Dnes má Poslanecká sněmovna projednávat vládní návrh novely zákona o veřejném ochránci práv (ombudsmanovi). Návrh je už sněmovní evergreen, Sněmovna ho totiž projednává od 5. ledna loňského roku (!), a vláda na něm už předtím pracovala více než rok.

Samotná instituce veřejného ochránce práv mnohým poslancům vadí. Nejvíc a rozhodně ODS. Vadí však i některým poslancům z TOP 09 a často i lidovcům, z ANO a i z dalších stran včetně sociální demokracie.

Takže místo rozšíření ochráncovy působnosti usilují spíše o její oslabení a koketují s pozměňovacím návrhem poslankyně vládněkoaličního hnutí ANO Radky Maxové, aby zákon Sněmovně umožnil ochránce z jeho funkce kdykoliv odvolat, pokud se „dopustí závažného pochybení“, tedy pokud prostá většina poslanců přítomných ve Sněmovně usoudí, že jeho „pochybení“ je už tak závažné, že je záhodno ho odvolat. A to bez možnosti jakéhokoliv přezkoumání onoho rozhodnutí. Ve třetím čtení nyní vznikne z pozměňovacích návrhů podaných poslanci v druhém čtení něco úplně jiného, než Sněmovně navrhla vláda.

Podle některých poslanců nelze připustit, aby někdo měl zákonné oprávnění volně se veřejně vyjadřovat (jiný zákonný postup ochránce totiž ani nemá) k jednání ministerstev a jiných výkonných orgánů a aby posuzoval, zda státní orgán neporušil zákon či zásady demokratického právního státu. Přitom zákon o veřejném ochránci mu už dnes ukládá, aby „působil k ochraně osob před jednáním úřadů“, pokud jejich činnost „neodpovídá principům dobré správy“. Tím má „přispívat k ochraně základních práv a svobod“.

A z povahy věci plyne, že o tom, co jsou zásady dobré správy, rozhoduje, vzhledem ke stavu právní úpravy a judikatury, především sám ochránce. To je ovšem v očích některých poslanců podrývání státní, tedy vládní či parlamentní autority.

Splní vláda svůj slib?

Lidé se tu stále drží zásady, že to, co se slíbí, se má taky splnit. Vládní programové prohlášení z 14. února 2014, které Sněmovna posoudila předtím, než vládě vyslovila důvěru, obsahuje i tento její závazek: „Vláda posílí právní možnosti obrany proti diskriminaci a pravomoc veřejného ochránce práv navrhovat rušení protiústavních zákonů.“ A posílení lze dosáhnout jen změnou zákona o veřejném ochránci práv. Pokud je pro možnost odvolání ochránce z jeho funkce stále jen menšina poslanců, už většina Sněmovny se staví proti vládnímu závazku působnost veřejného ochránce práv jakkoliv posílit.

Zajímavé je, že současná veřejná ochránkyně práv se jí stala složením slibu do rukou předsedy Sněmovny téhož dne, kdy bylo zveřejněno ono vládní programové prohlášení. Její volba ve Sněmovně (a předtím hlasování v Senátu) a věta o ochránci ve vládním prohlášení neměly souvislost. Věta v prohlášení vyplynula ze zkušeností předchozích ombudsmanů, zejména z hodnocení důvodů, proč se předchůdce současné ochránkyně Pavel Varvařovský rozhodl — trochu k překvapení odborné veřejnosti — své funkce vzdát.

Vláda přitom navrhuje jen mírné rozšíření či upřesnění již stávajících ochráncových oprávnění. První je možnost podat Ústavnímu soudu návrh na zrušení zákona nebo jeho části, pokud z ochráncovy praxe plyne, že je taková zákonná úprava protiústavní. Už dnes zákon říká, že „ochránce je oprávněn doporučit vydání, změnu nebo zrušení právního nebo vnitřního předpisu.“ Druhým by bylo ochráncovo oprávnění podat k soudu ve věcech podezření na diskriminaci žalobu ve veřejném zájmu, které mu zákon omezeně umožňuje už dnes.

Na třetí rozšíření působnosti vláda nějak „zapomněla“. Je to ochrana osob se zdravotním postižením. Tu je český stát povinen zajistit institucionálně podle mezinárodní smlouvy, kterou přijal a ratifikoval. Věc má napravit až poslanecký pozměňovací návrh, s jehož přijetím velká většina poslanců souhlasí. To na rozdíl od dvou prvních rozšíření, navrhovaných vládou.

