Už dlouho nebyl český politický terén tak přehledný. Nebývale vyhrocená situace donutila téměř všechny aktéry zaujmout jasnou pozici. A výsledek? Na jedné straně hnutí ANO, jehož strategie je sice čitelná, leč stále méně věrohodná. A na straně druhé všechny zavedené subjekty.

Střízlivý rozbor situace si vyžaduje oprostit se od emocí. Je žádoucí nedémonizovat ministra vnitra Milana Chovance způsobem, který jsme naposledy zažili u Jiřího Paroubka, a je potřeba připustit, že Robert Šlachta rozhodně není čistě kladným hrdinou, se kterým stojí a padá efektivita boje policie proti organizovanému zločinu.

K dispozici jsou i jiné výklady, a ty obraz odvážného policisty, který se rozhodl vyčistit politiku od veškeré špíny, značně zpochybňují. „Pan Šlachta se svým týmem si patrně z nedostatku jiných podnětů hrají na vojáky, zastrašují a poškozují bezúhonné občany a my všichni jim tuto hru platíme,“ řekla v rozhovoru Zuzana Candigliota z Ligy lidských práv na sklonku loňského roku. Podobně na jeho pochybnou roli v kauze Fénix nedávno upozornila reportáž Saši Uhlové.

Plastické vyobrazení reality musí být zkrátka pestřejší, politiku nelze redukovat na souboj podlých a zkorumpovaných proti čistým a neposkvrněným. Pokud jde tedy o policejní reformu jako takovou, věci se jeví spíše nepřehledné nežli jednoznačné, jak je na jedné straně podává třeba Respekt přejímající bez rezerv interpretaci státního zastupitelství, na straně druhé Šafrovo Svobodné fórum, které za všech okolností hájí poměry před vzestupem Andreje Babiše; jako by on snad ani nebyl jejich plodem.

Jako zcela přehledná se ale naopak jeví politická rovina zápasu, kterou od počátku v celém sporu analyzujeme jako určující. Pokusme se tedy o pokud možno věcný a střízlivý popis politického terénu, jak jej koaliční krize obnažila, na němž jednotlivé dílčí události, jako jsou tance kolem jednoho jednání sněmovního výboru, nic nemění. Klíčových otázek je několik.

Střet levice s pravicí opět přestal být hlavní osou české politiky

Souboj mezi ANO a ČSSD se Andrej Babiš pokouší prezentovat jako součást střetu mezi jeho populistickým subjektem, který se etabloval jako „Akce nespokojených občanů“ a zavedenými politickými stranami, které hájí status quo. Snad poprvé s touto strategií zásadně narazil, a to i z toho důvodu, že jeho výklad politické reality začíná ztrácet na věrohodnosti, což jsme v minulosti opakovaně předpovídali.

Babišův úspěch totiž stojí a padá s ochotou voličů akceptovat jeho osobní bezprecedentní střet zájmů, z nějž profituje Agrofert i jeho média. Je po celou dobu jen otázkou času, kdy Babišovým voličům dojde, že snaha nahradit představitele zkorumpovaných pravicových stran i ČSSD, oligarchou sledujícím primárně zájmy svého podnikatelského impéria, bylo pověstným vyháněním čerta ďáblem.

Není tedy náhoda, že se nyní na stranu sociálních demokratů postavila TOP 09, ODS a vlastně i lidovci; s výjimkou určitého váhání Mariana Jurečky, který na ministerstvu zemědělství svou politikou dnes rovněž především hájí podnikatelské zájmy Agrofertu. Babiš by asi byl ještě schopen koupit si komunisty, kteří se už nutně potřebují dostat ze sněmovní izolace, ale jak níže ještě rozebereme, věci se dnes jeví tak, že sama jejich podpora mu s největší pravděpodobností stačit nebude.

Babiš si podle všeho uvědomuje, že čas nemá na své straně, k tomu podrobněji ještě níže. A tak po celou dobu od propuknutí krize stupňoval svou konfliktní rétoriku, zpočátku jednoznačně hrozil sociálním demokratům odchodem z koalice, nakonec ale minulou středu ustoupil jen několik hodin poté, co ministr vnitra Milan Chovanec oznámil, že reformu policie podepsal. Dnes už jen požaduje nepatrnou revizi koaliční smlouvy.

Svou nešikovností a metodami, které prakticky vylučují uzavření kompromisu, tedy politické dohody, se Babiš dostal do izolace a nezbylo mu nic jiného, než ustoupit. Dokonce, jak zde již poznamenal Petr Dimun, se za něj nepostavil ani prezident Miloš Zeman. To se nyní ještě prohloubilo Zemanovou jednoznačnou podporou policejnímu prezidentovi Tuhému.

Babiš si zdá se ještě pořád nezvnitřnil, že se v politice bez spojenců neprosadí, že politika je navýsost kolektivní disciplína. Svým chováním navíc dává stále více za pravdu hlasům, které ho vykreslují jako hrozbu pro demokracii. Názornou ilustrací je jeho výrok, že „než by byl v opozici, raději odejde z politiky“. Jako by nechápal, že demokratická politika bez opozice není možná.

Svým počínáním předseda hnutí ANO legitimizuje aliance, které se většině veřejnosti jevily ještě před nedávnem jako zcela neakceptovatelné. Pokud nyní Miroslav Kalousek a Petr Fiala jednoznačně Chovance podpořili, je evidentní, že vstupujeme do kvalitativně nové éry.

„Je známo, že lze snáze odstoupit od politické moci, než se k ní zase vrátit. Za všech okolností je snadnější pracovat při podílu na moci než bez tohoto podílu.“ Tato slova napsal kdysi Ferdinand Peroutka a Babiš jako by si to minulý týden ve středu uvědomil. Pokud by totiž koalici skutečně opustil, ztratil by příliš mnoho a nezískal prakticky nic.

Sociální demokraty a lidovce by ve sněmovně podpořila pravicová opozice, Kalousek by na oplátku nejspíše požadoval po sociálních demokratech nějaký účinný nástroj na vyšetření všech korupčních kauz předsedy ANO. A Sobotka by nejspíš neměl důvod na požadavek nějaké parlamentní vyšetřovací komise s gustem nepřistoupit. Babiš by se sice mohl stylizovat do role mučedníka, což dělá tak jako tak, avšak je otázka, nakolik by mu to pomohlo.