Vládní koalice si už prošla řadou sporů. Často pro věci z ústavního hlediska zcela okrajového významu, jako byla například regulace kouření. Spor o reorganizaci policie je ovšem jiná káva.

Ve vládě odpovídá za policii ministr vnitra Milan Chovanec, reformu elitních oddílů připravil policejní prezident Tomáš Tuhý. Proti se ovšem postavil ministr spravedlnosti Robert Pelikán s tím, že justici se navržená reorganizace nelíbí. A ministr financí Andrej Babiš volá v otevřeném dopise po politickém řešení: vyzval premiéra ke zrušení reorganizace. A před koaličním jednáním padala ultimáta o demisi či dokonce rozpadu koalice.

Je větší politizací policie spíš podpora nečekaně rychle prosazované reformy od ministra vnitra Chovance, nebo alarmistické vystupování jeho vládních kolegů za ANO, ministrů financí a spravedlnosti?

Do kompetencí policejního prezidenta by se politici přímo vměšovat neměli. Média tento spor vystupňovala až do titulků o chystaném mocenském převratu. Do války o policii vstoupili nejen politici, ale i představitelé justice. Jak vážně brát fakt, že státní zastupitelství vyvíjí otevřeně i skrytě tlak na policejního prezidenta, aby rozhodnutí o reorganizaci policie změnil?

Když jde o moc, jde o hodně

V koncepci rozvoje policie do roku 2020 se o žádné reorganizaci elitních útvarů nemluví. Oč tedy běží? Zásadní zasahování do organizačních struktur může vést až k jejich paralyzování. Z tohoto důvodu ČSSD kritizovala ukončení finanční policie za ministra vnitra Ivana Langera (od roku 2007).

Zde se ovšem jedná o poněkud jiný příklad. Někteří kritici označili novou reformu za krok do tmy, dokonce za tajný plán usnadňující podsvětí jak ochránit některé mafiány. Tématu se pak s nečekanou razancí chopilo hnutí ANO a rozehrálo svou předvolební politickou hru.

Je pravdou, že o slučování elitních útvarů se poslanci bezpečnostního výboru dozvěděli na poslední chvíli. A něco je i na tvrzení bývalého ministra vnitra Františka Bublana, dnes senátora za ČSSD, že to působí jaksi uspěchaně, čemuž by bývalo pomohlo důkladnější projednání s odbornou veřejností i napříč politickými stranami. Věc, o které se jen cosi špitá, ale nikdo ji pořádně neviděl, nemůže mít dobrou pověst.

Z rozpaků nad reformou ze strany poslankyně Marie Benešové či senátora Miroslava Antla je cítit spíš blízkost k postojům státních zástupců, se kterým skutečně měla probíhat intenzivnější debata. Je ale plán společné střechy nad protimafiánským ÚOOZ a protikorupčním ÚOKFK skutečně takový problém, anebo jde spíše o nešťastné okolnosti provedení této změny?

Myšlenka zastřešení obou útvarů není nijak nová. Objevila se už v roce 2008. Pokud je nedostatečná už koordinace jejich činnosti, vede to jen k duplicitám.

Problematické mohou být spory o příslušnost šetření jednotlivých kauz. Co je ovšem skutečný problém, je již nějakou dobu běžné prosakování informací od policie do médií, dokonce snad i za úplatu. Naznačovalo by to, že policie už dávno není apolitická, jakou by být měla, a že ve sporu samém jde o kontrolu citlivých informací jakožto součásti přeskupování moci v zemi.

Hrály a hrají se různé hry. V paměti máme případ Kubiceho zprávy, který ovlivnil výsledek voleb v roce 2006. Hlavní aktér této kauzy, tehdejší ředitel ÚOOZ Jan Kubice, se pak stal ministrem vnitra ve vládě Petra Nečase.

Teatrálně ohlášený odchod Roberta Šlachty do civilu nemusí znamenat konec kariéry tohoto symbolu protikorupčních aktivit z časů „Nagygate“ roku 2012. Jistě je odborníkem, jehož odchodu by byla škoda, ale říkat mu „český Cattani“ či „poslední poctivý u policie“ je už dehonestací ostatních policistů. Pokud ovšem odmítl nabídku stát se šéfem sloučeného útvaru, budou jeho motivace zřejmější, až se o reformě definitivně rozhodne.

Mediální obraz a realita často nebývají totéž. Teatrálnost razie z roku 2012 otevřela cestu k úspěchu Andreje Babiše, který tak paradoxně zachránil pravicovou většinu v českých zemích. A Robert Šlachta se ani netají, že má k šéfovi ANO blízko, když s ním „provádí schůzkovou činnost“.

Zveřejněný dopis sedmnácti plukovníků, kteří v něm vyslovují nedůvěru svým nejvyšším nadřízeným, se vymyká obrazu policie jako vojensky disciplinované organizace. A počínání vrchního státního zastupitelství je obtížně interpretovatelné z pohledu ústavních kompetencí. Takové vyšetřování reorganizace policie z důvodu, že se někomu v justici nelíbí, je v podstatě světovým unikátem.

Vše nahrává interpretaci, že nejde primárně o snahu zefektivnit práci policie, jako spíš o mocenské přeskupení sil. Zcela předčasné je mluvit o otevřené ústavní krizi. Prezident koaliční hádku spíše tlumil — sám ministra vnitra Chovance asi v oblibě nemá, a to už od časů, kdy veřejně referoval o schůzce některých sociálních demokratů v Lánech po volbách v roce 2013.

Přehnané vydírání v koalici ale spustilo neřízenou destabilizaci pár měsíců před volbami. A odchod Babiše z koalice by samozřejmě sám o sobě ještě neznamenal pád vlády.

Při ztrátě většiny by Sobotkova vláda musela hledat podporu u nevládních poslanců. Podpora tandemu ČSSD a KDU-ČSL zprava od ODS s TOP09 by u jejich voličů nesklidila potlesk. Ani předseda hnutí ANO ale nepotřebuje ztrátu vládního vlivu.

Je tak možné, že aktéři sporu nakonec najdou klidnější řešení. Kdo tu má větší vyděračský potenciál a jestli na tom někdo volebně vydělá, ukáže až čas. Zůstává ovšem v platnosti, že když jde o moc, tak jde o hodně.