nerodí se žádné umění s velkým U — autor totiž dobře ví, že taková ambice by ho usvědčila z falešnosti. Povaha věci si žádá být explicitní, syrový, doslovný a provokativní.

Kohout po celý svůj život propaguje, tedy žije, význam sloganu „umění je politika je život — a tak stále dokola“. A podle toho to také vypadá: uměnímilovní občas úpí, ale ti, kdo chtějí žít, nacházejí díky němu kouzlo i v situacích nesnesitelně tíživých a absurdních.

Na první pohled se to snad nezdá mnoho, ale v dnešní společnosti je to k nezaplacení. Vztek či rozhořčení, které vyvolává poslech Kohoutova sugestivního, místy upadlého Vzteku, má ve výsledku katarzní účinek: jsme na jedné lodi, která se potápí.

Na lidi, kteří Kohouta lépe neznají, působí jeho konání mnohdy jako prvoplánová snaha vzbudit pohoršení, vyvolat konflikt. Ale není tomu tak. Jde o něco jiného: o vytrvalé lpění na základních hodnotových principech, o snahu probudit z pohodlné, lhostejné a upadlé dřímoty.

Ve svém donkichotském, a přitom zavile racionalistickém, zápalu vás možná zklame — při svém dusání za pravdou neuznává nejednoznačnost. Ale není to připomínka, že věci jsou ve své podstatě často vcelku jednoduché a naši nemohoucnost s nimi něco udělat si jen namlouváme?