V poslední době se zejména v souvislosti se samozvaným Islámským státem často mluví o Kurdech. Kdo jsou to ale vlastně Kurdové?

Podle některých skupina klanů a kmenů, dle jiných jedna etnická skupina, dle dalších pak zase národ... Kurdy lze těžko charakterizovat jednou definicí s univerzální platností. Žijí na obrovském území: část na severu Sýrie, část v jihovýchodním Turecku a v Arménii. Obývají také severozápadní Írán a sever Iráku.

Kurdové mluví několika odlišnými dialekty a jazyky. Neexistuje jedna „kurdština“. Nejvíce Kurdů, zejména v Sýrii a Turecku, mluví jazykem kurmándží. Kurdové v Iráku a v Íránu se dorozumívají jazykem sorání. Ten je na rozdíl od kurmándží, které pod vlivem Turecka používá latinku, psán arabským písmem. Ale dialektů je více. Dokonce se od sebe mnohdy liší natolik, že si Kurdové navzájem nerozumí.

Navíc na území, které obývají, žije mnoho dalších náboženských a etnických skupin. Žádná část není vysloveně kurdská, vyjma několika izolovaných údolí v horách. Společenství se v průběhu času rozdělilo na jednotlivé kmeny a klany, rodiny, které uzavíraly spojenectví, ale také proti sobě válčily. Spojovaly se také s mocnostmi, které na daném území vládly.

Dnes Kurdy spojuje především jejich vlastní sebeurčení. Jsou rozmanitým národem — pokud je tedy za národ považujeme. Říká se, že jsou největším národem na světě bez vlastního státu. Za Kurdy se totiž dnes označuje přibližně čtyřicet milionů lidí. Ale to, že nemají vůbec žádný stát, platí také jen v určitém smyslu — Kurdistán na severu Iráku požívá dnes takovou míru autonomie, že o samostatném státu v podstatě mluvit lze. A mnoho znaků samostatného státu má už i syrská Rojava.

Mluvil jste o tom, že Kurdové jsou rozmanitým národem s těžko definovatelnou totožností. Jak vnímají sami sebe oni?

Většina Kurdů, s nimiž jsem se setkal, byli iráčtí Kurdové. Ti se považovali za Kurdy, ale současně dávali důraz na to, odkud pocházejí.

Irácký Kurdistán ovládají dvě politické strany, které mezi sebou vedly v devadesátých letech občanskou válku. Každou z těchto stran přitom vede jeden rodinný klan: Vlasteneckou unii Kurdistánu (PUK) klan Talabání, jehož formální hlavou je dnes první prezident postsadámosvkého Iráku Džalál Talabání, a Kurdskou demokratickou stranu (KDP) klan Barzání, jehož vůdcem je dosud Masúd Barzání, současný prezident iráckého Kurdistánu.

Ono se to trochu plete — obyvatelé iráckého Kurdistánu mají vlastního prezidenta Barzáního, parlament i vlastní zákony a nad to ještě zastoupení v celoiráckých orgánech, protože současný Irák je federace. Prezidentem celého Iráku je přitom dle dohody o rozdělení moci uzavřené po svržení Husajnova režimu také Kurd. Po Džalálu Talabáním nastoupil do tohoto úřadu v roce 2014 Fuád Masúm, který je také z talabáníovské strany PUK.

V iráckém Kurdistánu přitom nežijí pouze Kurdové, ale i Jezídé, Ša´aba, Turkmeni, arabští křesťané, Kakají, Kurdové z jiných častí, sunnitští i šítští Arabové a další etnika. Celý Kurdistán je velmi etnicky i nábožensky pestrý.

↗

Kurdové jsou rozmanitá skupina, kterou spojuje především jejich vlastní sebeurčení. Foto Archiv Lukasze Firly

Jak spolu vycházejí?

Irácký Kurdistán je formálně sekulární stát, svoboda vyznání je tedy zaručená zákonem. Tradičně však má islám určitou moc. Mezi Kurdy se nyní prosazuje móda hlásit se k zoroastrismu, protože v dávných dobách bylo náboženství proroka Zarathuštry mezi Kurdy rozšířené. Většina Kurdů jsou ovšem tradičně sunnitští muslimové, a to i v zemích s šíitskou převahou. Pro Kurdy nicméně není v drtivé většině případů islám zároveň politickou ideologií, spíše jde o víru pojímanou jako součást rodinné tradice.

Jinak Jezídové, křesťané, Zoroastrijci a další skupiny obývající iráckých Kurdistán, o nichž jsem mluvil, spolu v minulosti bojovali, ale nešlo o boje náboženského nebo etnicko-skupinového charakteru. Válčili o moc.

Pokud jde o dnešní situaci, žijí spolu a vedle sebe vcelku bez problémů. Výjimku tvoří jen vztah mezi Kurdy a Araby, neboť na straně Kurdů existuje cosi jako protiarabský rasismus. Jestli je v současné době někdo napadán a marginalizován, jsou to Arabové. Kurdské úřady brání Arabům do Kurdistánu cestovat, kurdské hlídky je vytahují na základě tvaru obličeje z autobusů. Nenávist vůči nim je v iráckém Kurdistánu velká.

Proč? Jedná se ještě o důsledky politiky Saddáma Husajna vůči Kurdům?