Češi přece nediskriminují

Na rozdíl od konce devadesátých let většina poslanců dnes už sice připouští, že se v české společnosti nějaká diskriminace — z důvodu údajné rasy či etnicity (národnosti), pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru — vyskytnout může, a to i ze strany orgánů veřejné moci, ale je to nevýznamný jev. Češi jsou přece vlastenci, nejsou to žádní rasisté. A nejsou ani jinými —isty či —foby, už proto že většina z nich se ani v rodině ani ve škole nesetkala s takovými podivnými výrazy jako homofobie, xenofobie či sexizmus, o ejdžizmu (agismu) nemluvě. O ničem takovém neslýchali, žili, řečeno s Jaroslavem Haškem, čestně a poctivě.

Ochrana před diskriminací do zákona rozhodně nepatří, říkají odpůrci vládního návrhu novely, zbytečně se rozmazává zcela okrajový jev, který slouží ke vměšování evropské a jiné byrokracie do vnitřních záležitostí „našeho“ státu. Už přijetí antidiskriminačního zákona na jaře 2009 za vládních zmatků po létech jeho přípravy sociálnědemokratickými vládami Vladimíra Špidly, Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka byla podle nich těžká chyba, nahrává to jen nepřátelům naší vlasti, včetně vnitřního nepřítele. (Jeho součástí je Milošem Zemanem vybájená „pražská kavárna“.)

Řešení oné „takzvané“ diskriminace je přitom zcela jednoduché: zapírat, mlčet a nějak se pak domluvit. Slušní a přizpůsobiví lidé se přece vždy nějak domluví. Proč to dávat rovnou do zákona?

Píšu o rozšíření ochráncovy působnosti, ne pravomocí. Drobná chyba se totiž vloudila do citované věty vládního prohlášení. Oprávnění něco státnímu orgánu navrhnout není žádná pravomoc, nýbrž působnost, cizím slovem kompetence. Pravomoc, říká právní teorie, znamená totiž oprávnění orgánu veřejné moci (soudu, správního orgánu apod.) veřejnou moc v oblasti své zákonné povinnosti vykonávat, například vydáváním závazných právních předpisů, rozhodnutími nebo jinými vrchnostenskými úkony, třeba i za použití fyzické síly (typicky policie či vězeňská služba). Vykonavatel, jemuž se zákonem dostalo takového oprávnění, má vrchnostenskou pravomoc. Ano, teorie uvádí, že vrchnostenskou — na rozdíl od pravomocí ostatních vykonavatelů, jejichž úkony jsou jiné povahy, například poradní nebo služební.

Veřejný ochránce práv a také Nejvyšší kontrolní úřad vznikaly v devadesátých letech záměrně a cílevědomě jako jediné státní orgány bez jakýchkoliv pravomocí, jako orgány nadané co nejvíce možnou nezávislostí na vládě a pokud možno i na Sněmovně. Zasedal jsem v roce 1999 jako vládní zmocněnec pro lidská práva ve vládní pracovní skupině, která zákon o veřejném ochránci práv připravovala, a marně jsem v ní navrhoval širší působnost, než ta, která byla přijata.

I já za to můžu

Musím se přiznat, že za zákon nesu vinu v tom, že jsem neodhalil možné důsledky jeho „monokratičnosti“ a zvláště duálního postavení ochránce a jeho zástupce. Zástupce není ochráncovým podřízeným a ochránce nemá vliv na jeho volbu. Zástupce může přitom mít v ochráncově kanceláři stejné postavení jako ochránce, zastupuje ho totiž podle zákona se všemi ochráncovými oprávněními — tedy i těmi, která mu výslovně nesvěřil — kdykoliv, je-li ochránce nepřítomen.

Rozdílný přístup ochránce a jeho zástupce ke smyslu této funkce by proto mohl snadno vyústit ne-li v nefunkčnost instituce, pak přinejmenším v její oslabení a ve zbytečně vynaložené náklady na její činnost.

Ve srovnání s touto zásadní vadou stávajícího zákona je současný vládní návrh na vydání novely zákona okrajovou a nedůležitou záležitostí. Pro chod kanceláře veřejného ochránce práv má vlastně jen význam zmíněný návrh poslankyně Maxové, jehož přijetí by znamenalo pro ochránce stálou hrozbu jeho svévolného odvolání, a tím i pro nejodolnějšího jedince částečné paralyzování jeho aktivit.

