Dnes má Poslanecká sněmovna projednávat vládní návrh novely zákona o veřejném ochránci práv (ombudsmanovi). Návrh je už sněmovní evergreen, Sněmovna ho totiž projednává od 5. ledna loňského roku (!), a vláda na něm už předtím pracovala více než rok.

Samotná instituce veřejného ochránce práv mnohým poslancům vadí. Nejvíc a rozhodně ODS. Vadí však i některým poslancům z TOP 09 a často i lidovcům, z ANO a i z dalších stran včetně sociální demokracie.

Takže místo rozšíření ochráncovy působnosti usilují spíše o její oslabení a koketují s pozměňovacím návrhem poslankyně vládněkoaličního hnutí ANO Radky Maxové, aby zákon Sněmovně umožnil ochránce z jeho funkce kdykoliv odvolat, pokud se „dopustí závažného pochybení“, tedy pokud prostá většina poslanců přítomných ve Sněmovně usoudí, že jeho „pochybení“ je už tak závažné, že je záhodno ho odvolat. A to bez možnosti jakéhokoliv přezkoumání onoho rozhodnutí. Ve třetím čtení nyní vznikne z pozměňovacích návrhů podaných poslanci v druhém čtení něco úplně jiného, než Sněmovně navrhla vláda.

Podle některých poslanců nelze připustit, aby někdo měl zákonné oprávnění volně se veřejně vyjadřovat (jiný zákonný postup ochránce totiž ani nemá) k jednání ministerstev a jiných výkonných orgánů a aby posuzoval, zda státní orgán neporušil zákon či zásady demokratického právního státu. Přitom zákon o veřejném ochránci mu už dnes ukládá, aby „působil k ochraně osob před jednáním úřadů“, pokud jejich činnost „neodpovídá principům dobré správy“. Tím má „přispívat k ochraně základních práv a svobod“.

A z povahy věci plyne, že o tom, co jsou zásady dobré správy, rozhoduje, vzhledem ke stavu právní úpravy a judikatury, především sám ochránce. To je ovšem v očích některých poslanců podrývání státní, tedy vládní či parlamentní autority.

Splní vláda svůj slib?

Lidé se tu stále drží zásady, že to, co se slíbí, se má taky splnit. Vládní programové prohlášení z 14. února 2014, které Sněmovna posoudila předtím, než vládě vyslovila důvěru, obsahuje i tento její závazek: „Vláda posílí právní možnosti obrany proti diskriminaci a pravomoc veřejného ochránce práv navrhovat rušení protiústavních zákonů.“ A posílení lze dosáhnout jen změnou zákona o veřejném ochránci práv. Pokud je pro možnost odvolání ochránce z jeho funkce stále jen menšina poslanců, už většina Sněmovny se staví proti vládnímu závazku působnost veřejného ochránce práv jakkoliv posílit.

Zajímavé je, že současná veřejná ochránkyně práv se jí stala složením slibu do rukou předsedy Sněmovny téhož dne, kdy bylo zveřejněno ono vládní programové prohlášení. Její volba ve Sněmovně (a předtím hlasování v Senátu) a věta o ochránci ve vládním prohlášení neměly souvislost. Věta v prohlášení vyplynula ze zkušeností předchozích ombudsmanů, zejména z hodnocení důvodů, proč se předchůdce současné ochránkyně Pavel Varvařovský rozhodl — trochu k překvapení odborné veřejnosti — své funkce vzdát.

Vláda přitom navrhuje jen mírné rozšíření či upřesnění již stávajících ochráncových oprávnění. První je možnost podat Ústavnímu soudu návrh na zrušení zákona nebo jeho části, pokud z ochráncovy praxe plyne, že je taková zákonná úprava protiústavní. Už dnes zákon říká, že „ochránce je oprávněn doporučit vydání, změnu nebo zrušení právního nebo vnitřního předpisu.“ Druhým by bylo ochráncovo oprávnění podat k soudu ve věcech podezření na diskriminaci žalobu ve veřejném zájmu, které mu zákon omezeně umožňuje už dnes.

Na třetí rozšíření působnosti vláda nějak „zapomněla“. Je to ochrana osob se zdravotním postižením. Tu je český stát povinen zajistit institucionálně podle mezinárodní smlouvy, kterou přijal a ratifikoval. Věc má napravit až poslanecký pozměňovací návrh, s jehož přijetím velká většina poslanců souhlasí. To na rozdíl od dvou prvních rozšíření, navrhovaných vládou.

Češi přece nediskriminují