Ano. Hlavním důvodem je právě politika Saddáma Husajna. Jeho cílem bylo Kurdy vyhladit. Ozbrojené složky jeho režimu, vedené téměř výhradně sunnitskými Araby, zabily během několika let přibližně dvě stě tisíc Kurdů. Vypálily a zničily několik tisícovek vesnic. Hodně Kurdů má proto nenávist vůči Arabům v sobě zakořeněnou. A to se nyní projevuje.

Navíc v iráckém Kurdistánu žili dlouho pouze Kurdové a další menšiny. S příchodem Dáeš však do Kurdistánu prchlo zhruba jeden a půl milionů lidí a byli to většinou právě Arabové. Spousta uprchlíku žije v táborech, ti, kteří mají peníze, si pronajímají domy. Kurdové proti nim protestují. Roznětkami vášní jsou tu případy, kdy se například ukáže, že příbuzní některého z uprchlých arabských rodin slouží v jednotkách Dáeš.

Arabští uprchlíci ale za politiku Saddáma Husajna nemohou…

Nemohou. Situace není vůbec jednoduchá a dále se komplikuje. Jak už řečeno, Saddám Husajn zvýhodňoval Araby sunitského vyznání. Vedle Kurdů přitom za své vlády vystupoval velmi často krutě také vůči šíitským věřícím. Po jeho svržení se moc dostala právě do rukou šíitů, kteří trestali sunnitskou část obyvatelstva. Po roce 2003 tak bylo v Iráku zničeno velké množství sunitských kmenových oblasti: celá infrastruktura, voda, elektřina, cesty, školy — vše se zdevastovalo...

A pak přišel Dáeš, který začal budovat znovu sunnitský stát, znovu stavět zchátralé školy, rozdával identifikační občanské průkazy. Zavedl zkrátka pevná pravidla a lidé najednou dostali zpět to, co ztratili.

A nyní přišla ofenzíva Al-Hašd Al-Šá´bi (lidová nebo také národní mobilizace), což je iráckým státem podporovaná převážně šíitská milice, která bojuje proti Dáeš, dobývá města původně obsazené Dáešem. Ale obyvatelé těchto měst jsou většinou právě sunnité. Pro mnoho těchto kmenů byl Dáeš mnohem lepši varianta pána než stávající šíity preferující irácká vláda, která je před příchodem Dáeš velmi často utlačovala.

A Al-Hašd Al-Šá´bi nejsou při pohledu z vnější častokrát o nic lepší než Dáeš. Páchají podobná zvěrstva. Mučí lidí, veřejně je popravují.

To je další důvod, proč opět civilisté, většinou sunitští Arabové, utíkají a prchají právě do iráckého Kurdistánu. V tomto případě neutíkají před Dáeš, ale před Al-Hašd Al-Šá´bi.

Jak je vůbec možné, že tak početný národ žije na území tolika států: v Iráku, Íránu, Sýrii, Turecku a také v Arménii?

Když se po první světové válce rozděloval svět, Francie, Velká Británie, tehdejší nové Turecko a Írán hranice doslova nakreslily. Dnešní Irák byl pod kontrolou Velké Británie a Sýrii převzali Francouzi. Podoba dnešních hranic je tedy výsledkem vyjednávání mezi mocnostmi, které vyhrály první světovou válkou.

Kurdové tak skončili na území pěti států. Přičemž v Turecku, Sýrii a Iráku jsou Kurdové nejpočetnější národnostní menšinou a v Íránu jich je na osm milionů. Každý z uvedené čtveřice států přitom jejich práva potlačuje v jiné míře. Současně jsou ve všech státech, kde Kurdové žijí, viditelné revoluční nálady.

Jaký je vztah mezi jednotlivými skupinami Kurdů? Mají snahu se sjednotit a bojovat spolu?

Kurdové v Sýrii fungují zdánlivě samostatně a bojují především proti Dáeš, méně pak s protirežimní opozicí a ještě méně s Asadovým režimem. Systém kurdské samosprávy v Rojavě byl ale vybudován a dones funguje pod velkým vlivem Strany kurdských pracujících (PKK), která vznikla v rámci boje za práva Kurdů v Turecku. Rojava, tedy syrský Kurdistán, je ostatně založena na ideologii Abdullaha Öcalana, který je zakladatelem a vůdcem PKK, v současné době je ale zavřený na doživotí v Turecku.

PKK má přitom svoje základny také v iráckém Kurdistánu. A aby to bylo ještě složitější — část správy iráckého Kurdistánu proti PKK neoficiálně bojuje. Jedná se zejména o orgány svázané se zmíněnou Kurdskou demokratickou stranou Masúda Barzáního, o níž se soudí, že spolupracuje s tureckou vládou v Ankaře. Takže se nedá úplně říct, že by Kurdové spolupracovali.

Řekneme, že Dáeš bude poražen. Kurdové potom budou chtít bojovat za nezávislost. Nebude to začátek dalšího konfliktu na Blízkém východě?

Celková situace je velmi nejasná. Turecko ani Írán nechtějí ztratit část svého území. Irácký Kurdistán je ve velké ekonomické i politické krizi. Hrozí rozpad území na minimálně dvě menší části.

Pokud bude Dáeš poražen, obávám se spíše občanské války mezi Kurdy a šíitskými milicemi Al-Hašd Al-Šá´bi. Již teď jsou oblasti, kde tyto jednotky proti sobě bojují. Mezi iráckým Kurdistánem a Irákem jsou oblasti s významnými úložišti ropy a i to může být důvodem pro další boje.