Přimlouval jsem se tehdy před sedmnácti lety za to, aby se ochránce mohl za fyzické osoby podávat k Ústnímu soudu stížnost, aby měl působnost i na obce i v jejich samostatné působnosti, aby byl v soudním řízení oprávněn podávat aspoň opravné prostředky.

Vše bylo marné, hodně přikrčena byla většina naší pracovní komise, také kvůli volebnímu výsledku z roku 1998, který přinesl menšinovou vládu Miloše Zemana a „opoziční smlouvu“. Výrazem této ochablosti pracovní skupiny bylo tehdy i vládní programové prohlášení, kde se už nesliboval ústavní zákon o ochránci jako dříve ve volebním programu, nýbrž jen zákon obyčejný, u vědomí toho, že k ústavnímu nemá sociální demokracie ve Sněmovně dost hlasů a že tehdy pravicový Senát nebude levicovým experimentům nakloněn.

Několik náhod přispělo k tomu, že jsem se po dvaceti letech ocitl v roli manžela veřejné ochránkyně práv. Dost jsem váhal, zda mám takový text, který nyní čtenářům předkládám, vůbec psát, ale po zvážení, že nejsem v konfliktu zájmů, jsem se přece jen rozhodl jím přispět k úsilí zmirňovat protiimigrační národovectví, tradicionalizmus a otevřené porušování lidských práv a zásad demokratického právního státu.

Záměna slova „oprávnění“ (v rámci působnosti) za „pravomoc“ je totiž politicky významná. Lidé, kteří čtou nebo slyší o rozšíření „pravomoci“ ombudsmana, se určitě aspoň zarazí, vrchnostenské postavení bývá vždy sporné, někdy i odporné. Vím dost bezpečně, že záměna těchto slov ve vládním programovém prohlášení byla jen neúmyslnou chybou. Rozumovat nyní o neumětelství lidí, kteří to tam napsali a pak i schválili, by bylo z hlediska kýženého účelu, tedy naplnění onoho vládního slibu, kontraproduktivní.

Politické záměny slov

Ve jménu komunizmu a socializmu byly ve 20. století masově páchány zločiny, stejně jako dříve ve jménu křesťanství, nejen katolicizmu a pravoslaví, ale i protestantizmu. Italský fašizmus se po první světové válce opravdu vyvinul ze socializmu, a přímo za národní socialisty se pak označovali němečtí nacisté. Místo trpělivého a řádného vysvětlení této mutace a děsivé perverze zvolili sovětští a českoslovenští stalinisté výrazy jako „nacionálněsocialistický“ (místo „národněsocialistický“), „fašizmus“ (místo „nacizmus“) nebo, ve třicátých letech, dokonce „sociálfašizmus“. Tímto slovem „bojovali“ proti reformistickým sociálním demokratům, podle nich to byli „vlastně“ fašisté. Nebyli.

Stalinista ovšem nebyl či není člověk, který by adoroval Stalina. Je to stoupenec některých zásad a projevů státněsocialistické diktatury sovětského typu. Laskavý čtenář pochopí, že jako socialista, sympatizující jako nestraník po celý život s marxovským komunizmem, nemohu ani dnes urážet komunisty — a v historii se i takoví vyskytovali, například v Československu v šedesátých letech minulého století tvořili většinu členů KSČ — slovem „komunisté“, které má v této zemi právě zásluhou stalinistů hanlivý význam.

Až komicky na mne působilo, že Le Front National, tedy Le Penovu krajně pravicovou Národní frontu, označovali českoslovenští normalizační politici a tehdejší média důsledně za „Nacionální frontu“. Stalinisté a také Benešovi národní socialisté se vždy k národu v etnickém pojetí toho slova horlivě hlásili a museli se tedy postarat, aby veřejnost nebyla zmatena…

Ideologické, tedy národovecké důvody vedou i dnes některé dnešní novináře a ještě i politiky, aby místo „sovětský“ říkali ruský, „ruská okupace“ či „ruští vojáci“. Provokativně říkávám, že v sovětských jednotkách, s nimiž jsem se v Praze setkal při vzrušených rozhovorech v srpnu 1968, byli samí Ukrajinci a Gruzínci. To v dnešním národoveckém cítění a uvažování a při úsilí Západu získat Ukrajinu a Gruzii v boji proti Rusku nepostrádá jisté komičnosti.

