Výrazný zápach uzeného sledě, jehož maso při přípravě charakteristicky zrudne, využívali údajně dříve lovci buď k výcviku honících psů k sledování pachu kořisti či naopak k jejich odlákání ze správné stopy. Proto se dodnes za „uzeného sledě“ (red herring) označuje v Angličtině takový argument, který má svůdnou barvitostí záměrně odvést pozornost od podstatného k bezvýznamnému, od jádra pudla k jeho nakadeřené srsti.

Vycházejíce z této hříčky můžeme konstatovat, že předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková přetáhla minulý týden českou veřejnost přes její nepříliš citlivý nos uzeným sleděm o velikosti menší velryby. Tak lze opsat její stěží uvěřitelné vystoupení na nenávistné agitaci parlametní ultrapravice v Jihlavě.

Ještě před týdnem jsme si mohli oddechnout, protože prvotní pohoršení z otevřené spolupráce veřejné činitelky s fašizujícími národovci se ukázalo jako plané — původní vystoupení na debatě v Ostravě, které Úsvit bombasticky vyhlásil na sociálních sítích, Vitásková popřela a neuskutečnila. Naplno do toho šlápla až minulý týden na Vysočině, snad aby ultrapravičákům oplatila dlouhotrvající zastání, kterého se jí od nich v politických tahanicích dostávalo.

Aby bylo jasno, Vitásková oficiálně nepřijela rozněcovat strach z uprchlíků. Na to má Úsvit jiné „odborníky“. Tým ERÚ jezdí po republice s vlastní šnůrou s cílem získat veřejnou podporu pro druhý pokus o prosazení změny tarifů cen za elektřinu. Díky odporu veřejnosti první pokus spektakulárně shořel na počátku letošního roku.

Vitásková, úřednice nepravomocně odsouzená v souvislosti s machinacemi kolem solárního tunelu, totiž v lednu přišla s návrhem tarifů, postaveným na znásobení paušálních plateb. To znamená, že určování ceny proudu by se již daleko méně zakládalo na reálné spotřebě proudu, ale spíš na velikosti jističe. Změna by tak proti vší logice ulehčila těm, kteří spotřebovávají mnoho a naopak přitížila těm, kteří chtějí šetřit.

Zdražení elektřiny by se týkalo až třetiny všech domácností v zemi, drobných spotřebitelů a podnikatelů. V čí zájmu takový návrh vznikl, není těžké odhalit. Přípravy, vedoucí k výsledku podle biblického „kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má“, se totiž účastnili především velcí výrobci a distributoři. Organizace spotřebitelů či malých výrobců přizvány nebyly.

Energetika se po celém světě rapidně mění — šetrné technologie a obnovitelné zdroje prospívají drobným spotřebitelům, malým samovýrobcům, rodinám a komunitám. Není divu, že se obří oligopoly snaží rychle zabetonovat svou dosud pevnou vládu nad našimi peněženkami — je pro ně zdrojem zajištěného zisku.

Po nevídaném nátlaku ekologů i spotřebitelů Vitásková návrh stáhla a nyní se prezentuje jako blahosklonná ochránkyně spotřebitelů a sociálně slabých.

↗

Vitásková, úřednice nepravomocně odsouzená v souvislosti s machinacemi

kolem solárního tunelu, přišla s návrhem tarifů postaveným na znásobení paušálních plateb. Repro DR

Nabízí se otázka, jak je možné, že zákeřnost reformy nedokázala rozpoznat během dvou let, kdy ji její úřad připravoval, když expertům Hnutí DUHA k tomu stačilo odpoledne s kalkulačkou. Škoda, že nám Vitásková rovněž nenapovídá, zda máme mít vážné pochybnosti spíše o její upřímnosti, nebo o kompetenci řídit svěřený úřad.

Tímto dilematem se však nenechala příliš zdržovat a tentokrát rozpoutala „konzultační“ turné, aby přesvědčila občany, že je na jejich straně. Zájem prý byl nevalný, alespon to lidé z ERÚ sebekriticky přiznávají a omlouvají tím i zminované spojení jihlavské konzultace s xenofobní propagandou Úsvitu: prý z důvodu účasti. Jeden by Alenu Vitáskovou skoro až politoval.

Začenicháme-li ale, vycítíme v zákulisí jihlavského salonku kapitálního uzeného sledě. Spíše lze totiž usuzovat, že je pro do kouta zahnané ERÚ snazší obrátit pozornost od zcela reálných „čoudů“ — energetických koncernů, v jejichž zájmu je obtáhnout nás na účtech za elektřinu — k fiktivním „čmoudům“ valícím se v alternativním vesmíru ultrapravice přes naše nechráněné hranice.

Platit a nenávidět

Sám fakt, že z řetězu utržená úřednice vystoupí na agitce ultrapravicové strany a ještě má tu drzost předstírat, že se nic nestalo, by měl stačit k jejímu propuštění ze státních služeb. Obhajobu po způsobu pohádky o princezně koloběžce — Vitásková na debatě úsvitu vystoupila, ale nevystoupila — vyvrací vynikající reportáž z místa od novináře Hospodářských novin Martina Bibena…

Poslanec Lank už v průběhu neopomněl zdůraznit, jak zásadní roli v programu večera sehrála destiminutová pauza: „Přestávku děláme proto, abychom obě témata náležitě oddělili. Nechceme, aby měla paní předsedkyně jako vysoká státní úřednice problém, že míchá odbornou debatu s politikou.“

Obsah obou bloků je ale spojen harmonickou symetrií. Vitásková se pochválila, Úsvit se pochválil. Vításková pochválila Úsvit, úsvit Vitáskovou. Vitásková si v duchu „energetického nacionalismu“ zanadávala na Němce, obnovitelné zdroje a Brusel („zvěrstvo začíná v EU“). Náležitě protievropsky nažhaveného publika se pak ujali hvězdy Úsvitu, aby mu vysvětlili, že „Brusel je nám na nic, chceme ochranu hranic“.

Spojení Vitáskové s fašizujím Úsvitem totiž není žádnou náhodou. Kdyby jí šlo o účast, pochodila by jistě lépe na promítání Kapitána Ameriky v Kině Dukla nebo na Gymnastickém dni v Domě kultury: Jihlava má bohatý společenský život.

Tu více, tu méně otevřená spolupráce této úřednice s ultrapravicí je účelovou, srozumitelnou a obzvlášt makabrózní epizodou v historii současné mediálně-politické xenofobní hysterie, která naštěstí podle posledních průzkumů veřejného mínění v konfrontaci s realitou schází na úbytě.

Tato tragikomedie je symptomatická pro celou českou současnost: spolehlivě dokážeme hysterčit nad margináliemi, skutečné problémy neřešíme. Silných se bojíme a tak si troufáme raději na slabší.

Varovná je skutečnost, že čím dál častěji tomuto sesuvu asistují renegátští úředníci a úřednice, kteří bez ohledu na právo a etiku státní služby slouží raději než společnosti těm, kteří ji chtějí rozbíjet. Vitásková se tak právem řadí do galerie ostud české veřejné správy, někam mezi Kateřinu Arajmu a Zdenku Galkovou.

Recept, který protagonisté jihlavské epizody nabídli svému publiku, je jednoduchý a line se dějinami fašizující politiky jako hnědá nit: nechte se sdírat svým inkasem, zlost si můžete vybít na uprchlících (a nepřijdou-li, tak na „sluníčkářích“). Nemáte-li po zaplacení elektřiny co do huby, můžete se nasytit uzeným sleděm nenávisti.