Místo německého Vertreibung se pro poválečné deportace německého civilního obyvatelstva z Československa do Německa a Rakouska v češtině stále používá slovo „odsun“, které dokonce ani nemá negativní konotaci. Polština má výstižné slovu vypuzení — wypędzenie. Slovo „vyhnání“, které považuju za přiléhavé, je pro většinu těch, kdož o onom použití slov rozhodují, nepřijatelné. Jen neradi připouštějí výraz „nucené, násilné vysídlení“. Také sudetoněmecké krajanstvo, plným názvem Sudetoněmecké krajanské sdružení, je pro některá média a národovecké politiky „landsmannschaftem“ (případně při výslovnosti v rádiu „lancmančaft“). Označení tohoto početného německého (a rakouského) spolku se v češtině dokonce mění podle politické situace.

Nepolitické záměny slov

Záměny slov s politickými důsledky patří ovšem do širšího rozvolňování jazyka, které není vždy politické v užším smyslu toho slova, i když národovecké či lokální stoupání na špičky a velebení majestátu či významné státní funkce bývá i zda motivem takové záměny.

Oslavou českých králů, dnes jen prezidentů, si lze vysvětlit nezákonné používání slova „kancléř“ pro vedoucího kanceláře prezidenta republiky a pro mnoho vedoucích jiných kanceláří, například parlamentních komor, soudů, v církvi či na univerzitě. To proniká ze slangu do spisované češtiny, ba i do právní terminologie. Česká výlučnost se projevuje v tom, že v sousedním Německu a Rakousku je spolkový kancléř předsedou spolkové vlády.

Podobně to bylo s primátorem. Do roku 1990 měla primátora jen Praha, aby se oslavil její význam, všude jinde byli starostové. Dnes jsou už i podle zákona starostové statutárních měst primátory, i když v češtině mají své starosty i Londýn, Berlín, Vídeň či Paříž.

Rostoucí odpor ke státu jako organizaci společnosti se projevil v tom, že novináři a po nich politici nepřijali po přechodu prokuratury ke státnímu zastupitelství výraz „státní zástupce“ a trvali na nepřesném a podle povahy věci i nesprávném označení „žalobce“. V rámci povinného úzu obměňovat slova (předseda vlády/premiér, důchod/penze, odcizit/zcizit, velvyslanectví/ambasáda) jsem dokonce zaznamenal výraz „státní návladní“, asi z amerických detektivek nebo špatného překladu z němčiny. Ten je přímo popřením demokratických snah zbavit státní zastupitelství co nejvíce vlivu vlády a jejích orgánů.

Oproti době předlistopadové se rozšířilo používání akademických titulů, v akademické i funkcionářské sféře je to trapné hlavně proto, že jejich čeština tím dostala elitářský, tedy málo demokratický ráz. Taky už nemáme zemědělce, rolníky či sedláky, máme jen farmáře. Selské trhy nazýváme farmářskými. Bankovní úředníci jsou dnes bankéři. Už nemáme předsedy, vedoucí nebo ředitele, nýbrž šéfy. Nemáme funkce, nýbrž posty nebo pozice. Nemáme kolektiv nebo skupinu, nýbrž tým. Dokonce i slova „tendence“ (z francouzštiny) se nahrazuje anglickými „trendy“, což bývá i jako příslovce — „to je moc trendy“.

Tyto snahy přejmenovávat nejsou znakem jen dnešní doby, byly tu od národního obrození vždy, často výraznější než dnes. Po druhé světové válce a po mocenských změnách v únoru 1948 se přijímalo z důvodů politických, ale i jako důsledek nové techniky a nové organizace života mnoho nových slov, zejména z ruštiny nebo prostřednictvím ruštiny, ale čeština se zdaleka nepřibližovala k ruštině tak výrazně jako dnes k angličtině. A hlavně — politici a novináři se tehdy přece jen obávali odmítání jazykových posunů. To dnes mám pocit, že se z televize a rádia line jazyk, záměrně naroubovaný na americkou angličtinu. Ti lidé, kteří tak kazí češtinu, bez svých slangových neologizmů už ani nedokážou mluvit.

Bezmyšlenkovité používání slov, jak jsem ukázal na příkladu záměny působnosti a pravomoci, však může vést ke značným společenským škodám.